Bílá nemoc 2025: jak se z prarodičů stali nepřátelé

Doktor Galén v Čapkově hře ošetřuje nemocné, kteří jsou staří a zbyteční. Jsou obětí bílé nemoci, záhadné nákazy, jež zabíjí výhradně osoby starší pětačtyřiceti let. Mládež je v bezpečí — a proto lhostejná. Dcera jednoho z nemocných to komentuje chladně: nemoc přece „dělá místo pro novou generaci.“

Čapek psal Bílou nemoc v roce 1937 jako alegorii fašismu. Ale jeho nejděsivější vhled se netýkal diktátorů. Týkal se toho, jak snadno dav přijme myšlenku, že někteří lidé jsou postradatelní — a jak ochotně se na jejich úkor semkne.

O necelých devadesát let později žijeme uprostřed jiné, měkčí varianty téhož vyprávění. Za komunismu kolovala říkanka „Dědeček a babička ujídají chlebíčka“ — senioři jako přítěž, které se pokroková společnost musí zbavit. Dnes to formulujeme kultivovaněji: „Důchodci volí sobecky, jen pro sebe.“ A zřídka se ptáme, kdo tímto vyprávěním skutečně profituje.

Představa, že senioři tvoří jednolitý volební blok řízený materiálním zájmem, má v politické vědě přesný název: hypotéza o „šedém hlasování“ (anglicky grey vote). A přesný status: vyvrácená.

Achim Goerres, politolog z Univerzity v Duisburg-Essenu a přední světový odborník na volební chování starších věkových skupin, analyzoval data z Británie a Německa v rozsáhlé studii pro časopis Electoral Studies (2008). Nenašel žádný důkaz, že stárnoucí voliči systematicky upřednostňují ekonomicky konzervativnější strany. Volební preference seniorů formuje především generační otisk — tedy formativní historické zkušenosti z mládí — nikoli aktuální ekonomický zájem. Ve své knize The Political Participation of Older People in Europe (2009) tuto tezi rozvedl. Recenzenti knihy, včetně Johna A. Vincenta z Exeterské univerzity, shrnuli jeho závěry jednoznačně: obavy, že stárnoucí populace povede k demokraciím ovládaným starými lidmi, kteří zneužijí svou početní převahu, jsou „mýtem.“

Komplexní analýza WHO a Evropského observatoře pro zdravotní systémy (Greer a kol., 2021) identifikovala tři mylné předpoklady celého vyprávění: že existuje nutný rozpor mezi výdaji na stáří a jinými prioritami; že starší voliči mají stejnorodé zájmy; a že tyto zájmy stojí proti zájmům mladších. Žádný z nich neobstojí při konfrontaci s daty. Carole Eastonová z organizace Centre for Ageing Better formuluje klíčový poznatek: nerovnosti uvnitř generací jsou větší než nerovnosti mezi nimi.

V českém kontextu to dokládá průzkum STEM/MARK pro Seznam Zprávy (2025): hlavními obavami seniorů nejsou důchody, nýbrž korupce a zhoršující se společenské vztahy. Volí podle hodnot — ne podle účtu.

Pokud je někdo v rodině „sobecký,“ data ukazují na paradox: jsou to paradoxně ti nejmladší, kdo čistě přijímá. Přelomová celoevropská studie Albertiniho, Kohliho a Vogelové (2007), využívající data z projektu SHARE v deseti zemích, konstatuje: čistý tok soukromých mezigeneračních transferů — peněz i času — směřuje od starších k mladším. Transfery od rodičů k dospělým dětem jsou častější a intenzivnější než v opačném směru. I osoby nad 70 let zůstávají čistými dárci.

Studie Litwina a kol. upřesňuje, že senioři jsou čistými poskytovateli pomoci přibližně do 80 let věku, počítáme-li jak finanční, tak časové transfery. Česká studie Hubatkové z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (2014) potvrzuje totéž pro Česko: většina peněžních transferů plyne od starších k mladším, zejména od rodičů k dospělým potomkům.

Čísla jsou výmluvná. V USA 78 % vlastníků bydlení z generace Z obdrželo finanční pomoc na zálohu na bydlení — nejčastěji od rodičů (LendingTree, 2023). Čeští prarodiče patří v Evropě mezi nejaktivnější poskytovatele péče o vnoučata. Komerční hlídání dětí stojí v Česku podle platformy Hlídačky.cz průměrně 199 Kč za hodinu, což umožňuje odhadnout obrovskou ekonomickou hodnotu neplacené prarodičovské práce. A data SHARE z 12 evropských zemí ukazují, že přístup k prarodičovské péči zvyšuje pravděpodobnost zaměstnanosti matek o 13 procentních bodů.

Harvardská studie Blooma a kol. (2020) vyčíslila produktivní netržní aktivity osob nad 60 let v Evropě na 9 700 eur na osobu ročně — celkem přibližně 1,1 bilionu eur, tedy v přepočtu 8 % HDP. Eurofound (2025) odhaduje náklady příležitosti neplacené rodinné péče o děti v EU na 470 miliard eur (4,1 % HDP).

Ti „sobečtí“ prarodiče hlídají vnoučata, aby jejich dcera mohla chodit do práce. Přispívají na hypotéku, aby vnuk měl kde bydlet. A v neděli vaří oběd pro celou rodinu. Pak přijdou k urnám — a komentátoři napíšou, že „sobecky volili populisty, protože jim slíbili vyšší penze.“ Jako by senioři, kteří prožili normalizaci, transformaci i tunelování devadesátých let, nebyli schopni rozpoznat korupci a manipulaci, když ji vidí. Jako by jejich volba nevycházela právě z toho, že vidí rozpor mezi proklamovanými hodnotami a reálným jednáním — rozpor, na který jsou díky desetiletím zkušeností citlivější než generace odchovaná mediálními zkratkami.

Třetím pilířem příběhu o sobeckých důchodcích je tvrzení, že senioři jsou obzvlášť náchylní k politické manipulaci — a proto je jejich hlas méně hodnotný. Akademický výzkum to vyvrací, ale způsobem, který je nepohodlný pro obě strany debaty.

Klíčový objev přinesli psychologové Nadia Brashierová a Daniel Schacter z Harvardovy univerzity ve studii Aging in an Era of Fake News (Current Directions in Psychological Science, 2020). Využili data dvou nezávislých studií — Allcotta a Gentzkowa (2017) a Pennycooka a Randa (2019) — a zjistili, že schopnost rozlišit pravdivé a falešné titulky se s věkem zlepšuje, nikoli zhoršuje. Starší dospělí v kontrolovaném prostředí překonávají mladší.

Současně ale studie Guesse, Naglera a Tuckera (Science Advances, 2019) zjistila, že uživatelé sociální sítě Facebook nad 65 let sdíleli sedmkrát více článků z dezinformačních webů než nejmladší věková skupina. Jak je to možné?

Vysvětlení neleží v hlouposti ani naivitě. Brashierová, Umanathová, Cabeza a Marshová (2017, Psychology and Aging) identifikovali klíčový mechanismus: když falešné tvrzení odporovalo uloženým znalostem, starší dospělí se spolehli na znalosti a odmítli nepravdivé tvrzení, zatímco mladí lidé byli náchylnější k efektu snadnosti zpracování — falešný výrok, který zněl hladce, přijímali ochotněji. Nahromaděné znalosti fungují jako ochranný štít. Problém nastává tam, kde senior znalosti nemá — v digitálním prostředí, kde pozdě přišel a nemá vyvinuté navigační dovednosti. Slabinou seniorů je technika, nikoli úsudek.

Právě zde se skrývá pojmové jádro celé debaty. Jang, Mortensenová a Liuová (2021, American Behavioral Scientist) testovali čtyři typy gramotnosti — mediální, informační, zpravodajskou a digitální — a zjistili překvapivý výsledek: pouze informační gramotnost (schopnost vyhledat a ověřit informaci) předpovídala schopnost rozpoznat falešné zprávy. Klasická mediální gramotnost — chápání narativního rámování, rozpoznání skrytých zájmů, kritická analýza zpravodajství — neměla na identifikaci dezinformací žádný statisticky významný vliv.

