Článek
V nedávné době jsem projížděl Brnem a všiml jsi nebývalého ruchu u jednoho zařízení, ve kterém se zaměstnanci s láskou a plnou péčí několik let starali především o seniory, kteří byli odkázáni z větší části na pomoc druhých. Zastavil jsem a šel zjistit, co se tam děje. To, co jsem se si vyslechl, mi zcela vyrazilo dech: „Nikdo zde již není a dům se bude bourat“. Na otázku „Proč“ mi již nebylo odpovězeno, slzy v očích u přítomných dam vypovídaly za vše. Rozloučil jsem se a odejel. Dlouho jsem si kladl otázku: Proč?
Proč se bourají domovy pro seniory? Mají být místem klidu, bezpečí a důstojného stáří. Je to paradoxní, protože poptávka po těchto zařízeních neustále roste. Stárnoucí populace potřebuje více míst, ne méně. Rozhodují úředníci a lidé, kteří nikdy nezažili pocit osamělosti starého člověka?
Senioři, kteří si postupně zvykli na nový domov, jsou nuceni balit kufry a přesouvat se do neznámého prostředí. Pro staršího člověka je změna prostředí obrovským psychickým náporem. Přichází o sousedy, o personál, na který si zvykl, i o jistotu každodenního řádu. Není divu, že to vede k úzkostem, zhoršení zdravotního stavu či dokonce předčasnému odchodu.
Další otázkou je, proč nejsou vyslyšeny požadavky pracovníků, kteří se o seniory starají. Právě oni nejlépe vědí, co obyvatelé potřebují. Pokud personál upozorňuje, že zařízení funguje dobře, měly by se jejich názory respektovat. Místo bourání kvalitně vybavených domovů by se mělo investovat do jejich modernizace a rozšíření kapacit.
Někdy se argumentuje nedostatkem financí nebo zastaralou budovou. Jenže není rozumnější budovy opravit, než je srovnat se zemí? Bourání přece stojí také peníze. A co víc – stojí lidské životy a jejich pohodu. Senioři nejsou kusy nábytku, které lze přemístit z místa na místo. Jsou to lidé, kteří si zaslouží úctu a stabilitu.
Naše společnost se často ohání slovy o důstojnosti a úctě ke stáří. Jak se to ale slučuje s tím, že domovy jsou rušeny? Zatímco politici hovoří o reformách, obyčejní lidé vidí jen ztrátu. Je to ztráta jistoty, domova i vzpomínek. Kdo ponese odpovědnost za to, že senioři musí prožívat zbytečné stěhování?
Je nejvyšší čas přehodnotit přístup k péči o starší generace. Pokud společnost nedokáže zajistit svým nejzranitelnějším členům důstojné prostředí, pak selhává. Domovy pro seniory by měly být chráněny, nikoli bourány. Měly by být symbolem respektu, ne obětí úsporných opatření. A možná bychom se měli ptát: jak bychom se cítili my sami, kdyby nás v osmdesáti někdo vyhnal z domova, na který jsme si právě zvykli?
To je otázka, na kterou by měli hledat odpověď všichni, kdo o těchto rozhodnutích hlasují. Senioři si zaslouží jistotu, péči a úctu. A společnost, která na to zapomíná, riskuje, že jednou zapomene i na nás. A kdo nikdy nezapomene? Lidé z hnutí STAČILO!
Bc. Radek Hrazdíra kandidát č. (3) za hnutí Stačilo! do Poslanecké sněmovny v Jihomoravském kraji
