Petřínská rozhledna otevřela pro veřejnost 20. srpna 1891, před 135 lety

20. srpna 1891 se na Petříně odehrála událost, která navždy změnila panorama Prahy. Petřínská rozhledna byla slavnostně otevřena veřejnosti a během jediného dne se z ní stala jedna z nejvýraznějších dominant české metropole. Letos, 20. srpna 2026, si připomínáme už 135 let od jejího otevření.

Když dnes člověk vystoupá na Petřín a podívá se směrem k historickému centru Prahy, může mít pocit, že rozhledna patří k tomuto místu odjakživa. Její štíhlá ocelová konstrukce se zdá být přirozenou součástí pražského panoramatu stejně jako Pražský hrad, Karlův most nebo věže Starého Města. Ve skutečnosti však Petřínská rozhledna vznikla během několika málo měsíců a její příběh je spojen s jedním z největších technologických a společenských nadšení konce 19. století. Byla dítětem své doby – doby výstav, moderních vynálezů, turistiky, sebevědomí a víry, že člověk dokáže města proměnit prostřednictvím techniky.

A právě proto je její historie mnohem zajímavější než pouhá informace, že na Petříně stojí „malá Eiffelovka“. Rozhledna vypráví příběh o českých turistech, kteří se vrátili z Paříže nadšení novou Eiffelovou věží, o mimořádně rychlé stavbě, o tehdejším rozvoji Prahy i o tom, jak se z atrakce připravené pro návštěvníky Jubilejní výstavy postupně stala stavba, bez níž si dnes Prahu jen málokdo dokáže představit.

Začátek příběhu bychom hledali nikoli na Petříně, ale několik set kilometrů od Prahy – v Paříži roku 1889. Tehdy se konala Světová výstava, jejíž největší senzací byla nová železná věž, která se později stala jedním z nejslavnějších symbolů francouzské metropole. Eiffelova věž působila na návštěvníky jako ztělesnění moderní techniky. Pro mnoho lidí byla důkazem, že architektura už nemusí být založena pouze na kameni, cihle a historických slozích, ale může využívat železo a konstrukční principy způsobem, který byl ještě před několika desetiletími téměř nepředstavitelný.

Mezi návštěvníky Paříže byli také členové Klubu českých turistů. A právě ti se nechali novou dominantou inspirovat natolik, že začali uvažovat o podobné stavbě v Praze. Nemělo jít o přesnou kopii pařížské věže, ale o její výrazně menší pražskou obdobu. Myšlenka rychle získala konkrétní podobu a vzniklo Družstvo pro výstavbu rozhledny, které začalo shánět peníze a podporu pro její realizaci. Jako místo byl vybrán Petřín – kopec, který už měl v Praze významné postavení a nabízel něco, co by samotná výška konstrukce nikdy nedokázala nahradit: přirozenou nadmořskou výšku a nádherný výhled na město.

Tady se ukazuje jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi Eiffelovou věží a Petřínskou rozhlednou. Petřínská věž je mnohem nižší než její pařížský vzor, ale díky poloze na kopci dosahuje její vrchol přibližně stejné nadmořské výšky jako vrchol Eiffelovy věže. Dnes má rozhledna 58,70 metru a k hlavní vyhlídkové kabině vede 299 schodů. Když se tedy návštěvník ocitne nahoře, není to jen pohled na Prahu z vysoké železné konstrukce – je to pohled z vrcholu kopce, jehož samotná poloha dává rozhledně značnou část jejího kouzla.

Rozhodnutí postavit rozhlednu navíc přišlo v ideální chvíli. Praha se připravovala na Zemskou jubilejní výstavu, která se konala v roce 1891 a měla být velkou demonstrací hospodářského, technického a kulturního rozvoje českých zemí. Výstavy tehdy nebyly jen místem, kde se člověk přišel podívat na nové výrobky. Byly přehlídkou pokroku. Ukazovaly, jaké stroje se vyrábějí, jak se mění průmysl, jaké nové technologie přicházejí a jak může vypadat moderní město.

Petřínská rozhledna do této atmosféry dokonale zapadala. Byla atrakcí, ale zároveň také symbolem technických možností své doby. Její konstrukce měla lehký, geometricky přesný a moderní charakter. Místo mohutné kamenné věže vznikla ocelová příhradová konstrukce, která působila vzdušně a elegantně. A především měla jeden zásadní účel: dostat návštěvníka vysoko nad Prahu.

Projekt byl připravován v roce 1890 a samotná stavba byla zahájena v březnu 1891. Návrh vypracoval architekt Vratislav Pasovský, na konstrukčním řešení se podíleli inženýři František Prášil a Julius Souček z Českomoravské strojírny. To, co dnes může působit jako samozřejmý výsledek několika let plánování, tehdy vznikalo v pozoruhodném tempu.

