Článek
Představte si, že napíšete článek. Ukážete v něm, že politici, kteří se dnes prezentují jako obhájci demokracie, mají minulost v aparátu, který žádnou demokracii nepřipouštěl. Že premiér, který slibuje návrat k normálu, má v životopise kapitolu, kterou by raději nevysvětloval. Že aktivisté, kteří bojují proti korupci, vyrostli v rodinách, které v tom systému pohodlně fungovaly. A že všechny tyto postavy — ty „demokratické“ i ty „populistické“ — slouží jako kulisy pro skupiny, které nesoutěží o hodnoty, ale o přístup ke státní zakázce.
Článek je pravdivý. Článek je ověřený. Článek je férový ke všem stranám — tedy nefér ke všem stranám stejně.
A přesto ho nikdo nechce.
Nejde o cenzuru. Nikdo vám nezavolá z redakce a neřekne „tohle nemůžeme otisknout.“ Problém je jemnější a systematičtější: pro takový text neexistuje společenská objednávka. Není publikum, které by za něj zaplatilo. Není redakce, která by ho zařadila do svého kontextu. Není politická síla, která by ho sdílela na sociálních sítích. Článek, který neposiluje žádný tábor, je z hlediska mediálního trhu vadný výrobek — neliší se od pekárny, která vyrábí chléb, po kterém nikdo nemá hlad.
A to není náhoda. To je výsledek desítiletí pečlivého tříbení vkusu.
České mediální prostředí roku 2026 je rozděleno do několika uzavřených ekosystémů, z nichž každý spolehlivě zásobuje svou klientelu tím, co chce slyšet.
Na jedné straně stojí média, která svou identitu staví na obraně liberálních hodnot. Jejich čtenář si platí předplatné, aby se dozvěděl, že demokracie je v ohrožení, že prezident je statečný, že premiér je nebezpečný a že Evropa je řešení. Článek, který by ukázal, že ten statečný prezident má v životopise stranickou legitimaci a rozvědný kurz, narušuje tento narativ — ne proto, že by to nebyla pravda, ale proto, že to oslabuje prodejní příběh. Předplatitel nezaplatil za složitost. Zaplatil za jistotu.
Na druhé straně stojí média, která slouží jako komunikační kanál vládnoucí moci. Ta mají jiný problém — článek, který říká „všichni jsou stejní,“ bere argumentační munici i jim. Pokud jsou „ti druzí“ stejně špatní jako „ti naši,“ proč volit „ty naše”? I populistický narativ potřebuje nepřítele, a článek, který nepřítele rozpouští, je pro něj stejně nepoužitelný jako pro liberály.
A pak je tu třetí skupina — média vlastněná přímo ekonomickými skupinami. Ta nemají ideologický, ale obchodní zájem: inzerce, přístup k politikům, regulatorní klid. Článek, který systematicky ukazuje propojení moci a peněz napříč politickým spektrem, je pro ně zápalná šňůra. Ne proto, že by to byla lež, ale proto, že je to příliš velká pravda pro příliš mnoho inzerentů najednou.
Výsledek? Trojitý filtr, který nepropustí totéž: text, který nepracuje pro nikoho.
Ale tady to nekončí. Trh netvarují jen vlastníci médií — tvaruje ho i publikum, a to se stejnou důsledností.
Český čtenář si za téměř čtyři desetiletí demokracie vybudoval sofistikovaný systém mediální navigace. Ví, co číst, aby se cítil informovaný, aniž by musel měnit názor. Levicový intelektuál čte svůj deník, konzervativní podnikatel čte svůj, důchodce sleduje svou televizi a mladý aktivista listuje svou sociální sítí. Každý z nich má pocit, že má přístup k pravdě — a ten pocit je tím silnější, čím víc je ta pravda filtrovaná.
Psychologický mechanismus je známý: konfirmační zkreslení, zpětnovazební smyčka, kmenová identita. Ale v českém kontextu k tomu přistupuje něco specifického — historická zkušenost s propagandou.
Generace, která vyrostla za normalizace, se naučila rozlišovat „oficiální pravdu“ od „skutečné pravdy.“ Problém je, že tento filtr nedokáže zachytit situaci, kdy pravda není na žádné straně — kdy je rovnoměrně rozložená a rovnoměrně nepříjemná. Český čtenář umí dekódovat propagandu jedné strany. Neumí přijmout analýzu, která říká: „Obě strany lžou, obě strany kradou, a rozdíl mezi nimi je menší, než si myslíte.“ Taková analýza nemá v jeho mentální mapě místo — vypadá buď jako cynismus, nebo jako skrytá podpora toho druhého tábora.
Nejzákeřnější na celém mechanismu je, že vypadá jako svobodný trh. Nikdo nikomu nic nezakazuje. Můžete napsat cokoliv. Můžete to publikovat na vlastní platformě. Můžete to sdílet na sociálních sítích. Formálně máte úplnou svobodu slova.
Ale trh — ten skutečný trh, kde se rozhoduje o tom, co bude čteno, sdíleno a financováno — má svá pravidla. A ta pravidla jsou jednoduchá: aby text uspěl, musí být pro někoho užitečný. Musí posilovat něčí pozici, oslabovat něčího protivníka, nebo alespoň bavit něčí publikum. Text, který dělá opak — který oslabuje všechny pozice stejnoměrně — je tržní anomálie. Přežije, ale nebude prospívat.
Formální svoboda psát a faktická nemožnost být čten — to je elegance systému, v němž cenzura není potřeba.
A teď k té nejnepříjemnější otázce: je to špatně?
Lze namítnout, že poptávka po potvrzení vlastního pohledu na svět je přirozená a zdravá. Že lidé vždy hledali média, která odpovídají jejich hodnotám. Že fragmentace mediálního trhu je důsledkem svobody, ne selhání. A že ideál „objektivního média, které nikomu neslouží“ je sám o sobě naivní — protože každý text má autora, každý autor má perspektivu a každá perspektiva je výběr.
To všechno je pravda. Ale jen část pravdy.
Ta druhá část říká: když mediální trh spolehlivě eliminuje texty, které neposilují žádný tábor, eliminuje tím i schopnost společnosti vidět systémové problémy. Korupci, která přežívá výměnu vlád. Klientelismus, který nemění barvu, jen logo. Mechanismy, které fungují nezávisle na tom, kdo vyhraje volby — protože jsou zabudované do struktury, ne do osob.
A přesně tyto problémy jsou ty nejdůležitější. Protože se nedají vyřešit výměnou vlády. Nedají se vyřešit demonstrací na náměstí. Nedají se vyřešit správnou volbou. Dají se vyřešit jen pochopením — a pochopení vyžaduje informace, které nikdo nechce slyšet.
Existuje ještě jeden rozměr, o kterém se nemluví. Mediální gramotnost — tedy schopnost kriticky číst a hodnotit informace — se v posledních letech stala politickým nástrojem sama o sobě.
Když liberální pedagog učí studenty „rozlišovat dezinformace,“ učí je de facto rozlišovat texty, které podporují jeho vidění světa, od textů, které ho narušují. Když konzervativní komentátor varuje před „mainstreamovou propagandou,“ učí své publikum odmítat texty, které podporují liberální postoje. Oba tvrdí, že učí kritické myšlení. Ani jeden neučí to, co by kritické myšlení skutečně vyžadovalo: číst texty, které vás rozčilují, a zvážit, zda nemají pravdu.
Mediální gramotnost, jak je dnes praktikována, není nástrojem emancipace. Je nástrojem třídění — sofistikovanějším filtrem, který pomáhá čtenáři ještě účinněji ignorovat to, co nechce slyšet.
A tak se vracíme na začátek. K článku, který nikdo nechce.
Není to článek o politice. Je to článek o trhu. O trhu, kde poptávka po pravdě existuje — ale jen po pravdě, která někomu slouží. Kde nabídka je formálně neomezená — ale skutečná distribuce je podmíněna užitečností pro některý z táborů. Kde nikdo nic nezakazuje — ale systémové pobídky spolehlivě zajistí, že určitý typ textů nikdy nedosáhne kritické masy čtenářů.
V totalitě chybí svoboda psát. V demokracii chybí objednávka číst.
Transparentnost tvorby:
Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.
Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.
Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI
