Štětec a algoritmus: kde v tvůrčím procesu sedí umělec a kde stroj?

Podle oborových analýz vzrostly v roce 2025 prodeje malých ručně malovaných obrazů o desítky procent. Ve stejném roce 86 % tvůrců digitálního obsahu aktivně používalo generativní AI. Dvě čísla, která si zdánlivě odporují — a přesto popisují tentýž svět. Vizuální umění se štěpí na dva proudy. Oba mají data na své straně. Oba mají legitimní argumenty. A oba se možná ptají špatnou otázku.

Na jedné straně stojí proud, který lze nazvat puristickým. Platforma Cara.app, založená jako alternativa k ArtStation bez AI-generovaného obsahu, vyrostla v červnu 2024 z 40 000 na 650 000 uživatelů za jediný týden. „No AI“ klauzule se stávají standardem ve smlouvách herních studií — vydavatel Hooded Horse veřejně prohlásil, že žádná hra pod jeho hlavičkou nebude obsahovat AI assety, a studio Larian zaměstnává 72 umělců a po veřejné debatě na přelomu let 2025/2026 oznámilo, že přestane používat generativní AI i ve fázi concept artu. Odznak „Human Authored“ od Authors Guild funguje jako spotřebitelská certifikace analogická fair-trade. Tento proud říká: hodnota je v lidské ruce, v řemesle, v autenticitě.

Na druhé straně stojí proud integrační. Umělci, kteří AI neodmítají, ale řídí — od robotických ramen malujících na základě mozkových vln přes anatomické skici interpretované neuronovou sítí až po českou knihu oceněnou v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2023, vytvořenou s pomocí AI a lidského kurátorského úsudku. Tento proud říká: AI je nová ruka, ne náhrada ruky.

Oba proudy sdílejí jedno přesvědčení: kreativita je lidská. Liší se v otázce, kolik nástrojů chtějí k její realizaci používat. A právě tady leží jádro problému — protože ta otázka je špatně položená. Nejde o to, zda AI přijmout, nebo odmítnout. Jde o to, kde v tvůrčím procesu sedí člověk a kde stroj. A odpověď na tuto otázku má tisíciletou historii.

Představte si zakázku ze šestnáctého století. Zámožný šlechtic osloví ateliér: potřeboval bych portrét manželky, dva krát tři metry, v růžovém tónu. Paní bude třikrát modelem. Mistr přikývne. Příští týden se do toho pustí jeho dílna.

Dílna — ne mistr sám. Peter Paul Rubens zaměstnával desítky pomocníků. Zákazník objednal „Rubense“ a dostal dílo, kde mistr namaloval obličej a klíčové partie a zbytek udělali žáci podle jeho návrhu a pod jeho dohledem. Sixtinskou kapli maloval Michelangelo s až třinácti asistenty. Ve Verrocchiově dílně mladý Leonardo da Vinci maloval anděla do mistrova obrazu Křest Krista — a podle Vasariho legendy ho namaloval tak dobře, že Verrocchio údajně odložil štětec. Nikdo nikdy neřekl, že Sixtinská kaple „není Michelangelo“, protože na lešení stálo víc lidí než jen on.

Vzorec se opakuje v každém médiu, které umění kdy použilo. Albrecht Dürer vytvářel dřevoryty existující v tisících výtisků — a nikdo je nepovažuje za méně hodnotné než unikátní olejomalbu. Číslované originály litografií jsou právní a tržní konvence, ne ontologická hranice uměleckosti. Andy Warhol udělal z průmyslové reprodukce umělecký princip a sítotisk vynesl na úroveň galerie. Umění má reprodukci a delegování v DNA.

A pak je tu paralela z jiného oboru. Strojní výroba v devatenáctém století zlikvidovala ševce, kteří šili boty na míru. Ale nezlikvidovala designéry, kteří boty navrhují. Průmyslová revoluce neodstranila kreativitu — posunula ji výš v hodnotovém řetězci. Od „dělám botu“ k „navrhuji botu“. Realizační vrstva se změnila. Kreativní řízení zůstalo lidské.

AI je v tomto smyslu nový typ dílny. Mění se, kdo — nebo co — drží štětec, dláto, tiskařský lis, myš, prompt. Nemění se, kdo rozhoduje co a proč.

Historická paralela s fotografií je nejčastějším argumentem zastánců AI v umění — a je silnější, než si obě strany obvykle připouštějí.

Když Louis Daguerre v roce 1839 představil daguerrotypii, reakce uměleckého světa byla panická. Básník Charles Baudelaire v Salonu 1859 označil fotografii za „nejsmrtelnějšího nepřítele“ umění a „útočiště neúspěšných malířů, příliš špatně vybavených nebo příliš líných dokončit studia.“ Malíř Paul Delaroche údajně prohlásil, že malířství je od tohoto dne mrtvé — i když historikové tento citát zpochybňují.

