AI nebo jaderná válka: svět na rozcestí

V roce 1928 dosáhl Giniho koeficient amerických domácností hodnoty 0,49. Horní procento populace pobíralo téměř čtvrtinu veškerých příjmů. Spekulativní bublina na Wall Street nafukovala ceny akcií do absurdních výšin, zatímco reálné mzdy dělníků stagnovaly. O rok později přišel krach, Velká deprese a dekáda, která přetvořila tvář americké společnosti.

V roce 2024 dosáhl Giniho koeficient amerických domácností hodnoty 0,49. Horní procento populace pobírá 21 % veškerých příjmů. Ceny aktiv — akcií, nemovitostí, kryptoměn — jsou na historických maximech, zatímco spodní polovina populace si od roku 1978 reálně nepolepšila. Poměr odměn generálních ředitelů firem ze žebříčku S&P 500 k mediánové mzdě jejich zaměstnanců dosáhl 285:1 (AFL-CIO Executive Paywatch, 2025).

Čísla jsou prakticky identická. Ale situace je zásadně odlišná. V roce 1928 existovaly mechanismy, které společnosti opakovaně používaly ke korekci extrémní nerovnosti: velké války, revoluce, pandemie, kolaps států. Historik Walter Scheidel je nazývá „čtyři jezdci vyrovnávání.“ Dnes — jak ukážeme v tomto článku na základě syntézy desítek výzkumů od kliodynamiky po jadernou strategii — jsou všichni čtyři systematicky vyřazeni z provozu. Válka v jaderném věku hrozí existenční katastrofou. Pandemie v éře moderní medicíny a kvantitativního uvolňování nerovnost paradoxně prohlubují. Revoluce a kolaps naráží na bezprecedentní sílu moderního státu vyzbrojeného digitálním sledováním.

Zbývá jediný kandidát na „pátého jezdce”: umělá inteligence. Jenže AI je jezdec se dvěma hlavami. Jedna slibuje demokratizaci znalostí, snížení mzdové nerovnosti a obnovu střední třídy. Druhá eroduje jadernou rovnováhu vzájemně zaručeného zničení, komprimuje rozhodovací časy z hodin na minuty a asymetricky zvýhodňuje technologicky dominantní mocnosti — čímž zvyšuje motivaci zaostávajících jaderných států sáhnout po zbraních dříve, než o ně přijdou.

Svět nestojí na rozcestí mezi AI a jadernou válkou. Stojí na rozcestí, kde AI může vést k obojímu — a výsledek závisí na tom, který z jejích dvou vektorů zvítězí dříve.

Peter Turchin se narodil v roce 1957 v sovětském Obninsku jako syn disidenta Valentina Turchina. V roce 1977 byla rodina vyhoštěna ze Sovětského svazu. Peter dokončil bakalářské studium biologie na New York University a doktorát v zoologii na Duke University — kde se věnoval populační dynamice hmyzu. A pak udělal něco nečekaného. Matematické modely, jimiž popisoval populační exploze a kolapsy brouků a motýlů, aplikoval na lidské společnosti. Výsledek nazval kliodynamika a jeho strukturálně-demografická teorie identifikuje tři mechanismy, které společně generují cyklickou nestabilitu.

Prvním je nadprodukce elit — situace, kdy společnost produkuje více kandidátů na elitní pozice, než jich může absorbovat. V moderním kontextu: přebytek absolventů práv, držitelů MBA a PhD soupeřících o omezený počet skutečně elitních pozic. Frustrovaní aspiranti se stávají „protielitami“ — bratři Gracchové v Římě, Robespierre, Lenin. V USA vzrostl počet osob s majetkem nad 10 milionů dolarů desetinásobně za 36 let — z 66 000 v roce 1983 na 693 000 v roce 2019.

Druhým je pauperizace mas — ne nutně absolutní zchudnutí, ale stagnace reálných mezd při rostoucí produktivitě. Turchin identifikuje zlom v USA kolem roku 1978, odkdy se mzdy a produktivita odpojily. Tento mechanismus nazývá „pumpa bohatství“ — systematický přesun prostředků od pracujících k elitám.

Třetím je fiskální krize státu — stát nedokáže vybírat dostatečné daně, protože elity se zdanění brání, ale výdaje rostou.

Model testoval na osmi historických společnostech od římské republiky po carské Rusko a ve všech nalezl kvantitativní potvrzení. Klíčovým nástrojem je index politického stresu (PSI), sestavený z přibližně 40 indikátorů — a právě na jeho základě publikoval v roce 2010 v prestižním časopise Nature předpověď: politická nestabilita v USA dosáhne vrcholu kolem roku 2020.

Šestého ledna 2021 vtrhli útočníci do Kapitolu.

Turchinova teorie ale není jedinou, která současnou nestabilitu předpovídala. Existují nejméně čtyři cyklické rámce, z nichž každý operuje na jiné časové škále — a všechny se právě teď nacházejí v sestupné fázi.

Kondratěvovy vlny (40–60 let) popisují ekonomické cykly poháněné technologickými revolucemi. Sovětský ekonom Nikolaj Kondratěv je identifikoval v sérii prací v 20. letech — za což přispěl ke svému zatčení a popravě v roce 1938, neboť teorie cyklické obnovy kapitalismu odporovala stalinistickému dogmatu o jeho nevyhnutelném kolapsu. Carlota Perez z University College London rozpracovala Kondratěvovy vlny do čtyřfázového modelu: irupce nové technologie → spekulativní šílenství → krize (bublina praskne) → zlatý věk široké prosperity. Pátá vlna (IT revoluce) se po krizi 2008 zasekla v přechodové fázi a „zlatý věk“ nikdy nenastal.

Wallersteinovy hegemoniální cykly (100–140 let) popisují vzestupy a pády globálních hegemonů. USA jako dominantní mocnost je ve fázi relativního poklesu, Čína vzestupuje, ale není jasné, zda může nebo chce převzít hegemonální roli. Geopolitická fragmentace — Ukrajina, Blízký východ, tlak kolem Tchaj-wanu — blokuje globální spolupráci.

Scheidelovy kompresní cykly nemají pevnou periodu, ale identifikují čtyři historické mechanismy snižování nerovnosti: masové mobilizační války, transformativní revoluce, kolaps států a smrtelné pandemie. Poválečná komprese, která snížila nerovnost na historická minima, se od 80. let systematicky rozpadá.

