Článek
Některé selské rody hospodařily na stejném gruntu celá staletí a statek se v nich předával z otce na syna po tři sta let. Na podzim 1951 však komunistický režim rozhodl, že na venkově pro takové rodiny už není místo. Během necelých tří let úřady vystěhovaly tisíce selských rodin z jejich domovů, zabraly jim půdu, dobytek i stroje a poslaly je žít mezi cizí lidi, často na druhý konec republiky.
Sedlák jako třídní nepřítel
Po únoru 1948 se komunisté rozhodli převést soukromé zemědělství do jednotných zemědělských družstev. Družstva se ale potýkala s potížemi a mnoho sedláků do nich vstupovat nechtělo. Stát proto na movitější zemědělce, kterým propaganda podle sovětského vzoru říkala kulaci, zvyšoval povinné dodávky obilí, mléka, masa a vajec tak dlouho, až je nedokázali splnit. Kdo dodávky nesplnil, mohl skončit před soudem a ve vězení.
Odpor venkova chtěl režim zlomit definitivně. V říjnu 1951 proto ministři národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti vydali tajnou směrnici, která od 1. listopadu 1951 nařizovala vystěhovat rodiny odsouzených sedláků z jejich obcí. Rodina musela odejít do nového bydliště mimo svou obec, ideálně do vzdáleného kraje, a její členové museli nastoupit do nové práce, kterou jim úřady přidělily.
Tři dny na rozloučení
Vystěhování se týkalo všech, kdo v době zahájení trestního řízení žili se sedlákem v jedné domácnosti, tedy manželek, dětí i starých rodičů. Rodina obvykle dostala zhruba tři dny na to, aby po vynesení rozsudku opustila statek. Odvoz organizoval okresní národní výbor pod dohledem Státní bezpečnosti, a rodiny ho navíc musely zaplatit ze svého.
S sebou si mohli vystěhovaní vzít jen oblečení, prádlo, jídlo na několik dní a pár kusů nejnutnějšího nábytku. Majetek odsouzeného sedláka propadl státu a také druhou část statku, která často patřila manželce nebo dětem, bez náhrady převzalo místní družstvo nebo státní statek. Úřady pak rodiny umístily na předem vybraných státních statcích, kde žily pod dohledem a bez povolení nesměly odjet ani na pohřeb nejbližších.
Noc v domě bez elektřiny
Jak taková akce vypadala, ukazuje osud rodiny Josefa Košťála z Oleška na Roudnicku. Sedláka zatkli v lednu 1952 po domovní prohlídce, při které nic podezřelého nenašli, a v červnu téhož roku ho soud za údajnou sabotáž odsoudil k sedmi letům vězení a ke ztrátě veškerého majetku. Košťál pak pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a na svobodu se dostal až díky amnestii v prosinci 1957.
Jeho tři dcery přišly 27. října 1952 během jediného dne o práci a o den později rodina dostala příkaz opustit celý okres. Dne 29. října 1952 přijelo nákladní auto a příslušník Státní bezpečnosti dohlížel na to, co si smí naložit. Nejstarší syn musel ten den zrovna nastoupit na vojnu, takže rodině při stěhování nemohl pomoci. Manželka s dětmi a babičkou dorazila do Podlesí na Moravě v noci a našla tam prázdný, poškozený dům bez elektřiny.
Podobně dopadla i Božena Landová z Vrbice u Slaného, jejíž manžel hospodařil na 39 hektarech. Když ho soud v roce 1952 podruhé odsoudil a zakázal rodině pobyt v obci, přestěhovala se v červenci 1953 se dvěma malými dětmi do zchátralého domku v Novém Studenci u Chotěboře. Dorazili tam kolem desáté večer za bouřky a zjistili, že v domě není voda a všude běhají myši. Malá dcera s postýlkou dokonce propadla shnilou podlahou.
Tisíce rozbitých rodin
Přesný počet obětí se dodnes nepodařilo zjistit. Zpráva ministra Rudolfa Baráka uváděla tři až čtyři tisíce postižených rodin, zatímco seznam, který sestavil bývalý jáchymovský vězeň Miroslav Růžička, obsahuje necelé dva tisíce rodin. Selské rodiny byly obvykle početné a žilo v nich několik generací pohromadě, a historici proto odhadují, že akce zasáhla nejméně šestnáct tisíc lidí.
Ústřední vedení akci zastavilo v létě 1953, protože chyběla vhodná místa i peníze, a oficiálně ji ukončilo v lednu 1954. Úřady samy přiznaly, že výběrové komise často posílaly pryč staré a nemocné lidi nebo ženy s malými dětmi a že vystěhování mnohdy proběhlo proti vůli celé vesnice. Na místní úrovni však vyhánění sedláků pokračovalo ještě několik dalších let.
Návrat po desítkách let
Jen některé rodiny se mohly vrátit domů, a to často až po mnoha letech. Jaromír Vyskočil, kterého vystěhovali ve třinácti letech, se do rodných Stíčan vrátil po třinácti letech a rodinný statek získal zpět až po roce 1989 ve zdevastovaném stavu. Opuštěné grunty mezitím chátraly a stopy po akci Kulak jsou v některých vesnicích vidět dodnes.
Za vystěhování sedláků byl po roce 1989 potrestán jediný člověk. Bývalý předseda místního národního výboru v Brníčku Ladislav Nakládal dostal podmíněný trest na jeden a půl roku. Soudy přitom křivdy narovnávají dodnes. V prosinci 2023 okresní soud v Praze rehabilitoval rodinu Františka Matyse z Hrusic, kterou úřady vystěhovaly v roce 1952 a která se mohla na statek vrátit až v roce 1965. Soudce Michal Matouš tehdy prohlásil, že staré křivdy je třeba napravit, a rehabilitaci přiznal i vnučce, která se narodila až sedm let po vystěhování.
Pod horou Říp v Krabčicích dnes stojí pomník, u kterého sedláci už před lety uložili kameny a cihly ze svých bývalých statků. Připomíná, že kolektivizace nevzala venkovu jen půdu a majetek, ale zpřetrhala i rodinné tradice, které se budovaly po celá staletí.
Zdroje
https://www.ustrcr.cz/uvod/citanka-kolektivizace/represe-diskriminace/akce-k-kulak/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/akce-kulak-vystehovavani-sedlackych-rodin-245068
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pred-70-lety-prisly-tisice-rodin-o-hospodarstvi-zacala-akce-kulak-28985
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-spravedlnost-pro-kulaky-po-71-letech-bolsevici-je-vyhnali-nepravem-241279
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/jak-ksc-vyhnala-rodinu-kulaka-do-barabizny-plne-mysi/r~i:article:670239/
