Před 145 lety vyhořelo krátce po otevření Národní divadlo

12. srpna 1881 se nad Prahou vznášel kouř z místa, které mělo být symbolem české kultury, sebevědomí a národního obrození. Národní divadlo bylo přitom otevřeno teprve několik týdnů. Slavnostní okamžiky, na které česká společnost čekala dlouhá léta, se proměnily v jednu z největších kulturních katastrof 19. století. Zničené jeviště, hlediště i měděná kupole ale nakonec neznamenaly konec velkého snu. Naopak. Požár vyvolal novou vlnu odhodlání a během pouhých 47 dnů se podařilo vybrat milion zlatých na obnovu.

Dnes si Národní divadlo spojujeme především s charakteristickou siluetou nad Vltavou, se zlatavou střechou, českými operami, činohrou a slavnostními večery. Jen málokdo si při pohledu na jeho historickou budovu představí, že krátce po jejím prvním otevření z ní zbylo místo zasažené ničivým požárem. Událost z 12. srpna 1881 přitom patří k nejdramatičtějším okamžikům v historii této stavby. A protože od požáru letos uplyne právě 145 let, stojí za to vrátit se do doby, kdy Národní divadlo nebylo samozřejmou součástí Prahy, ale obrovským národním projektem, do něhož lidé vkládali peníze, naděje i značnou část svého vlasteneckého nadšení.

Myšlenka na vybudování velkého českého divadla se zrodila v době, kdy česká společnost stále výrazněji usilovala o vlastní kulturní a společenskou reprezentaci. Divadlo tehdy nebylo jen místem, kam se chodilo za zábavou. Mělo mnohem širší význam. Bylo prostorem, kde se měla česká řeč ozývat z jeviště, kde měla česká literatura, hudba a dramatické umění získat důstojné zázemí a kde se měla veřejně demonstrovat kulturní vyspělost českého národa.

Když byla v roce 1865 vypsána architektonická soutěž na Národní divadlo, zvítězil návrh profesora pražské německé polytechniky Josefa Zítka. Zítek navrhl monumentální budovu v historizujícím stylu inspirovaném severoitalskou renesancí. Stavba měla být nejen praktickou divadelní budovou, ale také výraznou dominantou Prahy. Její poloha u Vltavy jí k tomu dávala mimořádně vhodné podmínky.

Slavnostní položení základních kamenů se uskutečnilo 16. května 1868. Nešlo přitom pouze o jeden kámen v dnešním slova smyslu. Ke staveništi bylo postupně dopraveno celkem 26 kamenů z různých míst českých zemí i ze zahraničí. Pocházely například z Řípu, Radhoště, Blaníku, Šumavy nebo Vyšehradu. Jeden z nich věnovali také čeští krajané z Ameriky. Symbolika byla zřejmá: Národní divadlo nemělo být záležitostí pouze Prahy, ale celé české společnosti.

Na slavnostním aktu se podílely významné osobnosti tehdejšího českého života. Poklep na základní kámen zahájil historik a politik František Palacký, následovali například Jan Evangelista Purkyně, Josef Wenzig, Josef Jiří Kolár, Bedřich Smetana a samotný architekt Josef Zítek. Divadlo tak od samého začátku spojovalo politiku, vědu, literaturu, dramatické umění, hudbu i architekturu.

Stavba ale nebyla jednoduchá ani rychlá. Trvala řadu let a vyžadovala obrovské finanční prostředky. Peníze se získávaly veřejnými sbírkami a přispívali lidé z nejrůznějších společenských vrstev. Výstavba Národního divadla se postupně stávala věcí celého národa. Právě proto měla pozdější katastrofa tak mimořádný dopad. Když shořela budova, lidé neměli pocit, že přišli pouze o jednu stavbu. Zdálo se, jako by shořel symbol něčeho, na čem se sami podíleli.

Po třinácti letech od položení základního kamene se konečně blížil okamžik, na který se čekalo. Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa. Pro slavnostní večer byla zvolena opera Libuše Bedřicha Smetany, dílo, které se pro takovou chvíli nabízelo téměř symbolicky. Smetana ji dokončil už v roce 1872 a opera se stala jedním z nejvýraznějších hudebních symbolů české národní identity.

Slavnostní večer měl patřičně reprezentativní podobu. Ještě před samotnou Libuší zazněly hymny Rakouska a Belgie a součástí programu byl také živý obraz nazvaný Apoteóza sňatku korunního prince Rudolfa. V titulní roli vystoupila Marie Sittová, Přemysla ztvárnil Josef Lev a představení dirigoval Adolf Čech. Režie se ujal František Kolár.

Pro dnešního člověka může být překvapivé, že toto první otevření nebylo definitivním zahájením běžného provozu. Budova totiž ještě nebyla dokončena ve všech detailech. Po slavnostním otevření se uskutečnila další představení, ale následně bylo divadlo znovu uzavřeno, aby mohly pokračovat dokončovací práce. Právě tato skutečnost je pro pochopení následné tragédie důležitá.

