Proč nedočtete tento článek — a proč to nevadí

Představte si, že píšete článek. Investujete do něj mnoho hodin: vyhledáváte zdroje, ověřujete data, strukturujete argumentaci. A pak si ho většina lidí otevře — a během patnácti sekund zavře. Nejen váš článek. Prakticky jakýkoli.

Zní to jako problém dnešní doby. Ale výzkum říká něco zajímavějšího: lidé na webu nikdy nečetli jinak. A zároveň nikdy nečetli tolik.

Jakob Nielsen z Nielsen Norman Group měří chování čtenářů na webu od roku 1997. Jeho závěry jsou po čtvrtstoletí konzistentní: 79 % uživatelů skenuje text místo čtení a na průměrné webové stránce přečtou maximálně 20–28 % slov (Nielsen, „How Little Do Users Read?“, NNGroup, 2008). Za každých dalších 100 slov stráví jen 4,4 sekundy navíc — z přidaného textu tedy přečtou asi 15 %. Polovinu informací zachytí jen na stránkách se 111 slovy nebo méně.

Tony Haile, tehdejší šéf analytické platformy Chartbeat, v roce 2014 analyzoval dvě miliardy návštěv za měsíc na tisících vydavatelských webech. 55 % všech návštěvníků strávilo na stránce méně než 15 sekund (Haile, „What You Think You Know About the Web Is Wrong“, Time, 2014). A překvapivý detail: mezi tím, kolik se článek sdílí, a tím, kolik lidí ho přečte, nenašel žádnou souvislost.

Farhad Manjoo ze Slate to v roce 2013 ověřil experimentem. Z každých 161 návštěvníků 38 % okamžitě odešlo. Ze zbylých se polovina nedostala ani za polovinu článku. Jen čtvrtina přečetla alespoň 80 % textu (Manjoo, „You Won’t Finish This Article“, Slate, 2013).

Studie Columbia University a Inria (Gabielkov a kol., 2016, ACM SIGMETRICS) přinesla možná nejsilnější číslo: analyzovala 2,8 milionu sdílení a 9,6 milionu kliknutí na obsah z pěti předních zpravodajských webů. 59 % všech sdílených odkazů nebylo nikdy rozkliknuto. Lidé sdílejí články, které nečetli.

Satirický web The Science Post to dovedl do absurdna. Publikoval článek s titulkem „Study: 70% of Facebook users only read the headline of science stories before commenting“. Tělo článku neobsahovalo nic než výplňový text „lorem ipsum“. Byl sdílen více než 46 000krát.

Herbert Simon — nositel Nobelovy ceny za ekonomii (1978) — popsal už v roce 1956 rozhodovací strategii, při níž lidé nehledají nejlepší řešení, ale první dostatečně dobré. Duggan a Payne (2011, CHI ’11) prokázali, že přesně tak čteme na webu: čteme, dokud míra informačního zisku neklesne pod práh — a pak přeskočíme jinam.

Studie „Reading Dies in Complexity“ v Science Advances (červen 2024) to potvrdila ve velkém měřítku: přes 30 000 terénních experimentů s deníkem The Washington Post a platformou Upworthy ukázalo, že čtenáři jednoznačně preferují jednoduché titulky a přeskakují složité. Profesionální novináři přitom tento vzorec nevykazují — mezi tím, co novinář považuje za atraktivní, a tím, co čtenář skutečně otevře, zeje propast.

Gloria Marková z Kalifornské univerzity v Irvine objektivním zaznamenáváním počítačové aktivity změřila, že průměrná doba strávená na jedné obrazovce klesla z 2,5 minuty v roce 2004 na 47 sekund v období 2016–2020 (Marková, Attention Span, 2023). Po každém přerušení trvá v průměru 25 minut, než se člověk plně vrátí k původnímu úkolu. A důležitý detail: přerušujeme se sami stejně často, jako nás přerušuje okolí.

Kognitivní neurovědkyně Maryanne Wolfová z UCLA popsala, jak digitální prostředí mění samotný mechanismus čtení. Na obrazovce lidé přirozeně sklouzávají k takzvanému vzorci ve tvaru písmene F — skenují klíčová slova místo ponořování do textu. Nielsen tento vzorec identifikoval sledováním pohybu očí u 232 uživatelů (NNGroup, 2006) a potvrdil jeho přetrvávání i na mobilech (2017). Wolfová argumentuje, že tím slábnou poznávací procesy jako analogické myšlení, vyvozování závěrů a empatie — tedy schopnosti, které se rozvíjejí právě při pomalém, soustředěném čtení (Reader, Come Home, 2018).

Proslulé tvrzení, že lidská pozornost klesla na 8 sekund — méně než u zlaté rybky — je přitom naprostá smyšlenka. Pochází ze zprávy Microsoft Canada z roku 2015, která citovala web Statistic Brain. Britská BBC (Simon Maybin, 2017) a Wall Street Journal zdroj vystopovaly: žádný vědecký podklad neexistuje. Edward Vogel z Chicagské univerzity, který měří pozornost studentů přes dvacet let, potvrzuje, že biologická kapacita pozornosti zůstává stabilní. Neklesá kapacita mozku — klesá ochota investovat pozornost do jednoho zdroje.