Představme si Petřín na jaře roku 1891. Na místě, kde dnes turisté fotografují jednu z nejslavnějších pražských staveb, probíhají intenzivní stavební práce. Každý týden je na konstrukci znát pokrok. Ocelové části musí být dopraveny na místo, smontovány a bezpečně ukotveny. Termín je přitom jasný: Praha má mít svou novou dominantu během roku, kdy probíhá jubilejní výstava.

Rychlost výstavby je z dnešního pohledu skutečně pozoruhodná. Podle Prague City Tourism byla ocelová konstrukce vyrobena během pouhých čtyř týdnů a celá stavba byla dokončena za méně než čtyři měsíce od zahájení prací. Konstrukce byla zkolaudována už 28. července 1891. Na vrcholu se navíc už 2. července objevil prapor jako znamení dokončení montáže železné konstrukce.

Je snadné přehlédnout, jak náročný takový úkol musel být. Dnes máme jeřáby, moderní dopravní techniku, počítačové modelování, laserové zaměřování a nepřeberné množství stavebních technologií. Stavitelé v roce 1891 však pracovali s prostředky, které byly proti dnešním možnostem podstatně omezenější. Přesto dokázali během několika měsíců vytvořit konstrukci, která měla nejen stát, ale také bezpečně sloužit tisícům návštěvníků.

Na stavbu bylo podle oficiálních údajů použito přibližně 175 tun železa a konstrukce má osmiboký půdorys. Její ramena jsou ukotvena do mohutných kamenných bloků. Právě kombinace železné konstrukce a masivních základů vytváří kontrast, který je pro rozhlednu typický: nahoře působí téměř lehce a křehce, dole je pevně spojena s petřínským podložím.

A potom přišel 20. srpen 1891.

Po měsících práce byla Petřínská rozhledna slavnostně otevřena veřejnosti. Praha dostala novou vyhlídkovou atrakci, která měla nabídnout návštěvníkům něco, co žádná jiná stavba ve městě nedokázala v takové míře: možnost vystoupat vysoko nad střechy domů a prohlédnout si město z úplně jiné perspektivy.

Dobový tisk podle historických pramenů nešetřil superlativy a věnoval značnou pozornost tomu, kam až je možné za dobré viditelnosti z rozhledny dohlédnout. A není divu. V 19. století byl výhled z vysokého místa nejen romantickým zážitkem, ale také svého druhu technickým dobrodružstvím. Člověk se mohl ocitnout ve výšce, která byla ještě nedávno dostupná jen při výstupu na skutečný horský vrchol nebo na některou z vysokých staveb.

Při pohledu z dnešní Prahy je přitom zajímavé, jak moc se panorama za 135 let změnilo. Návštěvník roku 1891 viděl město, které bylo mnohem nižší, kompaktnější a méně zaplněné moderními stavbami. Neexistovala dnešní silueta výškových budov, automobilová doprava v současném měřítku ani moderní předměstská zástavba. Přesto základní obraz Prahy zůstal překvapivě dobře rozpoznatelný: Vltava, historické centrum, kostely, mosty, Pražský hrad a množství střech, které se rozprostírají pod Petřínem.

Jedním z nejznámějších údajů spojených s rozhlednou je číslo 299. Tolik schodů vede k hlavní vyhlídkové kabině ve výšce 51 metrů. Dnes může být výstup pro některé návštěvníky příjemnou procházkou, pro jiné menší sportovní výkon. V každém případě však schody tvoří nedílnou součást zážitku.

Je v tom něco symbolického. Petřínská rozhledna člověku nedává výhled zadarmo. Musí si ho vystoupat. Každý další schod postupně mění perspektivu. Stromy kolem rozhledny se začnou ztrácet pod úrovní očí, střechy domů se zmenšují a město se postupně skládá do jediného velkého obrazu.

Současná celková výška rozhledny činí 58,70 metru. Hlavní vyhlídková kabina se nachází ve výšce 51 metrů a ve výšce přibližně 20 metrů je další krytá vyhlídková terasa. Rozhledna byla od počátku vybavena také výtahem, takže její využití nebylo založeno pouze na pěším výstupu. Původní výtah byl určen pro šest osob a v průběhu historie se měnil také jeho pohon.

A právě tento detail připomíná, že Petřínská rozhledna nebyla v roce 1891 nějakou primitivní stavbou. Naopak. Byla moderní atrakcí, která kombinovala ocelovou konstrukci, vyhlídkové prostory a výtah – tedy technologické prvky, které návštěvníkům umožňovaly zažít něco tehdy velmi neobvyklého.