Národní divadlo tedy v létě 1881 nebylo klidným a hotovým objektem, do kterého se už jen chodilo hrát. Stále v něm probíhaly práce. Na střeše se pohybovali dělníci a v budově se dokončovaly jednotlivé části stavby. Nikdo tehdy samozřejmě netušil, že několik týdnů po slavnostním otevření se z nové pýchy Prahy stane obrovská doutnající ruina.

Pak přišel 12. srpen 1881.

Požár vypukl během dokončovacích prací. Historické prameny dlouho uváděly jako příčinu neopatrnost klempířských dělníků, kteří měli na střeše zanechat nedostatečně uhašené dřevěné uhlí. Právě od něj se měl oheň rozšířit a následně zachvátit konstrukce střechy. Takové vysvětlení se stalo tradiční součástí vyprávění o požáru Národního divadla.

Jenže příběh není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Samotné Národní divadlo dnes upozorňuje, že přesná příčina požáru zůstává předmětem dohadů. Dělníci označení za viníky byli odsouzeni, ale pozdější pokusy původní vysvětlení z vědeckého hlediska zpochybnily. Tím však místo definitivního objasnění vznikl prostor pro další spekulace. S odstupem téměř půldruhého století proto nelze s naprostou jistotou říci, že známe celý příběh vzniku požáru.

Jisté však je, že oheň způsobil katastrofální škody. Zničena byla měděná kupole, hlediště i jeviště. Poškozena byla také řada prvků výzdoby a zanikly mimo jiné proslulé trigy. Budova, která měla být velkým symbolem české kultury, byla během krátké doby těžce zdevastována.

A právě zde začíná jedna z nejpozoruhodnějších kapitol celého příběhu.

První reakcí musel být pochopitelně šok. Vždyť lidé celé roky přispívali na stavbu, sledovali její růst a očekávali chvíli, kdy se v ní konečně naplno rozvine český kulturní život. Národní divadlo nebylo obyčejnou veřejnou budovou. Bylo výsledkem dlouhodobého společenského úsilí a symbolem českého národního hnutí.

Požár byl proto vnímán jako celonárodní katastrofa. Zároveň však velmi rychle přišla nečekaná druhá fáze: obrovská mobilizace společnosti. Místo aby požár znamenal konec projektu, vyvolal novou vlnu sbírek a podpory. Lidé se znovu skládali na divadlo, které už jednou pomáhali postavit.

Výsledek byl pozoruhodný. Za pouhých 47 dní se podařilo vybrat jeden milion zlatých. V tehdejších poměrech šlo o mimořádnou částku, která ukázala, jak silný emocionální význam Národní divadlo pro českou společnost mělo.

Je v tom určitý paradox. Stavba, jejíž vznik trval dlouhé roky, byla během jediného dne těžce zničena. A přesto právě požár dokázal společnost znovu mobilizovat způsobem, který by za běžných okolností byl jen těžko představitelný.

Národní divadlo se tak podruhé stalo společným projektem. Tentokrát už však nešlo jen o jeho dokončení. Šlo o jeho záchranu a obnovu.

Obnova ale nebyla jednoduchá. Tragédie totiž nevyvolala pouze vlnu solidarity, ale také spory o to, jak má nové Národní divadlo vlastně vypadat.

Do popředí se dostala otázka, zda jednoduše obnovit Zítkovu původní stavbu, nebo ji při rekonstrukci významně změnit. Architekt Josef Zítek, autor původního projektu, byl nakonec z rekonstrukčních prací odsunut a vedením obnovy byl pověřen jeho žák Josef Schulz.

Schulz přitom nepřistoupil k budově jako k pouhé trosce, kterou je třeba co nejvěrněji opravit. Navrhl také její rozšíření. Do komplexu začlenil nájemný dům doktora Poláka, který stál v sousedství bývalého Prozatímního divadla. Zároveň upravil dispozici hlediště tak, aby se zlepšila viditelnost z jednotlivých míst.

Výsledná podoba Národního divadla je proto vlastně výsledkem spolupráce a navazování na práci několika architektů. Schulz přitom dokázal zachovat Zítkův styl natolik citlivě, že celek působí jako jednotná stavba. Právě v tom spočívá jeden z pozoruhodných aspektů historie dnešní budovy: to, co dnes vnímáme jako samozřejmý celek, vznikalo v několika etapách a za velmi dramatických okolností.

Po požáru se tedy Národní divadlo nejen obnovovalo. Současně se proměňovalo.

Obnova postupovala rychle. Česká společnost nechtěla čekat další dlouhá desetiletí na okamžik, kdy bude její divadlo opět otevřeno. Po katastrofě se podařilo nejen shromáždit obrovské finanční prostředky, ale také znovu nastartovat stavební a umělecké práce.

Definitivní otevření přišlo 18. listopadu 1883. A stejně jako při prvním slavnostním otevření v roce 1881 zazněla Smetanova Libuše.

Volba stejného díla nebyla náhodná. Libuše už při prvním otevření představovala mnohem víc než jen operní titul. Byla spojována s českou historií, představou budoucnosti a národní identitou. Když proto po požáru znovu zazněla v obnoveném Národním divadle, působilo to téměř jako symbolické pokračování příběhu, který oheň přerušil.

Tentokrát už ale nešlo o první nesmělé otevření budovy, která ještě čekala na dokončení. Šlo o skutečný návrat Národního divadla do života.

Z dnešního pohledu může být snadné chápat požár Národního divadla pouze jako jednu z mnoha historických katastrof. Praha během své historie zažila požáry, povodně, války i další pohromy. Jenže požár z roku 1881 měl zcela specifický význam.

Národní divadlo bylo totiž produktem doby, kdy kultura představovala jeden z nejdůležitějších nástrojů národní emancipace. Česká společnost se prostřednictvím knih, novin, škol, muzeí, hudby a divadla snažila upevnit vlastní kulturní identitu. Velká reprezentativní divadelní budova měla tento proces završit. Proto její zničení zasáhlo mnohem hlouběji než běžný požár významné stavby.

Zároveň je pozoruhodné, jak rychle se z katastrofy stal nový impuls. Lidé, kteří už jednou přispěli, byli ochotni přispět znovu. Zničená budova se stala symbolem, kolem kterého se mohla společnost znovu sjednotit. Právě v tom možná spočívá největší historický význam požáru: oheň sice zničil část stavby, ale nezničil myšlenku, kterou měla reprezentovat.

Naopak ji ještě posílil.

Při všech představách o obrovském požáru je důležité připomenout jednu skutečnost, která někdy v dramatickém vyprávění zůstává upozaděna. Požár Národního divadla si podle dostupných informací nevyžádal lidský život. Samotná materiální škoda byla obrovská, kulturní ztráty rovněž, ale katastrofa neskončila tragédií v podobě obětí na životech. Národní divadlo samo označuje tuto skutečnost za velké štěstí v neštěstí.

O to víc můžeme dnes přemýšlet nad tím, jak by podobná událost působila na společnost, kdyby se odehrála během běžného divadelního představení. V srpnu 1881 však byla budova uzavřena kvůli dokončovacím pracím, a právě okolnost, že v ní neprobíhal standardní provoz, nepochybně hrála významnou roli.

Když dnes člověk stojí na nábřeží a dívá se na Národní divadlo, vidí jednu z nejznámějších pražských staveb. Zlatavá střecha a její charakteristická silueta jsou pro Prahu stejně rozpoznatelné jako některé jiné historické dominanty města. Jenže za touto zdánlivě samozřejmou podobou se ukrývá mnohem dramatičtější příběh.

Divadlo mělo za sebou třináct let stavby, slavnostní otevření, několik představení, požár a následnou obnovu – to všechno během několika málo let. První otevření v červnu 1881 a definitivní otevření v listopadu 1883 od sebe dělí jen něco málo přes dva roky, ale z hlediska historie budovy jde o období zásadního významu.

Kdyby nebylo požáru, dnešní Národní divadlo by navíc pravděpodobně vypadalo jinak. Rekonstrukce pod vedením Josefa Schulze změnila dispozici hlediště a rozšířila celý komplex. Tragédie tak paradoxně přispěla ke vzniku podoby, kterou známe dnes.

Od požáru Národního divadla uplyne 12. srpna 2026 přesně 145 let. Za tu dobu se změnila Praha, české země i celá společnost. Divadlo prošlo dalšími historickými obdobími, politickými změnami a technickým vývojem. Zůstalo však jedním z nejvýraznějších symbolů české kultury.

Příběh z roku 1881 přitom není jen příběhem o ohni. Je příběhem o tom, jak silný význam může mít kulturní instituce pro společnost, která ji vytvořila. Lidé tehdy nepřišli pouze o střechu, hlediště a jeviště. Na krátký okamžik mohli mít pocit, že přišli o výsledek dlouholetého společného úsilí. Odpověď však byla mimořádně rychlá: místo rezignace přišla nová sbírka, místo konce nový začátek.

Právě proto se na požár Národního divadla nemusíme dívat pouze jako na katastrofu. Je to také příběh obnovy. Příběh toho, jak může být zničená stavba znovu postavena, jak může neštěstí změnit podobu původního projektu a jak může kulturní symbol získat ještě silnější význam.

A možná je na celém příběhu nejpůsobivější právě skutečnost, že Národní divadlo vlastně muselo své symbolické „národní“ poslání naplnit dvakrát. Poprvé při svém prvním otevření v roce 1881. Podruhé po požáru, kdy se ukázalo, že skutečná síla tohoto projektu nespočívá jen v kamenech, dřevu, malbách a zlaté výzdobě, ale především v lidech, kteří odmítli připustit jeho konec.

Dne 12. srpna 1881 tedy v Praze shořela část nového Národního divadla. Ale Národní divadlo jako myšlenka nevyhořelo. O tři roky později se znovu otevřelo a od té doby zůstává jedním z nejvýraznějších symbolů Prahy i české kultury.

A právě proto si požár, který měl znamenat konec, připomínáme i po 145 letech.

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%BE%C3%A1r_N%C3%A1rodn%C3%ADho_divadla

https://www.pozary.cz/clanek/1960-1881-proc-horelo-narodni-divadlo-dva-zamecnici-dostali-tyden-vezeni/