To znamená, že existují dvě nezávislé způsobilosti, které veřejná diskuse i výzkum běžně zaměňují. Kritická mediální gramotnost — schopnost rozpoznat, že zpravodajský pořad manipuluje výběrem témat, rámováním nebo vynecháváním kontextu. A digitální informační gramotnost — schopnost rozpoznat podvržený článek, zmanipulovaný obsah nebo podvrh na sociální síti. Člověk může vynikat v jedné a propadat v druhé.

Rasiová, Vuojärviová a Rivinenová (2021, Adult Education Quarterly) to potvrdily systematickým přehledem 40 programů mediální gramotnosti pro seniory: 35 z nich se zaměřovalo výhradně na digitální dovednosti — jak používat technologie. Pouze hrstka rozvíjela kritickou analýzu zavedených médií. Výzkum i zásahy tedy systematicky opomíjejí oblast, v níž senioři mohou být zdatnější než mladí — a cílí na oblast, kde jsou slabší.

Mediální pozornost věnovaná sdílení dezinformací seniory je nepřiměřená skutečnému rozsahu jevu. Studie Guesse, Naglera a Tuckera — nejcitovanější v tomto oboru — obsahuje klíčové absolutní číslo, které se do titulků nedostalo: 91,5 % respondentů nesdílelo ani jeden dezinformační článek. Sedminásobek se týká sedminásobku velmi malého čísla. Název studie to signalizuje sám: „Less than you think“ — méně, než si myslíte.

Allen, Howland, Mobius, Rothschild a Watts (2020, Science Advances) zasadili problém do kontextu celého informačního ekosystému: dezinformace tvoří pouze 0,15 % denní mediální spotřeby Američanů. Televize představuje přibližně pětinásobek veškeré spotřeby zpráv na internetu. Allcott a Gentzkow (2017, Journal of Economic Perspectives) spočítali, že aby dezinformace ovlivnily výsledek amerických voleb 2016, musel by jediný falešný článek přesvědčit 0,7 % voličů ke změně hlasu — což odpovídá účinku 36 televizních předvolebních spotů. Guess, Nyhan a Reifler (2020, Nature Human Behaviour) nenalezli měřitelný důkaz vlivu dezinformačních webů na volební rozhodnutí.

Vliv řetězových e-mailů na volební chování nebyl nikdy empiricky vyčíslen. Neexistuje jediná recenzovaná studie, která by měřila, kolik seniorů změnilo volbu na základě řetězového e-mailu. Jde o předpokládaný jev bez naměřených účinků.

Naproti tomu vliv narativního rámování televizního zpravodajství je dobře zdokumentován — a řádově silnější. DellaVigna a Kaplan (2007, Quarterly Journal of Economics) ve slavném přirozeném experimentu prokázali, že zavedení Fox News do amerických měst posunulo podíl hlasů pro republikány o 0,4–0,7 procentního bodu a přesvědčilo 3–28 % nových diváků. Tento účinek je o řády větší než jakýkoli zdokumentovaný vliv dezinformací.

Allen a kol. (2020) to shrnují: příčiny dezinformovanosti veřejnosti pravděpodobněji spočívají v obsahu zavedených médií nebo ve vyhýbání se zprávám — nikoli v dezinformacích šířených na internetu.

Nabízí se lákavá teze, že generace, která prožila komunistickou propagandu, je přirozeně odolnější vůči mediální manipulaci. Pravda je nuancovanější.

Akademická inokulační teorie (McGuire, 1964; van der Linden a Roozenbeek, 2019) potvrzuje, že záměrné vystavení oslabené formě manipulace buduje odolnost. Hra „Bad News,“ kde účastníci sami vytvářejí dezinformace, prokazatelně zvyšuje schopnost je rozpoznávat. Ale žádná recenzovaná studie přímo netestuje, zda prožitá zkušenost s totalitní propagandou funguje jako přirozená inokulace. Jde o teoretickou hypotézu, nikoli ověřený fakt.