Když se mluví o rozhledně, často se zapomíná na další důležitou stavbu, která s ní byla od počátku úzce spojena. Pokud měla nová atrakce přilákat velké množství návštěvníků, bylo potřeba také vyřešit otázku, jak se lidé na Petřín pohodlně dostanou.

Odpovědí se stala lanová dráha. Myšlenka její výstavby vznikla současně s projektem rozhledny a obě stavby se realizovaly v podobném období. Provoz lanovky byl zahájen už 25. července 1891, tedy jen několik týdnů před slavnostním otevřením rozhledny. Původní dráha měla délku 396,5 metru a překonávala výškový rozdíl více než 102 metrů. V době svého vzniku šlo o nejdelší lanovou dráhu v Rakousku-Uhersku.

Je krásné představit si, jak musel celý výlet na Petřín vypadat v roce 1891. Návštěvník mohl přijet do Prahy na výstavu, vydat se směrem k Petřínu, využít tehdy novou lanovou dráhu a následně vystoupat na rozhlednu. Jednotlivé technické novinky se tak spojily do jednoho velkého zážitku. Nešlo jen o to „vidět Prahu“. Šlo o cestu, která sama o sobě představovala ukázku moderní doby.

Petřínská rozhledna se navíc od počátku nacházela v prostředí, které mělo svou vlastní historii dávno před jejím vznikem. Petřín nebyl prázdným kopcem čekajícím na novou atrakci. Už před rokem 1891 zde existovaly historické stavby, zahrady, církevní památky i staré opevnění.

V okolí rozhledny se nachází například kostel sv. Vavřince, kaple Kalvárie, křížová cesta a zbytky barokního opevnění. Nedaleko vede také Hladová zeď, jejíž vznik je spojen s dobou Karla IV. Umístění rozhledny proto vytvořilo pozoruhodný dialog mezi minulostí a moderní technikou: několik století staré prostředí najednou doplnila odvážná ocelová konstrukce inspirovaná nejmodernější stavbou své doby.

Právě tento kontrast je jedním z důvodů, proč Petřín působí tak zvláštním dojmem. Člověk může během několika minut projít místem, kde se střídají středověké a barokní památky s romantickými zahradami a stavbou, která byla v roce 1891 symbolem technologického pokroku.

O Petřínské rozhledně se často říká, že je „malou Eiffelovkou“. Přirovnání je samozřejmě na místě, ale je dobré ho chápat správně. Rozhledna není prostou kopií Eiffelovy věže. Její konstrukce byla navržena jako volná, přibližně pětkrát menší obdoba pařížského vzoru. V Praze se navíc využilo něco, co Paříž neměla ve stejné podobě – vysoký kopec přímo uprostřed města.

Díky tomu vznikla stavba, která sice odkazuje k Paříži, ale nakonec se stala výrazně pražskou. Její silueta zapadla do města tak dokonale, že dnes ji mnoho lidí nevnímá jako kopii něčeho cizího. Naopak. Petřínská rozhledna se stala jedním z obrazů, kterými si lidé Prahu spojují.

To je možná největší úspěch celé stavby. Eiffelova věž zůstala Eiffelovou věží. Petřínská rozhledna se však během desetiletí proměnila v Petřínskou rozhlednu – v něco, co už není jen odkazem na Paříž, ale samostatným symbolem Prahy.

Když člověk stojí na Petříně a dívá se na Pražský hrad, Staré Město, Vltavu a množství věží, je snadné pochopit, proč se rozhledna tak rychle stala oblíbenou. Výhled je její hlavní funkcí, ale zdaleka ne jedinou hodnotou.

Petřínská rozhledna je totiž zároveň místem setkávání. Je cílem výletů, romantických procházek, školních výprav, rodinných návštěv i turistických tras. Pro někoho je důležitější samotná věž, pro jiného cesta parkem, výhled z kopce nebo atmosféra celého Petřína.

K tomu přispívá i tradice spojovaná s 1. májem. Petřín se stal jedním z nejznámějších romantických míst Prahy a polibek pod rozkvetlou třešní se stal nedílnou součástí jeho obrazu. Rozhledna tak není pouze technickou památkou. Je součástí městské romantiky, stejně jako večerní procházka kolem Vltavy nebo pohled na Pražský hrad po setmění.

Petřínská rozhledna samozřejmě nezůstala zmrazená v podobě, kterou získala při svém otevření. Během desetiletí se měnilo její technické vybavení i využití. Jedna z významných kapitol přišla v roce 1953, kdy začala sloužit také pro pravidelné televizní vysílání v Praze. Na rozhledně byl instalován anténní systém a další technické zařízení.