V tom spočívá zvláštní paradox. Filosofie pro něj má přesný termín: performativní rozpor. Jürgen Habermas ho popsal v The Philosophical Discourse of Modernity (1987) jako situaci, kdy jednání člověka protiřečí obsahu jeho tvrzení. Klasický příklad: věta „žádné tvrzení není pravdivé“ je sama tvrzením.

Texty o úpadku hlubokého čtení jsou živnou půdou pro tento rozpor. Na Goodreads u knihy Johanna Hariho Stolen Focus (2022) jeden komentátor přiznal, že musel knihu o nepozornosti číst po kouscích, protože při čtení přepínal na videa s kočkami na YouTube. U Nicholase Carra (The Shallows, 2010, finalista Pulitzerovy ceny 2011) recenzent Jake Seliger pojmenoval rekurzivní ironii: čtete na internetu text o knize o tom, jak internet vytlačuje knihy.

A sumarizační služba Blinkist nabízí patnáctiminutová shrnutí třístastránkových knih — včetně knih o destrukci hlubokého myšlení. Má přes 30 milionů uživatelů. Vyhledávač vědeckých článků Semantic Scholar (Allen Institute for AI) komprimuje vědecké práce z průměrných 5 000 slov na 21 slov — komprese 238×. Trh aplikací se shrnutími knih podle projekcí na období 2025–2030 roste tempem 15,7 % ročně, zatímco nakladatelský průmysl roste o 2,3 %.

Neil Postman to v Amusing Ourselves to Death (1985) předvídal: Huxleyho hrozba nebyla, že někdo zakáže knihy, ale že je nikdo nebude chtít číst, protože bude zahlcen zábavou.

V matematice existuje pojem „matematická zralost“ — Lynn Arthur Steen ho popsal v eseji „Developing Mathematical Maturity“ (1983, The Future of College Mathematics, Springer): nebojácnost před symboly, trpělivost s vícekrokovými důkazy, schopnost oddělit klíčové myšlenky od podružných.

Se čtením je to stejné. Wolfová popisuje vývoj „hlubokého čtení“ způsobem, který zrcadlí matematickou zralost: obojí se rozvíjí trpělivou praxí, vyžaduje postup od povrchního zapojení k důkladnému, naučený komfort se složitostí — a obojí ohrožují zkratky. V matematice kalkulačky bez porozumění, ve čtení zkrácené verze bez kontextu.

Souhrnná analýza 54 studií se 171 055 účastníky (Delgado a kol., 2018, Educational Research Review) prokázala, že čtení na papíře vede k významně lepšímu porozumění textu než čtení na obrazovce. A překvapivě se tato „papírová výhoda“ v průběhu let zvětšuje, nikoli zmenšuje.

V roce 2023 četlo pro potěšení v běžný den pouze 16 % dospělých Američanů — téměř o polovinu méně než v roce 2004 (studie v iScience, 2025, na základě American Time Use Survey). U dospívajících propad z 60 % na konci 70. let na 16 % v roce 2016. Výsledky PISA 2022 zaznamenaly pokles průměrného skóre čtenářské gramotnosti o 10 bodů oproti 2018 — dvojnásobek předchozího rekordního propadu.

Politický diskurz se prokazatelně zjednodušil. Průměrný zvukový výňatek prezidentského kandidáta v amerických televizních zprávách se zkrátil ze 43 sekund v roce 1968 na 9 sekund v roce 1988 (Hallin, 1992, Journal of Communication). Čitelnost prezidentských projevů klesla z postgraduální úrovně u George Washingtona na úroveň čtvrté třídy u nedávných prezidentů (Kayam, 2018, Political Studies Review). Nepravdivé zprávy se šíří o 70 % pravděpodobněji než pravdivé (Vosoughi, Roy a Aral, 2018, Science, analýza 126 000 kaskád na Twitteru) a pouhé opakování tvrzení zvyšuje jeho vnímanou pravdivost bez ohledu na skutečnou platnost (Fazio a kol., 2015, Journal of Experimental Psychology).

Informační přetížení je měřitelné: průměrný Američan spotřeboval v roce 2008 přibližně 34 gigabajtů a 100 000 slov denně (Bohn a Short, UC San Diego, 2009). Od roku 1980 vzrostl objem o 350 %. Souhrnná analýza 81 studií s 94 073 účastníky (Graf a Antoni, Frontiers in Psychology, 2023) potvrdila, že nad určitým prahem vedou informace k horším výsledkům, vyššímu stresu a vyhoření.

Audioknihy dosáhly celosvětového obratu 6,5 miliardy dolarů v roce 2024. Podcasty vyrostly z 275 milionů na 584 milionů posluchačů za šest let. Khan Academy má 168,7 milionů uživatelů, Coursera 168,2 milionů — devítinásobek oproti roku 2000. Generace Z čte překvapivě hodně: téměř 40 % denně nebo několikrát týdně a 80 % jejich knižních nákupů tvoří tištěné knihy (Nielsen BookData, 2023). Flynnův efekt ukazuje, že lidé se plošně nestávají hloupějšími — prostorové uvažování roste, verbální klesá (Bratsberg a Rogeberg, 2018, PNAS).

Informační bubliny jsou menší, než se traduje. Reutersův institut při Oxfordské univerzitě (2022) zjistil, že sociální sítě vedou k mírně rozmanitější mediální stravě — opak Pariserovy hypotézy. Facebooková studie s 10 miliony uživatelů (Bakshy a kol., 2015, Science) prokázala, že vlastní výběr uživatelů omezuje rozmanitost mnohem více než algoritmus.

A dlouhý obsah má prokazatelně vyšší hodnotu. Studie Pew Research Center (2016) analyzovala 117 milionů mobilních interakcí se 74 840 články z 30 zpravodajských webů: články nad 1 000 slov získávají přibližně dvojnásobek zapojeného času oproti krátkým (123 vs. 57 sekund) a přitahují návštěvníky téměř stejným tempem. Analýza 912 milionů blogových příspěvků (Backlinko/BuzzSumo) ukázala, že obsah nad 3 000 slov získává o 77 % více zpětných odkazů. A Substack s 5 miliony platících předplatitelů a valuací 1,1 miliardy dolarů (červenec 2025) ukazuje, že za hluboký obsah existuje rostoucí ochota platit.

David Remnick, šéfredaktor The New Yorker, to shrnul: první zákon evangelické webové teologie — že nikdo nebude na webu číst nic dlouhého — byl důkladně vyvrácen.

Žijeme v systému, kde racionální chování jednotlivých aktérů produkuje kolektivně neracionální výsledky. Technologické firmy maximalizují míru zapojení, protože na tom závisí příjmy. Politici zjednodušují sdělení, protože to funguje v soutěži o pozornost. Uživatelé přepínají mezi obrazovkami, protože prostředí je k tomu vybízí. Reklamní průmysl s investicemi přes 790 miliard dolarů ročně využívá stále propracovanější přesvědčovací techniky — od Edwarda Bernayse přes manipulativní designové triky po behaviorální design. Nikdo to centrálně neřídí, ale všichni to spoluvytvářejí.

Regulace přesto postupuje. Evropský akt o digitálních službách, americké žaloby FTC proti Amazonu za nekalé praktiky, rostoucí mediální gramotnost mladé generace — společnost se učí reagovat. Samo povědomí o mechanismech ekonomiky pozornosti je prvním krokem k orientaci v ní.

Postman varoval před Huxleyho Překrásným novým světem. Ale zapomněl na Gutenberga — a ten je stále tady. Substack, knižní komunity na sociálních sítích, pomalá žurnalistika, 168 milionů uživatelů Khanovy akademie. Čtení se proměňuje, ale nezaniká. Mění se terén, nikoli lidská schopnost se na něm orientovat.

Analytický článek bez důkazů je jen názor. Proto texty jako tento obsahují data a zdroje — ne proto, aby byly dlouhé, ale proto, aby byly pravdivé. Většina čtenářů nedočte. Ale ti, kteří ano, odcházejí s něčím, co titulky nedodají.

Pokud jste dočetli až sem, právě jste vyvrátili 55 % statistik o čtení na webu. Pokud ne — pokud jste přeskočili na konec — demonstrovali jste právě to, o čem tento text pojednává. A to je v pořádku. Každý pokus o hluboké čtení je cvičení. A cvičení se počítají, i když nedopadnou dokonale.

Článek vychází z rozboru desítek akademických studií, průzkumů a odborných zdrojů. Klíčové zdroje: Nielsen NNGroup — výzkum čtenářského chování (1997–2020), Chartbeat / Tony Haile — analýza 2 miliard návštěv (2014), Slate/Chartbeat — Manjoo (2013), Gabielkov a kol. — sdílení bez čtení, Columbia/Inria (2016), NEA „Reading at Risk“ (2004), American Time Use Survey / iScience (2025), PISA 2022 (OECD), Gloria Marková „Attention Span“ (2023), Delgado a kol. — souhrnná analýza čtení (2018), Vosoughi a kol. — šíření nepravdivých zpráv, Science (2018), Pew Research Center — čtení dlouhých článků (2016), Hallin — „Sound Bite News“ (1992), Reutersův institut — ozvěnové komory (2022), Duggan a Payne — hledání dostatečně dobrého řešení, CHI ’11 (2011). Úplný seznam zdrojů k dispozici na vyžádání.

Transparentnost tvorby

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude Opus 4.6, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez vědomé autorské kontroly. Faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup odpovídá principům transparentnosti Nařízení EU 2024/1689 (AI Act). #poweredByAI