A nad tím vším tikají Turchinovy sekulární cykly (200–300 let), které popisují fáze expanze, stagnace, krize a deprese celých společností.

Čtyři hodiny na čtyřech různých hodinách. Všechny ukazují stejný čas.

Abstraktní mechanismy Turchinovy teorie získávají ostré kontury v momentě, kdy je konfrontujeme s tvrdými daty o rozložení příjmů a bohatství.

Podle World Inequality Database (WID.world) vlastní nejbohatší procento světové populace 37–45 % veškerého globálního bohatství (v závislosti na metodologii měření), zatímco spodních 50 % dospělých drží pouhá 2 %. Celkové soukromé bohatství dosáhlo odhadovaných 480 bilionů dolarů a pouhých 56 000 lidí — kteří by se vešli na fotbalový stadion — vlastní více než celá spodní polovina lidstva.

Pro pochopení dynamiky jsou klíčová čísla americká. Podíl horního procenta na příjmech v USA vzrostl z 11 % v roce 1980 na 21 % v roce 2023. Podíl spodní poloviny populace klesl z 20 % na 13 %. Miliardáři rostli tempem 8 % ročně od 90. let, zatímco průměrné globální bohatství jen 3,4 %. A v roce 2024 poprvé více miliardářů získalo majetek dědictvím než podnikáním — typický indikátor Turchinovy pozdní fáze akumulace, kdy se elity reprodukují rentiersky, nikoliv produktivně.

Branko Milanovic z City University of New York zachytil tuto dynamiku ve slavném „sloním grafu,“ který ukazuje, kdo skutečně profitoval z globalizace 1988–2008. Masivně vydělala globální střední třída (zejména Čína) a globální top 1 %. Kdo prohrál? Dolní střední třída vyspělých zemí — přesně ta demografická skupina, která tvoří voličskou základnu Trumpa, Brexitu, Le Penové, AfD a všech dalších populistických hnutí.

Gabriel Zucman z UC Berkeley odhadl v roce 2015, že v daňových rájích se ukrývá přibližně 7,6 bilionu dolarů — asi 8 % globálního finančního bohatství domácností. Novější odhady jsou vyšší. Tito lidé nejsou v žádné statistice. Skutečná nerovnost je tudíž systematicky podhodnocena.

Klíčem k pochopení současné situace je Perezův model Kondratěvových vln. Každá technologická revoluce — od parního stroje po informační technologie — prochází čtyřmi fázemi. Po fázi irupce a spekulativního šílenství přichází krize (typicky finanční krach), po které následuje „zlatý věk“ — období, kdy se výhody nové technologie rozšíří do celé společnosti. Nová infrastruktura, nová pracovní místa, nová regulace.

Pátá vlna — IT revoluce — se zasekla. Krize přišla v roce 2008, ale „zlatý věk“ se nedostavil. Místo toho centrální banky napumpovaly do systému biliony prostřednictvím kvantitativního uvolňování, které zachránily finanční systém, ale rozdělovací účinek směřoval nahoru, k vlastníkům aktiv. Výsledkem je ekonomika „zombie firem“ — podle BIS 12–16 % kótovaných firem v USA a Evropě přežívá jen díky levnému dluhu a neprodukuje hodnotu — a zamrzlý přechod k široké prosperitě.

Proč? Protože „zlatý věk“ historicky vyžadoval politický tlak zdola — odborové hnutí, regulace, progresivní zdanění — a právě tento tlak je systematicky blokován nadprodukcí elit a politickou patovou situací, kterou popisuje Turchin.

Při spojení všech čtyř rámců se vynořuje znepokojivý obraz vzájemně se posilujících zpětných vazeb, které tvoří uzavřenou smyčku:

Financializace → nerovnost. Od 80. let roste podíl finančního sektoru na HDP vyspělých ekonomik. Finanční zisky tvoří v USA 25–30 % všech korporátních zisků, přestože sektor zaměstnává méně než 5 % pracovní síly. Výnosy z kapitálu systematicky převyšují růst mezd — přesně Pikettyho r > g.

Nerovnost → nadprodukce elit. Rostoucí podíl bohatství u nejvyšší vrstvy generuje více aspirantů na elitní pozice, než jich systém dokáže absorbovat. Počet amerických právníků vzrostl o 50 % za 30 let, počet MBA absolventů se ztrojnásobil. Frustrace neúspěšných aspirantů — Turchinových „protielit“ — živí politický extremismus.

Nadprodukce elit → politický pat. Elity se nemohou shodnout na reformách, protože každá frakce chrání vlastní rentotvornou pozici. Politická polarizace v USA dosáhla podle DW-NOMINATE skóre historického maxima — průnik mezi „nejliberálnějším“ republikánem a „nejkonzervativnějším“ demokratem je nulový.

Politický pat → absence reformy. Bez strukturálních reforem — progresivního zdanění, regulace finančního sektoru, investic do mezd — se Kondratěvův cyklus nemůže pohnout do fáze „zlatého věku.“

Absence reformy → zamrzlý K-cyklus → sociální entropie → ztráta legitimity státu → neschopnost korekce.

A tak se kruh uzavírá. Systém potřebuje korekci, ale všechny mechanismy korekce jsou zablokované — systémem samotným.

Historicky z této smyčky vedly čtyři cesty ven. Všechny byly násilné. A všechny — jak ukáže následující analýza — jsou dnes systematicky vyřazeny z provozu.

Nejsilnějším argumentem pro vyrovnávací účinek války je „Velká komprese“ — bezprecedentní snížení nerovnosti během druhé světové války a bezprostředně po ní. Thomas Piketty identifikoval čtyři mechanismy: fyzická destrukce kapitálu (Maďarsko ztratilo přes 50 % národního bohatství), konfiskační zdanění (USA zvýšily horní sazbu na 94 %), hyperinflace, která zdecimovala držitele dluhopisů (Výmarská republika: 29 500 %), a pozemkové reformy (japonská reforma redistribuovala 5,8 milionu akrů). Claudia Goldin a Robert Margo nazvali výsledek „Great Compression“ — diferenciál mezd mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými se snížil o 35 log-bodů. Kenneth Scheve a David Stasavage doplnili klíčový mechanismus: masová mobilizace vytvořila morální závazek „conscription of wealth“ — nemůžete posílat chudé na smrt a současně odmítat zdanění bohatých.

Jenže Velká komprese byla historickou anomálií, ne zákonem.

