A Coruña ve španělské Galicii očima Ernesta Hemingwaye: Atlantik, rybáři a město, které si zamiloval

Ernest Hemingway a Španělsko. Většina lidí si vybaví Pamplonu, býčí zápasy a román Fiesta. Jen málokdo ale ví, že slavný americký spisovatel našel své oblíbené místo o stovky kilometrů severozápadněji – na galicijském pobřeží.

A Coruña není město, které se snaží ohromit. Nemá slávu Barcelony ani monumentálnost Madridu. Přesto si dokázala podmanit člověka, který procestoval půl světa.

Poprvé sem Hemingway přijel v létě roku 1927. Bylo mu osmadvacet let a kromě cestovatelské zvědavosti si přivezl také rukopis sbírky Muži bez žen, na níž právě pracoval. Z A Coruñi pak napsal příteli větu, která město vystihuje dodnes:

„Tohle je velké město ponořené do starého Atlantiku.“

Když stojíte na pobřeží, okamžitě pochopíte, co tím myslel. Oceán tu není jen kulisou. Určuje rytmus města, přístavu i života jeho obyvatel.

Hemingwaye přitahovala místa bez přetvářky. Měl rád rybáře, námořníky, lovce a obyčejné lidi, kteří se neživili vyprávěním příběhů, ale sami je žili. A Coruña byla přesně takovým místem. Přes den dokončoval korektury své knihy, večer se toulal přístavem a nasával atmosféru města.

Nezůstalo jen u jedné návštěvy.

V roce 1929 se vrátil znovu. Dochovala se fotografie, na níž sedí v první řadě při býčích zápasech v tehdejší coruňské aréně. Později zavítal do Galicie ještě jednou při cestě z Havany. Sever Španělska si zkrátka zamiloval. O nedalekém Santiagu de Compostela dokonce napsal, že je to nejkrásnější město, jaké kdy viděl.

Po téměř sto letech je A Coruña samozřejmě jiná. Přístav je modernější, promenáda delší a město živější. Přesto mám pocit, že kdyby se Hemingway dnes znovu objevil na nábřeží, okamžitě by ho poznal. Ne podle domů. Podle oceánu.

Nejsilnějším symbolem města je Torre de Hércules, nejstarší dodnes fungující římský maják na světě. Už téměř dva tisíce let navádí lodě připlouvající od Atlantiku. Když stojíte nahoře a díváte se na nekonečný horizont, Hemingwayova slavná věta dostává úplně nový význam.

Při večerní procházce jsem narazil ještě na jednu drobnou připomínku slavného spisovatele – stylový bar Hemingway. Samozřejmě vznikl až dlouho po jeho smrti, přesto působí jako sympatická pocta muži, který si město tolik oblíbil. A byla by skoro škoda neobjednat si zde koktejl Papa Hemingway. Ten sice proslavila hlavně Havana, ale jen málokde chutná symboličtěji než pár kroků od přístavu, kde Hemingway téměř před sto lety psal a pozoroval oceán.

Když jsem A Coruñu opouštěl, uvědomil jsem si jednu věc. Neodvážel jsem si v paměti jedinou památku ani konkrétní ulici. Zůstal mi pocit. Vítr od moře, křik racků a město, které nikam nespěchá.

Možná právě proto se sem Ernest Hemingway opakovaně vracel.

A možná právě proto stojí za to vydat se do A Coruñi i dnes.