Veřejnost však o možnost návštěvy nepřišla. Rozhledna tak po část své historie plnila dvě úlohy současně: byla turistickou atrakcí a zároveň technickým objektem. Televizní vysílání z Petřína skončilo v roce 1992 po zprovoznění Žižkovského televizního vysílače.

Je to další zajímavý důkaz toho, jak se význam rozhledny v průběhu času proměňoval. V roce 1891 představovala moderní technologii železné konstrukce a výtahu. O desítky let později se stala součástí televizní infrastruktury. A současně si po celou dobu uchovávala svůj základní účel – umožnit lidem podívat se na Prahu z výšky.

K příběhu Petřína z roku 1891 patří také jedna atrakce, kterou dnes najdeme jen kousek od rozhledny – Zrcadlové bludiště. Jeho historie je rovněž spojena s Jubilejní zemskou výstavou. Původně šlo o pavilon Klubu českých turistů, který byl po skončení výstavy přemístěn na Petřín. Později se z něj stalo známé zrcadlové bludiště.

Petřín tak dodnes uchovává hned několik stop po atmosféře roku 1891. Rozhledna připomíná nadšení pro moderní konstrukce, lanová dráha představovala tehdejší dopravní technickou novinku a bludiště zase zábavní stránku výstavního života. Společně vytvářejí obraz doby, kdy Praha chtěla ukázat, že se dokáže zařadit mezi moderní evropská města.

Dnes už samozřejmě Petřínská rozhledna nikoho nepřekvapí způsobem, jakým překvapovala Pražany v roce 1891. Ocelové konstrukce jsou běžnou součástí světa kolem nás a vysoké budovy se staly samozřejmostí. Přesto má rozhledna stále jednu vlastnost, kterou žádná moderní stavba nedokázala nahradit: dokáže člověka přimět, aby se na Prahu na chvíli podíval jinak.

Když se člověk dívá dolů z vyhlídky, změní se měřítko města. Ulice se promění v tenké čáry, auta vypadají jako malé pohybující se body a jednotlivé domy se spojí do jediné městské struktury. Vltava získá jiný tvar a historické centrum najednou působí jako celek. Praha, kterou člověk ze země vnímá jako tisíce jednotlivých míst, se z výšky spojí v jeden obraz.

A právě tento obraz je možná největším dědictvím rozhledny. Ne železo, ne počet schodů, ne podobnost s Eiffelovou věží, ale možnost zastavit se a dívat se.

Když byla Petřínská rozhledna 20. srpna 1891 otevřena veřejnosti, byla symbolem současnosti. Nikdo tehdy nemohl vědět, že za 135 let bude stále stát na stejném místě a bude patřit k nejznámějším stavbám Prahy. Vznikla kvůli výstavě, ale výstava dávno skončila. Vznikla podle inspirace z Paříže, ale dnes je především pražským symbolem. Vznikla jako technická atrakce, ale přežila dobu, která ji vytvořila.

Její příběh je proto krásnou připomínkou toho, že skutečně významné stavby někdy překročí původní účel, pro který vznikly. Petřínská rozhledna už dávno není jen vyhlídkovou věží. Je historickou památkou, součástí pražského panoramatu, místem setkávání, turistickým cílem i symbolem města.

A přitom stačí vystoupat těch 299 schodů a člověk zjistí, že základní zážitek se za 135 let vlastně nezměnil. Stejně jako návštěvník 20. srpna 1891 může i dnešní člověk vystoupat vzhůru a podívat se na Prahu z výšky.

Možná právě v tom spočívá největší kouzlo Petřínské rozhledny. Město pod ní se neustále mění, přibývají nové domy, mizí staré stavby, mění se doprava, technologie i způsob života. Rozhledna však stále nabízí stejnou jednoduchou věc: výhled.

A tak si 20. srpna 2026 nepřipomínáme jen 135 let od otevření jedné pražské věže. Připomínáme si také okamžik, kdy se v Praze spojily odvaha, technika, turistika a touha vidět město z nové perspektivy. Před 135 lety vystoupala nad Petřínem nová ocelová konstrukce a nikdo ještě netušil, že právě vzniká jedna z ikon Prahy.

Dnes už to víme.

Petřínská rozhledna není jen mladší sestrou Eiffelovy věže. Po 135 letech je především jednou z tváří Prahy.

zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Pet%C5%99%C3%ADn_Lookout_Tower

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pet%C5%99%C3%ADnsk%C3%A1_rozhledna