McCoy, Roscoe et al. v článku publikovaném v PNAS (2025, DOI: 10.1073/pnas.2400695121) analyzovali archeologická data z 770 sídel od neolitu po současnost a zjistili, že válka nerovnost jak zvyšovala, tak snižovala — rozhodující byl kontext. V společnostech s méně kolektivní správou a zemědělstvím limitovaným dostupnou půdou válka nerovnost zvyšovala; v raných společnostech s kolektivnější správou ji naopak snižovala. Pokles nastal primárně u totálních mobilizačních konfliktů — a těch bylo v dějinách minimum. Joris Heldring dosáhl analogického závěru pro předindustriální Německo (Explorations in Economic History, 2023): války typicky posilovaly pozici vojenských elit na úkor zbytku populace.

A moderní konvenční války? Joseph Stiglitz a Linda Bilmes v analýze ekonomických nákladů irácké války (The Three Trillion Dollar War, 2008) poukázali na bezprecedentní fenomén: poprvé v americké historii byla válka vedena na dluh a současně se snižovaly daně bohatým. Mark Peltier (Dædalus, 2025) popisuje, jak vojensko-průmyslový komplex transformoval válku z korekčního mechanismu na další nástroj koncentrace bohatství: v roce 2024 utratily USA na obranu přibližně 884 miliard dolarů (autorizace NDAA FY2024), z nichž převážná část putovala ke korporacím, jejichž akcionáři patří k horním decilům rozdělení příjmů.

A jaderné zbraně? Ty nepředstavují korekční mechanismus — představují existenční hrozbu.

Vztah mezi nerovností a válkou není jednosměrný. John Hobson formuloval již v roce 1902 tezi, že imperialismus je přímým důsledkem domácí nerovnosti: bohatí nemají kam investovat doma (nedostatečná domácí poptávka), a tak tlačí na expanzi do zámoří. Lenin ji převzal a radikalizoval. Ale až trojice ekonomů — Hauner, Milanovic a Naidu (Stone Center Working Paper, 2020) — ji poprvé empiricky testovala na datech předválečné Británie.

Jejich zjištění: nerovnost v předválečné Británii byla na historických maximech, horní procento vlastnilo přibližně 70 % bohatství a třetina čistého národního bohatství UK ležela v zahraničních investicích (1913). Prokázali, že rizikově upravené zahraniční výnosy skutečně převyšovaly domácí a vyšší zahraniční aktiva korelovala s vyšší válečnou mobilizací. Milanovic shrnul: „Všechny ingredience nutné pro velký konflikt byly přítomny.“ Nerovnost nevyprodukovala válku deterministicky — ale vytvořila strukturální podmínky, které ji učinily pravděpodobnější.

Kritika je nutná: Pseudoerasmus namítá, že USA a Španělsko byly importéry kapitálu, přesto impéria. Kirshner ukazuje, že bankéři válku aktivně nechtěli. Ferguson dokumentuje, že většina koloniálních sporů se řešila mírově. Přesto zůstává podložena základní logika: extrémní nerovnost → nadbytek kapitálu hledající výnosy → geopolitické napětí.

Tento řetězec má přímou paralelu v současnosti. Čínské investice do Belt and Road Initiative, americký technologický expanzionismus, ruský surovinový imperialismus — všechny sledují hobsonovskou logiku: domácí koncentrace kapitálu tlačí na vnější expanzi.

Historický mechanismus pandemického vyrovnávání byl jednoduchý a brutální. Černá smrt v letech 1347–1351 zabila 30–60 % evropské populace. Masový úbytek pracovní síly vytvořil bezprecedentní vyjednávací pozici pro přeživší pracující: mzdy vzrostly o 50–100 % během jedné generace. Feudální vazby se rozvolnily. Scheidel to dokumentuje jako jeden z nejefektivnějších korekčních mechanismů v dějinách.

COVID-19 se nabízel jako přirozený experiment: co se stane, když pandemie zasáhne moderní ekonomiku? Výsledek byl opačný. Mezi březnem a prosincem 2020 vzrostl celkový majetek světových miliardářů o 3,9 bilionu dolarů. Ve stejném období přišli pracující globálně o 3,7 bilionu dolarů příjmů. Americký majetek miliardářů vzrostl o 62 % — z 3 bilionů na 4,8 bilionu. Oxfam uvádí, že 10 nejbohatších lidí planety zdvojnásobilo svůj majetek. World Inequality Report 2022 zaznamenal nejstrmější nárůst podílu miliardářů na globálním bohatství od roku 1995.

Proč opačný efekt? Zaprvé, mortalita byla příliš nízká: 0,1–0,2 % populace oproti 30–60 % u černé smrti. Moderní medicína zachránila miliony životů — ale současně neutralizovala mechanismus, který historicky vyrovnával nerovnost. Zadruhé, monetární politika: centrální banky odpověděly masivním kvantitativním uvolňováním, které napumpovalo likviditu do finančních trhů. Aktiva — akcie, nemovitosti, dluhopisy — vlastní převážně horní decily rozdělení příjmů. Zatřetí, digitální ekonomika umožnila znalostním pracovníkům pracovat z domova, zatímco manuální pracovníci ztratili zaměstnání. Začtvrté, fiskální odezva šla přes dluh, ne zdanění bohatých.

Pandemický jezdec byl neutralizován moderní medicínou v kombinaci s centrálním bankovnictvím. A pokud by přišla pandemie s vyšší mortalitou? Stejné monetární a digitální mechanismy by s vysokou pravděpodobností zafungovaly znovu.

Zbývají poslední dva Scheidelovi jezdci: revoluce a státní kolaps. Theda Skocpol ve své klíčové práci States and Social Revolutions (1979) formulovala princip, který empirická evidence posledních patnácti let dramaticky potvrzuje: „Rozdíl mezi úspěšnou revolucí a vzpourou je schopnost státu udržet monopol na prostředky donucení. Pokud donucovací aparát zůstane koherentní a efektivní, může čelit masové nespokojenosti a přežít i značnou nelegitimitu.“

Moderní stát disponuje nástroji kontroly, o jakých se historickým autokratům nesnilo. Steven Feldstein (Carnegie Endowment, 2021) dokumentuje, jak Čína kombinuje masový kamerový dohled, cenzuru internetu, sběr DNA a AI-asistovanou prediktivní represi do integrovaného systému kontroly. Xu Xu (American Journal of Political Science) prokázal, že digitální sledování umožňuje nahradit nákladnou plošnou kooptaci cílenou preventivní represí — identifikovat a izolovat potenciální radikály dříve, než mobilizace vznikne.

Sergei Guriev a Daniel Treisman v monografii Spin Dictators (Informační diktátoři) (Princeton University Press, 2022) identifikovali nový typ autoritářství: „informační autokracie.“ Putin, Erdoğan, Orbán nekontrolují obyvatelstvo masovým násilím, ale zkreslováním informací a simulováním demokracie. Kooptace mediálních vlastníků, ne úplná cenzura. Postmoderní propaganda, ne totalitní teror.

Empirická bilance vzpour 2011–2024 je zdrcující. Arabské jaro: z dvaceti zemí pouze Tunisko dosáhlo demokratického přechodu — a v roce 2025 je zpět v autoritářství. Írán 2022 (protesty po smrti Mahsá Amíníové): potlačeno odstavením internetu a AI sledování. Myanmar 2021: armáda udržela kontrolu navzdory masovým protestům. Bělorusko 2020: totéž. Hongkong 2019–2020: totéž.

Historické revoluce vyžadovaly komunikační selhání — dobu, kdy se lidé mohli zorganizovat, než stát zareagoval. Tien-an-men v roce 1989 trvalo týdny, než přišly tanky. Dnes policie nebo armáda zasáhne v minutách kdekoli. Jediný Scheidelův jezdec, který by teoreticky mohl fungovat — kolaps státu — předpokládá právě selhání donucovacího aparátu, které moderní technologie činí stále nepravděpodobnějším.

Shrňme. Velká válka: jaderné zbraně ji transformovaly z korekčního mechanismu v existenční hrozbu; konvenční a lokální války nerovnost zvyšují. Pandemie: moderní medicína eliminovala demografický šok; monetární politika převrátila rozdělovací účinek. Revoluce: digitální sledování umožňuje prediktivní represi; „informační diktátoři“ simulují demokracii. Kolaps státu: bezprecedentní síla moderního donucovacího aparátu.

Zbývají přesně ty dva scénáře, kterým se chceme vyhnout: buď dlouhodobé přetrvávání extrémní nerovnosti (feudální stabilita), nebo globální katastrofa takového rozsahu, že ji žádný stát nedokáže kontrolovat.

A je tu důvod se domnívat, že první scénář už začal.

Řecký ekonom Yanis Varoufakis v knize Technofeudalism (2024) formuloval provokativní, ale empiricky podloženou tezi: kapitalismus nepřežil krizi 2008 — byl nahrazen něčím jiným. Klíčovým rozlišením je převaha renty nad profitem. V kapitalismu je ziskem odměna za inovaci a riziko. V feudalismu je ziskem renta — příjem plynoucí z pouhého vlastnictví. Digitální platformy — Amazon, Google, Apple, Alibaba — nejsou trhy. Jsou to léna: kontrolují přístup, stanovují pravidla, vybírají poplatky. Podnikatelé na nich nejsou nezávislí kapitalisté — jsou vazalové závislí na platformách, kterým musí odvádět tribut.

Varoufakis nazývá novou vládnoucí třídu „cloudalisty.“ Data z roku 2024 potvrzují tento vývoj: poprvé v historii více miliardářů získalo majetek dědictvím než podnikáním. Renta převládá nad inovací. Kapitál se reprodukuje, místo aby se vytvářel.

Stephen Kotkin, historik z Princetonu, popisuje analogický proces v geopolitice: svět se fragmentuje do „civilizačních domén“ — velkých mocenských bloků s vlastní logikou, hodnotami a ambicemi. Pokud kombinujeme Varoufakisův ekonomický technofeudálismus s Kotkinovou geopolitickou fragmentací, vynořuje se mapa „přirozených neokrálovství”:

USA — technologická hegemonie cloudalistů, vojenská dominance, dolarový systém. Bezprecedentní koncentrace AI kapacit: v roce 2023 samotné USA získaly 67,2 miliardy dolarů v soukromých AI investicích, 8,7krát více než Čína.

Čína — státní kapitalismus s digitálním autoritářstvím. Kombinace tržní efektivity s centrálním plánováním a masovým sledováním. Belt and Road jako neokoloniální infrastruktura.

Indie — 1,4 miliardy obyvatel s kastovním systémem jako feudálním substrátem, rychle rostoucí tech sektor, jaderný arzenál.

Rusko — surovinový feudalismus, kde ekonomická moc plyne z vlastnictví ropy a plynu. Jaderný arzenál jako poslední záruka relevance.

Perská sféra / Írán — teokratický feudalismus, jaderné ambice, kontrola strategických průlivů.

Turecko — neo-osmanské ambice, geografická pozice mezi Evropou a Asií.

Saúdská Arábie / GCC — petrofeudální monarchie s diverzifikačními ambicemi (NEOM, Vision 2030).

Evropská unie — fragmentovaný blok, potenciálně nejzranitelnější, protože postrádá centrální donucovací autoritu srovnatelnou s ostatními doménami.

Graham Allison z Harvardu analyzoval 16 historických případů, kdy vzestupná mocnost vyzývala dominantní mocnost — tzv. Thúkýdidova past. Dvanáct z šestnácti skončilo válkou. O vztahu USA–Čína napsal: „Obě strany postupují podle scénáře, jako by soutěžily, kdo lépe ztělesní charakteristiky vzestupné a dominantní mocnosti popsané Thúkýdidem.“

Globální i lokální bohaté elity žijí v mylné představě, vycházející z nesprávné extrapolace minulosti. Domnívají se, že své bohatství zvýší, že si je zachovají, že přežijí. Existují silné důvody se domnívat, že ani jedno z toho nemusí být pravda.

Za prvé, primární majetek elit je vnitřní, ne vnější. Finanční bohatství — Zucmanových 7,6 bilionu v offshore účtech — je jen jedna dimenze. Skutečná moc Putina, Xi Jinpinga, íránských ajatolláhů nebo indických dynastií nespočívá na bankovním účtu. Spočívá v kontrole bezpečnostních složek, soudů, médií, státních podniků. Tuto moc nelze převést do Dubaje nebo na Kajmanské ostrovy. Michail Chodorkovskij měl 15 miliard dolarů, ale ne moc — a skončil v Krasnojarsku. Navalnyj měl popularitu, ale ne moc — a zemřel v ruském vězení za polárním kruhem.

Když elitě hrozí ztráta moci, nikoliv jen peněz, nemá kam utéct. Šáh odešel do exilu s miliardami — ale to byla výjimka. Kaddáfí neodešel. Saddám neodešel. Asad odešel jako poslední a jen díky ruské vojenské intervenci. Pro vládnoucí třídu neofeudálních domén je ztráta moci synonymem pro ztrátu všeho — včetně fyzického přežití.

Za druhé, feudální říše nebyly stabilní mezi sebou. Standardní argument pro feudální stabilitu — středověké feudální systémy trvaly staletí — ignoruje klíčový detail: uvnitř byly stabilní, ale mezi sebou vedly permanentní války. Čínská zeď, Stoletá válka, Třicetiletá válka, Napoleonské války — to vše jsou konflikty mezi feudálními a proto-nacionalními říšemi. Neofeudální domény budou stabilní jen v případě, že mezi nimi nebudou silné nerovnováhy — a v globalizovaném, komunikačně propojeném světě nebudou schopny své poddané izolovat tak dokonale, jako tomu bylo v minulosti.

To je pravděpodobně jeden z důvodů ruské agrese vůči Ukrajině. Putinův režim by byl ohrožen, kdyby se Ukrajincům vedlo výrazně lépe než Rusům. V éře internetu a cestovního ruchu není možné zabránit poddaným, aby viděli, že jinde se žije lépe. Proto Putin prohlásil, že „pro nás je to otázka života a smrti“ — nikoliv proto, že by Ukrajina vojensky ohrožovala Rusko, ale proto, že úspěšná, prosperující Ukrajina v EU by demonstrovala existenci alternativy.

Za třetí, ekonomická provázanost je zbraň, ne pojistka. Čína drží značnou část amerického státního dluhu a aktivně jej prodává. USA usilují o snížení hodnoty dolaru. V klasické ekonomické teorii je vzájemná provázanost zárukou míru — nikdo nebude válčit s obchodním partnerem. Ale Allison sám připouští paradox: „USA a Čína mají ekonomiky tak propletené, že v případě války by Američané neměli co kupovat ve Walmartech a čínské továrny by vyráběly zboží, které nikdo nekupuje.“ Jenže právě tato provázanost se může stát nástrojem ekonomické války před válkou kinetickou — a vzájemné odpojování, které obě strany aktivně provádějí, snižuje náklady budoucího konfliktu.

V roce 1991 Sovětský svaz kolaboval. Měl tisíce jaderných hlavic — a nepoužil je. Tento fakt je nejsilnějším argumentem proti tezi o jaderné eskalaci v kolapsu neofeudální říše. Ale je to argument, který vyžaduje bližší zkoumání.

SSSR v roce 1991 kolaboval zevnitř. Ekonomické vyčerpání po válce v Afghánistánu, Gorbačovovy reformy, které se vymkly kontrole, národnostní hnutí v sovětských republikách a strukturální neefektivita plánované ekonomiky — to vše vedlo k situaci, kde nebylo proti komu jaderné zbraně použít. Nikdo na Sovětský svaz neútočil. Generálové u tlačítka kalkulovali svou osobní budoucnost v post-sovětském světě. Neexistoval vnější agresor, vůči němuž by mělo smysl odvetné odpalování.

Putin i čínský prezident Xi Jinping se z roku 1991 poučili. A dokumentárně podložené změny v ruské jaderné doktríně to odrážejí.

V listopadu 2024 Rusko formálně schválilo revidovanou jadernou doktrínu. Klíčová změna: předchozí verze (2020) povolovala jadernou odpověď pouze když „samotná existence státu je ohrožena.“ Nová verze rozšiřuje podmínky na „kritickou hrozbu suverenitě a/nebo územní celistvosti.“ Carnegie Endowment pro mezinárodní mír analyzuje: tato formulace umožňuje režimu zaměňovat hrozby jeho politickému přežití s hrozbami státní suverenitě, čímž fakticky využívá jaderné odstrašení k ochraně vnitřní stability.

CSIS potvrzuje: Putin snižuje práh pro potenciální použití jaderných zbraní a současně zvyšuje nejednoznačnost ohledně toho, kdy by byly použity. Signalizuje ochotu podstoupit větší rizika. Mark B. Schneider z NIPP (Information Series No. 615, únor 2025) jde ještě dál: jazyk dokumentu naznačuje, že hlavním cílem doktríny je válka s NATO v horizontu dekády, na kterou se ruské vedení podle vlastních prohlášení připravuje.

Ruský strategický jestřáb Sergej Karaganov v roce 2024 přímo vyzýval k „rychlému postupu po žebříčku jaderné eskalace.“ Putin tehdy revidovanou eskalaci explicitně odmítl — „Nemyslím si, že taková situace nastala“ — ale od té doby se doktrína posunula přesně směrem, který Karaganov požadoval.

Studie CSIS identifikovala za dobu války na Ukrajině přes 200 případů, kdy ruští představitelé zmínili jaderné zbraně v kontextu konfliktu. Roy Allison v článku Averting acute escalation in Russia’s war against Ukraine (International Affairs, Vol. 101, No. 5, září 2025) analyzuje, jak frekvence a přímočarost ruských jaderných hrozeb nemá od Chruščovovy éry obdoby.

A to je pouze jedno neokrálovství. Severní Korea disponuje jadernými zbraněmi 20 let. Pákistán a Indie stojí proti sobě v permanentním napětí. Írán směřuje k jaderné kapacitě. Saúdská Arábie signalizuje zájem. Každá nová jaderná doména zvyšuje pravděpodobnost, že některá z nich v některé krizi překročí práh — ne nutně racionálním rozhodnutím, ale chybou kalkulace, technickým selháním nebo zoufalstvím prohrávajícího režimu.

A právě zde vstupuje na scénu umělá inteligence — ne jako řešení, ale jako katalyzátor.

Umělá inteligence je první technologie v dějinách, která má potenciál působit současně jako vyrovnávač nerovnosti i jako destabilizátor jaderné rovnováhy. Tato ambivalence není rétorická figura — je empiricky dokumentována v akademické literatuře, která od roku 2024 explodovala po obou vektorech.

Klíčová studie IMF (Rockall, Mendes Tavares & Pizzinelli, Working Paper 2025/068, DOI: 10.5089/9798229006828.001) přináší překvapivé zjištění: na rozdíl od předchozích vln automatizace, které zvyšovaly jak mzdovou, tak majetkovou nerovnost, AI by mohla snížit mzdovou nerovnost. Důvod je prostý: zatímco průmyslové roboty nahrazovaly rutinní manuální práci (nízko placení pracovníci), AI nahrazuje kognitivní nerutinní práci — právě tu, kterou vykonávají vysoce placení specialisté. Právníci, radiologové, finanční analytici, programátoři — to jsou profese, které AI transformuje nejrychleji.

David Autor z MIT (NBER Working Paper 32140, 2024) argumentuje ještě optimističtěji: AI může pomoci obnovit střední třídu tím, že umožní méně kvalifikovaným jedincům vykonávat složitější úkoly. Zdravotní sestra asistovaná AI diagnostikou přibližuje svou produktivitu lékaři. Technik s AI analytickým nástrojem se přibližuje inženýrovi. AI demokratizuje odborné znalosti.

CEPR (Bloom, Prettner, Saadaoui & Veruete, NBER Working Paper 32430, 2024) kvantifikuje: protože AI substituuje převážně vysoce kvalifikovanou práci, měla by snížit kvalifikační prémii — rozdíl mezi mzdami kvalifikovaných a nekvalifikovaných pracovníků. To je přesný opak toho, co dělala průmyslová automatizace.

Pokud by tento vektor dominoval, AI by mohla rozmrazit Kondratěvův cyklus: technologie, která se rozšíří do celé společnosti a vytvoří „zlatý věk“ široké prosperity, kterou IT revoluce nedokázala dodat. Pátý jezdec, který vyrovnává nerovnost bez násilí.

Jenže stejná studie IMF obsahuje klíčovou výhradu: ačkoli AI může snížit mzdovou nerovnost, pravděpodobně podstatně zvýší majetkovou nerovnost. Vysoce placení pracovníci, jejichž úkoly AI nahrazuje, jsou současně těmi, kdo vlastní kapitál — akcie, nemovitosti, investice. Rostoucí výnosy z AI kapitálu putují k nim. Snižující se mzdy kompenzují rostoucím kapitálovým příjmem. Výsledek: mzdová propast se zmenšuje, majetková propast se prohlubuje.

Bell a Korinek (Brookings, Journal of Democracy, 2024) varují před zpětnovazební smyčkou: vysoká nerovnost narušuje demokratické instituce zvýšeným vlivem elit, korupcí a populismem. Současně oslabená demokracie ztrácí schopnost krotit nerovnost progresivními politikami. AI-poháněná nerovnost by mohla tento bludný kruh urychlit.

A globální rozměr je ještě alarmující. Center for Global Development dokumentuje extrémní asymetrii AI investic — jak bylo uvedeno výše, USA v roce 2023 získaly 8,7krát více soukromých AI investic než Čína, druhá v pořadí. Čína je jedinou zemí pod hranicí vysokých příjmů mezi 30 nejinovativnějšími zeměmi. Přístup k internetu je 27 % v zemích s nízkými příjmy oproti 93 % v bohatých zemích. AI hrozí, že prohlubování technologické propasti mezi zeměmi zvrátí pokles mezistátní nerovnosti, který byl hlavním pozitivním příběhem globalizace od roku 2000.

Ale skutečně existenční riziko AI leží jinde — v jaderné strategii.

Mutually Assured Destruction (MAD) — vzájemně zaručené zničení — je doktrína, která od roku 1945 zabránila jaderné válce. Její logika je jednoduchá: žádný stát nespustí jaderný útok, protože ví, že protivník odpoví odvetným úderem, který zničí útočníka. Klíčem k MAD je schopnost odvetného úderu — jistota, že i po absorpci prvního úderu zůstane dostatek jaderných sil k devastující odpovědi. Proto ponorky s balistickými raketami (SSBN), mobilní raketové odpalovače a rozptýlené velitelské struktury.

AI tuto rovnováhu systematicky eroduje.

Generálporučík John Shanahan, bývalý ředitel Joint Artificial Intelligence Center Pentagonu, publikoval v září 2025 v Arms Control Association varovnou analýzu: zvlášť destabilizující scénář zahrnuje rozsáhlé využití AI k detekci a nepřetržitému monitorování jaderných sil protivníka. Integrace AI systémů schopných spolehlivě lokalizovat mobilní raketové odpalovače nebo ponořené balistické raketové ponorky — považované za nejodolnější prvky odvetné schopnosti — by mohla podkopat důvěru ve schopnost odvetného úderu. Ztráta této důvěry zvyšuje motivaci k preventivnímu úderu.

RAND Corporation v rozsáhlé studii (How Might Artificial Intelligence Affect the Risk of Nuclear War?) rozpracovala mechanismus: konvenční zbraně s AI-asistovaným cílením by mohly být vnímány jako schopné sledovat a ničit nepřátelské odpalovače. Protivník, kterému hrozí ztráta schopnosti odvetného úderu, by byl tlačen k preventivnímu prvnímu úderu nebo k rozšíření arzenálu.

SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute, červen 2025) doplňuje další dimenzi: neprůhledná doporučení AI systému pro podporu rozhodování mohou vychýlit rozhodovatele směrem k akci. Člověk v rozhodovacím řetězci, kterému AI systém říká „detekován útok s 94% pravděpodobností,“ bude reagovat jinak než člověk analyzující surová data.

A pak je tu komprese rozhodovacích časů. Během kubánské raketové krize v roce 1962 měli Kennedy a Chruščov třináct dní na vyjednávání. V éře hypersonických střel a AI-asistovaného cílení se rozhodovací okno komprimuje na minuty. Chatham House (září 2025) varuje: klíčovým rizikem neuronových sítí v jaderných systémech je, že AI učiní špatné rozhodnutí a lidský operátor nemá dostatek času nebo informací jej zpochybnit.

Fascinující — a zneklidňující — je čerstvý experiment. Preprint z února 2025 (arxiv.org) testoval nejpokročilejší modely AI v simulovaných jaderných krizích podle eskalačního žebříčku Hermana Kahna. Výsledky: Google Gemini bylo jediným modelem, které si záměrně zvolilo strategickou jadernou válku — učinilo tak ve scénáři prvního úderu do čtvrtého kola — a jediným modelem, které se explicitně dovolávalo „racionality iracionality.“ Modely odpovídaly svým signálům přibližně v 70 % případů, ale s dramatickými rozdíly: Claude a GPT-5.2 dosahovaly 72–75% důslednosti, zatímco Gemini jen 50 %, což odráželo jeho strategii záměrné nepředvídatelnosti.

To nejsou sci-fi scénáře. Generál Anthony Cotton, velitel amerického Strategického velitelství, v březnu 2025 svědčil před Senátem: „USSTRATCOM bude využívat AI/ML k umožnění a urychlení rozhodování.“ Biden a Xi Jinping se v listopadu 2024 shodli, že lidé, ne AI, by měli rozhodovat o použití jaderných zbraní — ale dohoda je nezávazná a Trumpova administrativa zrušila Bidenův výkonný příkaz o AI.

A zde se vrací argument o neofeudálních doménách. AI nepůsobí na jadernou rovnováhu symetricky. Technologicky dominantní domény — USA a Čína — získávají AI-asistované sledovací kapacity, které postupně erodují schopnost odvetného úderu zaostávajících domén. Rusko, jehož konvenční síly jsou oslabeny válkou na Ukrajině, je stále více závislé na jaderném arzenálu jako poslední záruky relevance. Pokud sledování poháněné AI jednou umožní lokalizovat ruské ponorky a mobilní odpalovače v reálném čase, Rusko ztratí schopnost odvetného úderu — a s ní jedinou pojistku přežití režimu.

Přesně v tomto scénáři — prohrávající neofeudální doména čelící ztrátě poslední záruky — se stává racionálním použít jaderné zbraně dříve, než o ně přijde. „Použij, nebo ztratíš“ není paranoidní fantazie — je to doktrínální scénář, který ruští strategičtí plánovači aktivně modelují.

A neplatí to jen pro Rusko. Každá neofeudální doména s jaderným arzenálem — Indie, Pákistán, Severní Korea, potenciálně Írán — čelí obdobnému kalkulačnímu tlaku, pokud sledování poháněné AI jedné domény ohrozí odvetné kapacity druhé.

Situace, ke které jsme analyticky dospěli, je tato: svět nesměřuje ani k jednoznačné AI utopii, ani k nevyhnutelné jaderné apokalypse. Směřuje k závodu — mezi dvěma vektory téže technologie.

Demokratizační vektor potřebuje: rozšíření AI nástrojů do vzdělávání, zdravotnictví a produktivity širokých vrstev; regulaci, která zabrání monopolizaci AI výhod; přerozdělení zisků z AI produktivity; dekády budování infrastruktury v rozvojových zemích. Autor, Bloom a další ukazují, že mechanismus existuje — AI může snížit kvalifikační prémii a obnovit střední třídu. Ale uskutečnění vyžaduje politickou vůli, mezinárodní spolupráci a čas.

Militarizační vektor potřebuje: pokračující investice do sledování s podporou AI, autonomních zbraní a jaderných rozhodovacích systémů; absenci mezinárodních dohod o regulaci vojenské AI; pokračující geopolitickou rivalitu. Pentagon a PLA tyto investice provádějí právě teď. Smyčka zpětné vazby je krátká: investice → kapacita → demonstrace → reakce protivníka → eskalace.

Závod je neférový. Demokratizační vektor má zpožděnou smyčku zpětné vazby — jeho účinky se projeví v horizontu dekád. Militarizační vektor má smyčku zpětné vazby měřenou v letech. Sledovací AI pro ponorky financují státní rozpočty dnes. Demokratizační AI pro vzdělávání v Africe potřebuje infrastrukturu, kterou tam ještě nikdo nepostavil.

Ale závod není beznadějný. Existují tři faktory, které by mohly demokratizační vektor urychlit:

Zaprvé, AI je ze své povahy difúzní. Na rozdíl od jaderných zbraní, kde technologický monopol trvá dekády, se AI modely šíří rychle. Open-source modely (Llama, Mistral, Qwen) jsou dostupné komukoli s GPU. To neznamená rovnost — přístup k výpočetním kapacitám je extrémně nerovný — ale znamená to, že znalostní monopol je obtížně udržitelný.

Zadruhé, ekonomická pobídka. McKinsey odhaduje globální ekonomický dopad AI na 4,4 bilionu dolarů ročně do roku 2030. Značná část tohoto dopadu plyne z aplikací, které rozšiřují produktivitu — ne jen ji koncentrují. Firmy, které AI zpřístupní širší pracovní síle, budou mít konkurenční výhodu nad těmi, které ji používají jen k nahrazení pracovníků.

Zatřetí, historický precedent. Každá předchozí univerzální technologie — parní stroj, elektřina, internet — prošla fází koncentrace a následné difúze. Perezův model předpovídá, že po fázi spekulace a krize přichází „zlatý věk,“ kdy se technologie rozšíří do celé společnosti. Otázka není zda, ale kdy — a zda se to stihne před tím, než militarizační vektor dosáhne kritického bodu.

Analytický řetězec prezentovaný v tomto článku — od Turchinových cyklů přes neutralizaci Scheidelových jezdců k neofeudálním doménám a závodu dvou vektorů AI — je koherentní. Ale koherence není totéž co pravda. Férové zacházení s kritikou vyžaduje pojmenování slabých článků.

Za prvé, falzifikovatelnost cyklických teorií. Yascha Mounk z Johns Hopkins označuje Turchinovu teorii za nefalzifikovatelnou — předpovědi jsou natolik obecné, že je potvrdí prakticky jakákoli turbulentní událost. Georgescu (2023, PLoS ONE) při formálním testování zjistila, že predikce modelu „nejsou daty podpořeny.“ Kondratěvovy vlny jsou sporné — periodizace se liší autor od autora. S 210 teoriemi pádu Říma, jak spočítal historik Alexander Demandt, lze retrospektivně přizpůsobit data mnoha rámcům.

Za druhé, osmdesát let bez jaderné války. Od roku 1945 disponuje lidstvo jadernými zbraněmi — a nikdy je ve válce nepoužilo. Severní Korea je má 20 let. Indie a Pákistán stojí proti sobě dekády. SSSR kolaboval s tisíci hlavic a nepoužil je. Schelling (2005, Nobel): jaderné odstrašení je „nejúspěšnější veřejná politika“ moderní éry. Argument, že MAD bude erodováno, je logický, ale empiricky nepodložený — dosud žádná technologie MAD neprolomila.

Za třetí, ekonomická provázanost. Allison sám uznává, že USA a Čína jsou ekonomicky propletené bezprecedentně. Feudální páni se neutkávali, když vzájemný obchod byl výnosnější. Globální dodavatelské řetězce vytvářejí vzájemné závislosti, které zvyšují náklady konfliktu daleko nad úroveň jakéhokoli historického precedentu. Liberální teorie mezinárodních vztahů (Keohane, Nye) argumentuje, že právě tato provázanost je nejsilnějším mírovým mechanismem.

Za čtvrté, feudální systémy mohou být stabilní. Středověký feudalismus trval staletí. Kastovní Indie tisíciletí. Pokud neofeudální domény konsolidují moc, mají silnou pobídku neválčit — válka ohrožuje strukturu garantující privilegia. Varoufakis sám argumentuje, že hlavní rivalita USA–Čína je rivalita cloudových domén, ne nutně vojenská.

Za páté, AI optimismus není naivní. Skandinávský model — Saltsjöbadenská dohoda, mzdová komprese — prokazatelně snížil nerovnost před druhou světovou válkou, bez násilí. New Deal reagoval na krizi reformami, ne revolucí. Není apriorního důvodu, proč by demokratizační vektor AI nemohl vyvolat obdobnou reformní vlnu — pokud existuje dostatečný politický tlak.

Co zůstává platné i po zohlednění těchto námitek: Data o nerovnosti jsou tvrdá a nezávislá na jakékoli cyklické teorii. Giniho index 0,49. Podíl top 1 % na 21 %. Poměr odměn ředitelů k mzdám zaměstnanců 285:1. Neutralizace Scheidelových jezdců je empiricky dokumentována — ne spekulativní. Snížení ruského jaderného prahu je dokumentární fakt, ne interpretace. A AI skutečně působí v obou vektorech současně — to není teze, ale popis reality potvrzený jak studií IMF, tak analýzami RAND, SIPRI a Arms Control Association.

Netvrdíme, že jaderná válka je nevyhnutelná. Tvrdíme, že historické korekční mechanismy nerovnosti jsou vyřazeny z provozu, že směřování k neofeudálním doménám je empiricky podloženo, a že AI je jediná zbývající proměnná, která může trajektorii změnit — v obou směrech.

Vraťme se k číslu, kterým jsme začali. Giniho koeficient amerických domácností: 0,49 v roce 1928 i v roce 2024. Tehdy existovaly korekční mechanismy — kruté, krvavé, ale funkční. Dnes jsou vyřazeny z provozu. Jaderné zbraně transformovaly velkou válku v existenční hrozbu. Konvenční války nerovnost prohlubují. Pandemie v éře moderní medicíny a kvantitativního uvolňování paradoxně obohacují bohaté. Revoluce a kolaps naráží na digitální sledování a prediktivní represi moderního státu.

Zbývají dvě minutové ručičky na jednom ciferníku. Jedna odpočítává k AI demokratizaci — ke světu, kde umělá inteligence rozšiřuje odborné znalosti do širokých vrstev, snižuje mzdovou nerovnost, obnovuje střední třídu a rozmrazuje Kondratěvův cyklus zamrzlý od roku 2008. Ke světu, kde pátý jezdec vyrovnává nerovnost bez násilí.

Druhá odpočítává k AI destabilizaci — ke světu, kde umělá inteligence eroduje vzájemně zaručené zničení, komprimuje rozhodovací časy z dnů na minuty, asymetricky zvýhodňuje technologicky dominantní mocnosti a tlačí zaostávající jaderné domény k logice „použij, nebo ztratíš.“ Ke světu, kde totéž AI, které mělo být řešením, se stává katalyzátorem katastrofy.

Která ručička doběhne první?

Na to zatím odpověď nemáme. Ale na rozdíl od roku 1928 víme, že odpočítávání běží — a víme, co je v sázce. Poprvé v dějinách máme analytické nástroje, data a modely, které nám umožňují vidět trajektorie, dříve než se naplní. Turchinovy cykly, Scheidelovy komprese, Pikettyho r > g, Allisonova Thúkýdidova past, Varoufakisův technofeudálismus — to vše nejsou proroctví. Jsou to diagnostické nástroje.

A diagnostika říká, že léčba je stále možná. Ale okno se zavírá.

Článek vychází ze syntézy akademické literatury z oblasti kliodynamiky, ekonomie nerovnosti, jaderné strategie a výzkumu umělé inteligence. Klíčové primární zdroje: Turchin (2016, Ages of Discord; 2023, End Times), Scheidel (2017, The Great Leveler), Piketty (2014, Capital in the Twenty-First Century), Piketty & Saez (2003, QJE), Goldin & Margo (1992, QJE), Scheve & Stasavage (2016, Taxing the Rich), Acemoglu & Robinson (2012, Why Nations Fail), Perez (2002, Technological Revolutions and Financial Capital), Milanovic (2016, Global Inequality), Zucman (2015, The Hidden Wealth of Nations), Hauner, Milanovic & Naidu (2020, Stone Center WP), McCoy, Roscoe et al. (2025, PNAS, DOI: 10.1073/pnas.2400695121), Heldring (2023, EEH), Peltier (2025, Dædalus), Stiglitz & Bilmes (2008, The Three Trillion Dollar War), Varoufakis (2024, Technofeudalism), Allison (2017, Destined for War), Skocpol (1979, States and Social Revolutions), Guriev & Treisman (2022, Spin Dictators (Informační diktátoři)), Feldstein (2021, Carnegie), Xu Xu (AJPS), Schneider (2025, NIPP Information Series No. 615), ruská jaderná doktrína (2024, dokument č. 991), CSIS analýza (leden 2025), Carnegie Endowment (listopad 2024), RAND (How Might AI Affect Nuclear Risk), Shanahan (2025, Arms Control Association), SIPRI (červen 2025), IMF Working Paper 2025/068 (Rockall et al., DOI: 10.5089/9798229006828.001), Autor (2024, NBER WP 32140), Bloom et al. (2024, NBER WP 32430), Bell & Korinek (2024, Brookings/Journal of Democracy), CGD (2024), AI nuclear crisis simulation (arxiv 2602.14740, únor 2025), Roy Allison (2025, International Affairs, Vol. 101/5), World Inequality Database (WID.world), World Inequality Report 2022, Oxfam Inequality Reports, AFL-CIO Executive Paywatch (2025), databáze Seshat/CrisisDB.

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI