Článek
Kdyby v Česku přistál mimozemský antropolog a zkoumal náš vztah k nejmladší generaci pouze podle veřejných investic a televizního programu, musel by do svého palubního deníku zapsat, že Češi děti doslova zbožňují.
V každé anketě participativního rozpočtu kterékoliv pražské městské části o tom, co udělat s volným pláckem mezi paneláky, drtivě zvítězí možnost „dětské hřiště“ – a to i v případě, že v okruhu dvou set metrů už stojí další pět. Naše veřejnoprávní i komerční televize pak rok co rok sypou stovky milionů korun do výpravných pohádek, u kterých celý národ dojatě slzí nad tím, jak dobro, empatie a láska vítězí nad zlem a předsudky.
Jenže pak tento antropolog otevře internetové diskuze pod články o českém školství. A v tu chvíli mu vybuchne palubní počítač. Narazí totiž na fascinující chybu v matrixu: národ, který o Vánocích hltá příběhy o triumfu utlačovaných outsiderů, v reálném životě s pěnou u pusy bojuje proti čemukoliv, co by skutečným dětem ve školách mohlo udělat život snesitelnějším.
„Na nás taky řvali a jsme normální!“ (Spoiler: Nejste)
Stačí zmínit inkluzi, slovní hodnocení místo škatulkování číslem od jedné do pěti, péči o duševní zdraví žáků nebo – nedej bože – modernizaci školního stravování. Okamžitě se zvedne tsunami zapšklosti. Polovina národa se promění v nekompromisní pruské kaprály z devatenáctého století, kteří dětem nejraději ordinují dril, stres a UHO.
Základní zaklínadlo těchto internetových vychovatelů zní: „My jsme to taky přežili! Děláte z nich přecitlivělé sněhové vločky! Na nás učitelé taky řvali, dostávali jsme rákoskou, jedli jsme tlusté maso z várnice, a podívejte se, vyrostli z nás úplně normální lidi!“
Tady je nutné vložit malý, ale zásadní spoiler: Podle toho, s jakou sadistickou vášní v diskuzích přejete osmiletým dětem stres, ponížení a gastronomické peklo z roku 1982, z vás bohužel moc normální lidi nevyrostli. Vyrostli z vás lidi, kteří si své vlastní nezpracované dětské šrámy pletou s výchovnou metodou a trpí těžkou formou mezigenerační mstivosti.
Češi totiž ve skutečnosti nemilují reálné děti z masa a kostí. Milují pouze pasivní koncept dětství jako neškodnou kulisu. Postavit šestou prolézačku v ulici nebo dítko posadit před televizní pohádku je totiž snadný odpustek, který nevyžaduje žádnou empatii ani změnu myšlení.
Ach, Popelka by si v dnešní české škole neškrtla
Nejabsurdnější na celé této národní schizofrenii je fakt, že ti samí lidé, kteří zuřivě odmítají inkluzi a individuální přístup k dětem se specifickými potřebami, bezmezně milují klasické české pohádky. Přitom právě naše pohádky nejsou ničím jiným než oslavou inkluze a neurodivergence. Kdyby ovšem naši milovaní pohádkoví hrdinové nastoupili do dnešní české základní školy, strážci „tradičních hodnot“ by je okamžitě rozcupovali:
- Popelka: Dívka z těžce dysfunkčního, sociálně znevýhodněného prostředí, vystavená domácímu násilí a dětské práci. Když jí v pohádce s přebíráním hrachu pomohou holubi, celý národ tleská. V dnešní české škole? Rodiče spolužáků už sepisují petici řediteli. „Jak to, že Popelka používá nedovolené kompenzační pomůcky a opeřené asistenty pedagoga, zatímco naše děti to musí přebírat ručně?! Okamžitě ji přeřaďte do zvláštní školy, brzdí výuku!“ Ach, Popelka by si v dnešní škole ani neškrtla.
- Hloupý Honza: Učebnicový příklad neurodivergentního žáka, pravděpodobně s poruchou pozornosti nebo na autistickém spektru. Potřebuje svůj bezpečný prostor (pec), nesnáší frontální dril, ale když dostane důvěru a buchty na cestu, díky nekonvenčnímu myšlení vyřeší problém s drakem, na kterém pohořeli všichni premianti království. V českém školství by ho učitelka už ve druhé třídě odepsala jako nevzdělavatelného lenocha s pětkou na vysvědčení, který jen kazí třídní průměr.
- Dlouhý, Široký a Bystrozraký: Naprostá noční můra každého odpůrce inkluze. Jeden má těžkou růstovou anomálii, druhý trpí metabolickým syndromem s poruchou příjmu potravy a třetí má tak silné senzorické přetížení, že musí nosit pásku přes oči, aby vůbec zvládl pobyt v kolektivu. V pohádce tvoří neporazitelný tým, protože princ pochopí jejich individuální silné stránky a dá jim slovní podporu. V české sborovně by nad nimi zlomili hůl, protože se nevejdou do žádné šablony pro plošné testování.
- Kuba a Anče z Krkonošských pohádek: Mládež z chudých poměrů, kterou šikanuje autoritářský Trautenberk – dokonalý předobraz vyhořelého pedantského učitele, který rozdává koule za každou chybu, vyžaduje slepou poslušnost a běda, jak někdo v jídelně odmítne jíst přesolené kyselo a dožaduje se čerstvé zeleniny.
Pohodlný alibismus českých sboroven
Tato chyba v matrixu ale zdaleka nežije jen v hlavách diskutujících rodičů a prarodičů. Znepokojivě hluboko je zakořeněná i přímo v řadách samotných pedagogů. Odpor k jakýmkoliv „progresivistickým novotám“ – ať už jde o formativní a slovní hodnocení, které dítěti reálně vysvětlí, v čem se může zlepšit, místo aby mu jen vypálilo cejch v podobě trojky, nebo o práci s různorodým kolektivem – vychází velmi často přímo ze sboroven.
Je nejvyšší čas části učitelského sboru důrazně připomenout jednu základní věc: Za to, že ze školy na konci deváté třídy vyleze vzdělaný, psychicky nezlomený a pro život použitelný člověk, nese plnou profesní odpovědnost učitel, nikoliv dítě.
Svalovat vinu na žáky za to, že látku nechápou, že se u osmačtyřicetiminutového monotónního výkladu nudí nebo že nezapadají do tabulky z roku 1975, je přinejmenším profesní alibismus. Když chirurgovi na sále zemře pacient nebo architektovi spadne most, také si nemohou stěžovat, že „dnešní tkáně a beton vůbec nespolupracují a jsou hrozně rozmazlené“. Učitel je v této rovnici ten placený profesionál.
Rámcový vzdělávací program jako zrcadlo schopností
Často přitom slýcháme nářky, jak jsou učitelé svázaní systémem. Jenže pravda je přesně opačná. České školství má v rukou skvělý nástroj – Rámcový vzdělávací program (RVP). Ten na rozdíl od starých, rigidních osnov nediktuje učiteli minutu po minutě, co má vykládat. Naopak: dává pedagogovi obrovskou autonomii a svobodu, aby ukázal, jak je schopný, kreativní a jak dokáže vzdělávání ušít na míru konkrétní třídě a konkrétním dětem, které má před sebou.
A právě tady leží jádro pudla. Svoboda totiž vyžaduje invenci, empatii a práci.
Učit podle RVP znamená přemýšlet o dětech jako o individualitách, hledat cesty k jejich motivaci a dávat jim smysluplnou zpětnou vazbu. Naopak postavit se před tabuli, odříkat kapitolu z učebnice, rozdat písemku a pak těm pomalejším s pocitem morální nadřazenosti napařit pětku, to zvládne i cvičený papoušek.
Až tedy příště uvidíte někoho plamenně bojovat proti inkluzi, slovnímu hodnocení nebo cizrně ve školní jídelně a současně se dojímat u vánoční pohádky, zeptejte se ho na jedinou věc: Jestli má skutečně rád děti, nebo jestli jen miluje ten hřejivý pocit, když může slabším kolem sebe přistřihnout křídla – přesně tak, jak to kdysi udělali jemu.
Ondřej
V Protokolu 404 nehltáme staré učebnice a nebojíme se podívat na drsnou realitu lidské historie. Sledujeme stopy z naší zapomenuté minulosti až po nejmodernější boj o přežití. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