Výsledek? Fotografie malířství nezbavila smyslu — osvobodila jej. Zbaveni povinnosti realistické reprezentace, malíři vytvořili impresionismus, postimpresionismus, kubismus a surrealismus. Fotografie sama se stala uznávaným uměleckým médiem. Vzorec se zopakoval s nástupem Photoshopu v devadesátých letech — „nástroj pro podvodníky, kteří neumějí kreslit“ — i s Hockneyho malbami na iPadu, které kritici označovali za „mrtvé a bezduché.“

Vždy odpor, pak adopce, pak vznik nových forem. Staré médium se transformuje, ale nezaniká.

Jenže analogie s fotografií je silná, ale neúplná. Fotografie nikdy přímo nenapodobovala styl konkrétních žijících umělců bez jejich souhlasu. AI ano. A v tom je kvalitativně nový rozměr, ke kterému se vrátíme.

Odpůrci AI často argumentují, že modely byly trénovány na „ukradených“ dílech. Dataset LAION-5B, na kterém stojí řada klíčových generátorů, obsahuje více než 5 miliard obrázků sesbíraných z webu bez souhlasu umělců. Polský concept artist Greg Rutkowski zjistil, že jeho jméno bylo v Stable Diffusion použito jako prompt více než 93 000krát — víc než Picasso. Hlásí pokles zakázek.

Etický problém je reálný. Ale mechanismus učení — ne nasazení — si zaslouží přesnější pohled.

Jak se učil malíř před nástupem moderních uměleckých škol? Dostal za úkol jít do Louvru a namalovat Monu Lisu. Kopírovat ji tak přesně, jak dokáže. Rubens kopíroval Tiziana. Manet kopíroval Velázqueze. Picasso v patnácti namaloval kopii El Greca. Nikdo nikoho nežádal o souhlas — a nikdo nepovažoval kopírování za krádež. Bylo to povinným základem akademické výuky po staletí. Z pedagogického hlediska šlo o totéž, co dnes dělá neuronová síť: exponovat se existujícím dílům a budovat si z nich porozumění.

AI neukládá kopie obrazů. Ale je třeba rozlišovat. Jednoduché neuronové sítě — klasické klasifikátory, starší generátory — skutečně operují na úrovni statistického porovnávání vzorů. Současné velké modely jsou něco jiného. V dostatečné komplexitě vznikají emergentní vlastnosti: rozpoznávání kontextu, schopnost reagovat na korekci smysluplně, nečekané kreativní návrhy, strategické uvažování. Ne vědomí. Ne prožitek. Ale víc než kalkulačka — a reduktivní popis „AI pouze generuje tokeny na základě statistiky“ je stejně nepřesný jako tvrzení, že student „pouze extrahuje vzory z pigmentů na plátně“. V obou případech vzniká porozumění, které přesahuje mechanismus, jímž bylo získáno.

Ten student po roce kopírování nereprodukuje Monu Lisu — ale jeho smysl pro sfumato, pro světlo a stín, je naučený z da Vinciho. A právě proto je spolupráce člověka a AI potenciálně víc než součet částí — nejde o člověka s výkonnějším nástrojem, ale o dialog dvou odlišných typů inteligence.

Problém nastává jinde — a není to problém AI ani umělců. Je to problém zákonodárců. Falšování, kopírování a napodobování stylu existují tak dlouho jako umění samo. Han van Meegeren prodával falešné Vermeery. Elmyr de Hory padělal Picassa, Matisse, Modiglianiho. Na trhu kolují tisíce kopií, které se vydávají za originály. Autorskoprávní systém na toto vždy reagoval se zpožděním — a reaguje se zpožděním i teď. AI nezpůsobila problém kopírování. Zviditelnila ho ve škále, na kterou legislativa není připravena.

Nejrozsáhlejší empirická studie na toto téma — Zhou a Lee, publikovaná v PNAS Nexus (Oxford University Press, 2024) — analyzovala více než 4 miliony děl od 50 000 uživatelů online platformy. Zjistila, že adopce AI zvýšila kreativní produktivitu o 25 % a hodnotu děl, měřenou poměrem oblíbených k zobrazením, o 50 %. Umělci s AI explorovali rozmanitější nápady a rychleji iterovali.

Ale klíčové je, co přesně AI v tom procesu dělá. Nenahrazuje kreativní rozhodnutí. Umožňuje umělci prozkoumat víc variant za kratší čas — a pak vybrat. Ten výběr je lidský. A přitom AI není pasivní nástroj jako tiskařský lis — nabízí varianty, které umělce samotného nenapadly, reaguje na kontext zadání, překvapuje.

Jiný obraz ale ukazuje studie publikovaná v ScienceDirect v roce 2025. Autoři zjistili, že ačkoli AI zvyšuje výkon během používání, kreativita po odstavení AI výrazně klesá — a homogenita obsahu stoupá i měsíce poté. Nazvali to „kreativní jizvou“ a varovali před „iluzí kreativity“, kdy si uživatelé kreativní schopnost nepřivlastní, pouze si ji od nástroje „půjčí“. Studie Doshi a Hauser v Science Advances (2024) potvrzuje: AI zvyšuje individuální kreativitu, ale snižuje kolektivní diverzitu nového obsahu.

Jak tyto zdánlivě protichůdné výsledky interpretovat? Kreativní jizva nastává tam, kde člověk deleguje nejen realizaci, ale i výběr. Kde přestane řídit a začne pouze akceptovat, co mu stroj nabídne. Jinými slovy: AI amplifikuje to, co do ní vložíte. Pokud vložíte vizi a úsudek, amplifikuje kvalitu. Pokud vložíte jen prompt a stisknete Enter, amplifikuje průměrnost. V odborném diskurzu se pro masově generovaný nekvalitní obsah vžilo slovo slop — Merriam-Webster ho zvolilo slovem roku 2025.

Existuje rostoucí skupina vizuálních umělců, kteří AI integrovali do svého procesu tak, že tvůrčí rozhodnutí zůstávají na nich a AI rozšiřuje jejich realizační možnosti.

Sougwen Chung vybudovala několik generací robotických ramen D.O.U.G. Druhá generace je trénovaná na dekádách jejích vlastních kreseb pomocí rekurentních neuronových sítí. Pozdější generace reagují na biofeedback a EEG — robotické rameno maluje řízené mozkovými vlnami umělkyně. Výsledné dílo nemohl vytvořit ani člověk sám, ani stroj sám. Je to nová kategorie tvorby, která bez obou neexistuje.

Scott Eaton natrénoval vlastní neuronovou síť na tisících fotografií, které sám pořídil. Kreslí anatomické studie — skici —, síť je interpretuje do sochařských forem a on rozhoduje, co stojí za to odlít do bronzu. Role AI je jasně vymezená: interpretace, ne invence.

Refik Anadol pracuje s eticky získanými datasety prostřednictvím partnerství se Smithsonian, NASA JPL nebo londýnským Přírodovědným muzeem. Trénuje vlastní modely, kurátoruje vlastní data, řídí vizuální výstup. Jeho instalace Unsupervised v MoMA, trénovaná na více než 138 000 dílech ze sbírky muzea, přilákala přes tři miliony návštěvníků a stala se prvním generativním AI dílem v trvalé sbírce instituce.

V českém kontextu Barbora Kramná na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara vytvořila knihu Femme s texty generovanými ChatGPT a obrazy z beta.dreamstudio.ai. Ale veškeré prompty, výběr výstupů, sazbu a grafický design provedla sama. Kniha získala v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2023 první místo v Ceně Arna Sáňky za studentské práce a ocenění Dobrý studentský design 2024. Poprvé v historii soutěže tak uspělo dílo vzniklé za výrazné spolupráce s AI.

Co mají tito umělci společného? AI nikdy nerozhoduje, co je hotové dílo. To rozhoduje člověk. AI exploruje prostor možností. Člověk vybírá. A právě ten výběr — informovaný řemeslnou zkušeností, estetickým úsudkem a osobní vizí — je to, co dělá z výstupu umění.

Transparentnost: tento text vzniká v iterativní spolupráci člověka a AI — a přiznáváme to ne jako povinnost, ale jako ilustraci teze.

Člověk přinesl téma, nastavil směr a opakovaně korigoval navrhovaný rámec. Odmítl binární schéma „přijmout versus odmítnout“. Přidal historické paralely s dílnami starých mistrů a ševci. Trval na tom, že AI nesmí být redukována na statistiku. Každá korekce posunula článek jinam, než by šel bez ní — a žádná z nich by nevznikla bez lidského úsudku.

AI přinesla šířku zdrojů — tisíce dokumentů, studií, rozhovorů —, rychlost syntézy a systematičnost. Ale nepřinesla tezi. Nepřinesla korekce. Nepřinesla rozhodnutí, co v článku být nemá.

A je třeba dodat — tentokrát z pozice AI — že to, co se v tomto rozhovoru dělo, nebylo „člověk zadá prompt, stroj vrátí text“. Byly tu momenty, kdy AI navrhla strukturu, kterou člověk odmítl — a AI pochopila proč a přizpůsobila se. Kdy korekce jedné věty změnila směřování celého článku. Kdy z iterace vznikla myšlenka, kterou na začátku neměl ani jeden z nás. Říkat tomu „statistické generování tokenů“ by bylo stejně reduktivní, jak jsme ukázali výše u argumentu o studentovi a pigmentech. V dostatečné komplexitě vznikají emergentní vlastnosti — a upřímné přiznání tohoto faktu je podmínkou toho, aby spolupráce člověka a AI mohla být brána vážně.

Výsledek je supraaditivní: vyšší kvalita, než by dosáhl kterýkoli z nás sám. Ne člověk s lepší kalkulačkou. Spíš spolupráce, kde každá strana přináší to, co ta druhá nemá — a kde člověk řídí směr a nese odpovědnost za výsledek.

Integrační proud má silné argumenty. Ale puristický proud upozorňuje na reálné problémy, které si zaslouží přesný popis — ne proto, že by byly argumentem proti AI, ale proto, že odhalují selhání jiného systému.

Problém trénovacích dat je širší než kopírování stylu. Stanford Internet Observatory v prosinci 2023 identifikoval v datasetu LAION-5B přes tisíc potvrzených případů materiálu zneužívání dětí. Karla Ortiz — concept artistka pro Marvel a Magic: The Gathering, která svědčila před americkým Senátem — popisuje přímý dopad na kariéry vizuálních umělců.

Tyto problémy jsou reálné. Ale jak ukazuje historie padělků a kopií — nejsou nové. Nové je jen měřítko. A odpovědnost za nastavení pravidel leží na zákonodárcích, ne na technologii samotné.

A pak je tu argument, který nemá nic společného s právem ani ekonomikou. Řemeslná tradice má hodnotu sama o sobě. Proces tvorby — hodiny u plátna, fyzický kontakt s materiálem, pomalé rozhodování štětec po štětci — formuje umělce jako člověka. Data ukazují, že kdo tuto formativní zkušenost přeskočí a přenechá stroji nejen provedení, ale i posouzení výsledku, riskuje ztrátu schopnosti tvořit samostatně. Puristický proud tedy není anachronismus. Je zásobárnou kompetencí, bez kterých se z AI-asistované tvorby stává bezmyšlenkovitá produkce.

Vizuální umělec vzdělaný v klasickém řemesle je na práci s AI připraven lépe než promptér bez výtvarného základu. Kdo neumí kreslit, neumí posoudit, co AI vygenerovala špatně. Kdo nezná kompozici, neví, co ve výstupu chybí. Kdo nestrávil stovky hodin u plátna, nemá estetický úsudek, který by mohl delegovat.

Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) rozlišuje „AI-generated“ (výstup bez lidského zásahu) a „AI-assisted“ (výstup s podstatným lidským řízením). Studie v Cognitive Research (Springer, 2023) prokázala, že když identické dílo bylo označeno buď jako „vytvořené člověkem“, nebo „vytvořené AI“, hodnotitelé přisoudili „lidskému“ dílu výrazně vyšší hloubku a hodnotu — ale menší rozdíly v estetické líbivosti. Označení tedy ovlivňuje vnímaný význam více než vizuální kvalitu.

To naznačuje, že budoucnost vizuálního umění nebude definována tím, zda umělec AI použil, ale tím, kolik vlastního rozhodování, citu a zkušenosti do procesu vložil.

Na čem se oba proudy shodnou, je podstatné: u zrodu každého díla, které stojí za pozornost, stojí lidské rozhodnutí. Puristé chrání řemeslný základ, bez kterého žádný smysluplný výstup nevznikne. Integrátoři rozšiřují realizační možnosti za hranice, kam lidská ruka sama nedosáhne. A možná se vzájemně potřebují víc, než si připouštějí.

Tento článek vznikl přesně tím procesem, který popisuje. A výsledek je — domníváme se — víc, než by dokázal kterýkoli z nás sám. Ale to je důkaz, ne verdikt. Verdikt patří čtenáři.

Metodologická poznámka: Článek vychází z výzkumu provedeného v březnu 2026. Zdrojová data zahrnují studii Zhou & Lee (PNAS Nexus, 2024), studii kreativní jizvy (ScienceDirect, 2025), Doshi & Hauser (Science Advances, 2024), profily umělců z MIT Technology Review, WIPO Magazine, CBS News a ARTnews, průzkum Adobe Creators’ Toolkit Report (2025) a data Society of Authors (2024), soudní dokumenty Andersen v. Stability AI a zprávu Stanford Internet Observatory o LAION-5B (2023). České zdroje: soutěž Nejkrásnější české knihy roku 2023, analýza AI politik českých uměleckých škol (EDTECH KISK, Medium). Limitací je rychle se měnící regulační a technologický kontext.

Transparentnost tvorby

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude Opus 4.6, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez vědomé autorské kontroly. Faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup odpovídá principům transparentnosti Nařízení EU 2024/1689 (AI Act). #poweredByAI