Co studie ukazují, je složitější. Pop-Eleches a Tucker (2017, Communism’s Shadow, Princeton University Press) v dosud nejrozsáhlejší empirické studii komunistických dědictví (157 průzkumů z 88 zemí) prokázali, že zkušenost s komunismem má jasný vliv na politické postoje — nižší podporu demokracie, větší požadavky na státní zabezpečení. Studie v Problems of Post-Communism (2024) přinesla protismyslný nález: občané s delší expozicí komunismu důvěřují médiím více, nikoli méně. Nedostatek důvěry roste s tím, jak se komunistická minulost vzdaluje — což naznačuje, že současné podmínky (oligarchizace médií, politická kolonizace) jsou důležitější než historický odkaz.

Klíčové je rozlišení, které zavedli Quiring, Ziegele, Schemer a kol. (2021, International Journal of Communication): mediální skepticismus versus mediální cynismus. Skepticismus je kritické hodnocení způsobilosti a výkonu médií — analogické akademickému uvažování. Cynismus přisuzuje médiím zlomyslné pohnutky. Překvapivý empirický nález: skepticismus pozitivně koreluje s celkovou důvěrou v média (skeptik čte více zpráv z více zdrojů), zatímco cynismus koreluje negativně (cynik zprávy odmítá paušálně).

Shirikov (2024, Political Communication) ve studii na 60 000 ruských respondentech zjistil, že Rusové dokáží rozpoznat falešné zprávy srovnatelně s Američany, ale mají problém přijmout pravdivé kritické zprávy. Sonin (2025, Beckerův-Friedmanův institut) formuloval model „obráceného kargo kultu”: autoritářské režimy lžou ne proto, aby přesvědčily, ale aby občané uvěřili, že lžou všichni všude — a ztratili chuť ke změně.

Zkušenost s totalitou tedy neprodukuje ani imunitu, ani bezbrannost. Produkuje směs skepticismu a cynismu, přičemž rozhodující je, kterým směrem se váha překlopí. Mishler a Rose (1997, Journal of Politics) ve studii z devíti postkomunistických zemí zjistili, že převládá spíše skepticismus — občané hodnotí instituce pragmaticky na základě jejich aktuálního výkonu. A v českém kontextu, kde důvěra v média dosahuje 31 % (Reuters Digital News Report 2024, Václav Štětka), může být nízká důvěra racionální reakcí na reálné problémy — oligarchizaci a politickou kolonizaci médií — nikoli iracionálním dědictvím totality.

Pohled na druhou stranu věkového spektra je přitom znepokojivější, než se obvykle připouští. Studie Ibrahima a kol. (2025) prokázala, že algoritmus sociální sítě TikTok systematicky zvýhodňoval politický obsah jedné strany během amerických prezidentských voleb 2024. Výzkum Oregonské univerzity odhalil, že 91 % uživatelů TikToku ve věku 18–25 let uvedlo posun své politické orientace během pravidelného používání platformy — číslo, které je nutné číst s vědomím, že jde o subjektivní sebehodnocení, nikoli objektivně měřený účinek.

Systematický přehled v časopise Societies (MDPI, 2025), zahrnující 30 recenzovaných studií, uzavírá: dospívající a mladí dospělí jsou ve formativní fázi poznávacího a politického vývoje, což je činí zvláště náchylnými k nenápadnému vlivu algoritmického výběru obsahu. Z dat FTC vyplývá, že mladí dospělí ve dvacátých letech hlásí ztráty z podvodů častěji než osoby nad 60 let, i když starší oběti přicházejí o výrazně vyšší částky na jeden případ.

Český výzkum mediální gramotnosti (Univerzita Palackého a STEM/MARK pro RRTV, 2021) obsahuje klíčovou nuanci: množství mediálního užívání a tvorby obsahu automaticky neznamená vyšší kritické myšlení. Zejména u mladší generace je propast mezi tvorbou obsahu a analytickou schopností širší než u střední generace.

Pehlivanoglu a kol. (2023) v první studii přímo srovnávající mladé a starší dospělé při posuzování pravdivosti zpráv nenašli významné věkové rozdíly v celkové přesnosti. Pro běžné (ne-covidové) zprávy byli starší dospělí lepší v označení falešných zpráv jako falešných (90 % úspěšnost) než v potvrzení pravdivých jako pravdivých (74 %). Ramos a Van Boven (2025, Journal of Experimental Psychology: General) ve studii na 2 500 dospělých nenalezli důkaz poznávacího úpadku — zjistili ale, že skupina 55+ je výrazně více stranická, a právě stranickost formuje, jak kriticky hodnotí přesnost zpráv.

