Článek
Když se z ní stane posedlost a člověk nedokáže přestat myslet na druhého, jeho nálady kolísají mezi zoufalstvím a euforií podle toho, jaký zájem mu druhý projeví. Takovému stavu se říká limerence.
Člověk vlivem limerence neustále myslí na milovanou osobu, nemůže se soustředit ani odpočívat. V hlavě si přehrává společné chvíle a představuje si dokonalý vztah. Druhý o tom ale často vůbec neví – může být zamilovaný do někoho jiného a city neopětovat.
Člověk si svou zamilovanou osobu idealizuje a všechno si vykládá v tom nejlepším světle. Nevidí chyby ani rozdíly. Jeho nálada se mění podle toho, jestli mu druhý věnuje pozornost, nebo ho ignoruje. Pokud ho přímo neodmítne, může si i nezájem vyložit jako náklonnost.
Limerence často připomíná závislost. Dá se říct, že se milovaná osoba stává pro člověka něčím jako drogou.
Čím se tedy liší „běžná“ láska od limerence?
- Běžná zamilovanost je zaměřená na druhého člověka – na jeho potřeby, pocity a vzájemné porozumění. Při limerenci se ale pozornost soustředí hlavně na vlastní prožívání. Člověk přehlíží skutečné potřeby druhého a věří, že společný vztah automaticky vyřeší vše.
- Láska jako taková bývá dlouhodobým citem, pro který je v časovém horizontu typický pocit bezpečí a klidu. Dokáže si poradit s různými překážkami a nezdary. Limerence bývá intenzivní, projevuje se extrémy v emocích a může skončit stejně náhle, jako začala.
- V “běžné” lásce je přítomna realita - oba partneři vnímají svůj vztah i se svými nedokonalostmi. Limerence je spíš fantazie o dokonalém vztahu.
- Klíčovým rozdílem je vzájemnost. V lásce jsou city oboustranné. V limerenci je zamilovaný jen jeden člověk, který se své touhy často nedokáže vzdát – někdy i celé roky.
- Zatímco běžný vztah je stabilní a vyrovnaný, limerence připomíná emocionální horskou dráhu – je vyčerpávající, nepředvídatelná a často iracionální.
Je vám to povědomé? Možná toto poznáváte u sebe, svých blízkých, nebo jste snad sami objektem zoufalé zamilovanosti někoho jiného?
Dobrou zprávou je, že se s limerencí dá pracovat v rámci psychoterapie.
Terapie se obvykle zaměřuje na posílení sebevědomí a sebehodnoty člověka, protože právě nízké sebevědomí často vytváří prostor pro vznik limerence. Důležitou součástí je také práce s realističtějšími očekáváními od partnerských vztahů.
Mnoho psychologů se domnívá, že limerence může mít kořeny v raných dětských zraněních (traumatech),které ovlivňují, jakou citovou vazbu si člověk vyvine. Výzkumy ukazují, že to, jak se k dítěti v prvních letech života chová rodič, formuje jeho představu o lásce – a právě tuto představu si pak člověk nevědomě přenáší i do dospělých vztahů, bez ohledu na to, zda je zdravá, nebo ne.
Zdroje:
kniha Love and Limerence od Dorothy Tennoy