Každá generace je manipulovatelná — ale jiným kanálem a jiným mechanismem. Senioři mají silnější kritickou mediální gramotnost (rozpoznání rámování, skrytých zájmů, narativní manipulace), ale slabší digitální informační gramotnost. Mladí mají opačný profil. Reálný vliv dezinformací na volby je řádově menší než vliv narativního rámování v zavedených médiích — ale veřejná debata i výzkum se zaměřují téměř výhradně na dezinformace.

Zásadní nesouměrnost spočívá v tom, že zatímco zranitelnost seniorů je veřejně diskutována a používána jako argument proti hodnotě jejich hlasu, zranitelnost mladých je tabuizována — nebo dokonce oslavována jako „politická angažovanost.“ Přitom právě ti, kdo chtějí snížit volební věk na 16 let, by měli vysvětlit, proč je 17letý uživatel TikToku způsobilejší volič než 70letý důchodce, který přežil tři politické režimy — a v laboratorním testu rozpozná falešnou zprávu lépe.

Existuje ale jiný, méně diskutovaný mechanismus manipulace — a ten nesouvisí s věkem, nýbrž se sociální izolací.

Studie Petersona a kol. (2025), zahrnující přes 40 000 respondentů v devíti evropských zemích, prokázala, že osamělejší jedinci mají statisticky významně vyšší pravděpodobnost podpory populistické radikální pravice. Standardní odchylka nárůstu osamělosti zvyšuje pravděpodobnost takového hlasování o 10–38 %. Kevin Munger, politolog citovaný v analýze BuzzFeed News, charakterizuje cílovou skupinu populistů: „Jsou sami, relativně bohatí, odcizení, uvízlí v místech, kde nikoho neznají, cítí zlost. A mají přístup k internetu.“

To není popis výhradně důchodců. Je to popis osamělosti jako politické kategorie, která prochází napříč generacemi.

V USA se analogický znehodnocovací mechanismus uplatnil vůči nesezdaným ženám po výroku o „bezdětných dámách s kočkami“ v roce 2021 — výroku, který americkou politiku označil za ovládanou lidmi, kteří „nemají přímý zájem na budoucnosti země.“

Data přitom ukazují, že 63 % svobodných žen hlasovalo pro demokratického kandidáta v roce 2020 (AP VoteCast) a výzkum Melbournské univerzity identifikoval silnější pocit propojeného osudu s ostatními ženami jako vysvětlení progresivnějších postojů. Podle dat z voleb do Evropského parlamentu 2024 hlasovalo 21 % mladých mužů pod 30 let pro krajní pravici oproti 14 % mladých žen.

Obě skupiny — osamělí senioři i nesezdané ženy — čelí vyprávěním, které zpochybňují oprávněnost jejich politické účasti poukazem na jejich údajně nedostatečný „podíl“ na společnosti: senioři prý „nebudou žít dost dlouho, aby nesli důsledky,“ bezdětní prý „nemají přímý zájem na budoucnosti.“ Je to mechanismus vyloučení maskovaný za starost o veřejný zájem.

V českém kontextu existuje nepřehlédnutelný vzorec: nejsilnější politické hnutí posledního desetiletí vyrostlo do značné míry na cíleném oslovení seniorské populace. Ne proto, že by nabízelo systémové řešení — nýbrž proto, že zbytek politického spektra tuto skupinu aktivně odháněl.

Politoložka Petra Guasti (FSV UK) to vysvětluje strukturálně: senioři jsou pro politiky „ideální voličskou skupinou, jelikož mají víceméně stejné zájmy. Naopak mladí lidé jsou velmi různorodou skupinou, i proto se na ně zapomíná.“ Ústavní soud sám v lednu 2024 konstatoval, že zájmy mladých lidí jsou v politice významně nedostatečně zastoupeny.

Ale problém není v tom, že senioři volí — problém je v tom, jak politici s touto skupinou pracují. Rouškovné, jednorázové dárky, sliby valorizace těsně před volbami — to nejsou reformy, to jsou úplatky. A paradoxně: čím víc mladší generace na seniory útočí za to, že „se nechávají uplatit,“ tím více se senioři identifikují s politikem, který je „jako jediný bere vážně.“ Vzniká sebenaplňující proroctví, v němž pohrdání jedné strany živí loajalitu strany druhé.

Důchodová reforma mezitím zůstává přes dvacet let nedotknutelná. Komise za komisí, pilíř za pilířem — žádná reforma nepřežila více než jedno volební období. Příčina je strukturální: čtyřletý volební cyklus neumožňuje spojit odpovědnost současné vlády s výsledky reformy, jejíž účinky se projeví v horizontu desetiletí. Místo systémových změn se praktikuje jednoduché kupování hlasů drobnými přídavky nad valorizaci. A nálepka „sobeckých důchodců“ slouží jako alibi — proč reformovat systém, když je snazší obviňovat jeho oběti?

Čapkova Bílá nemoc je obecně čtena jako varování před fašismem. Ale její nejhlubší vrstva je univerzálnější — a právě proto tak znepokojivě aktuální.

Hra varuje před lhostejností maskovanou za rozumnost. Mladí v Čapkově světě nejsou zlí — jsou lhostejní, protože nemoc se jich netýká. Dcera, která konstatuje, že nemoc „dělá místo,“ není krutá — je pragmatická. A právě ta pragmatická lhostejnost ke skupině lidí, „kterých se to netýká,“ umožňuje vzestup tyrana.

Ukrajinský divadelní soubor Virymo!, který Bílou nemoc uváděl na mezinárodním turné v letech 2023–2024, upozornil na souvztažnost mezi dějem hry a událostmi, které svět zažil v posledních letech — nejen pandemii covidu-19, během níž část mladší populace vyjadřovala otevřenou lhostejnost k ohrožení starších, ale i širší trend odlidšťování „neproduktivních“ skupin.

Právě to se děje, když z prarodičů děláme nepřátele. Čapek by v tom rozpoznal přesný mechanismus, před kterým varoval: dav, který obětuje ty, kdo mu přijdou postradatelní, a neví, že tím obětuje sám sebe.

Výzkum konzistentně ukazuje, že příběh o sobeckých důchodcích stojí na třech vyvrácených předpokladech — že senioři volí jako blok, že jejich zájmy jsou proti zájmům mladých, a že jsou snáze manipulovatelní než ostatní skupiny.

Ve skutečnosti soukromé mezigenerační transfery plynou převážně od starších k mladším až do přibližně 80 let věku. Senioři hlasují na základě hodnot formovaných historickou zkušeností, nikoli výhradně kvůli výši důchodu. V laboratorních testech rozlišují pravdivé a falešné zprávy lépe než mladší dospělí. Dezinformace tvoří 0,15 % mediální spotřeby, zatímco narativní rámování v zavedených médiích prokazatelně posouvá volební chování o procentní body. A zranitelnost seniorů vůči řetězovým e-mailům nikdy nebyla empiricky prokázána jako faktor ovlivňující volby — na rozdíl od algoritmické manipulace na TikToku, která formuje politickou identitu desítek milionů mladých lidí, aniž si toho jsou vědomi.

Skutečnou hrozbou není „šedé hlasování.“ Je jí politická instrumentalizace generačního konfliktu, která systematicky brání strukturálním reformám a prohlubuje společenské štěpení. Výzkumníci Barilari a Mastrorocco (2025) dokumentují sebeposilující cyklus: politická rezignace mladých vede k ještě většímu zaměření stran na seniory, což dále prohlubuje nezájem mladých o politiku.

Řešením není omezování volebního práva seniorů ani snižování věku na 16 let. Řešením je rozpoznání, že generační štěpení je kouřová clona zakrývající třídní nerovnost — a že skutečná dělicí čára neprochází mezi generacemi, ale uvnitř nich.

Čapkův doktor Galén nabízel lék všem bez rozdílu věku — podmínkou bylo zastavit válku. Dav ho zašlapal. Ne proto, že byl příliš idealista. Proto, že nabízel řešení, které vyžadovalo, aby se lidé přestali dělit na ty, na kterých záleží, a ty, kteří „dělají místo.“

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI