Článek
Když se řekne Galicie, většina lidí si vybaví katedrálu v Santiagu de Compostela, poutníky s mušlí na batohu nebo rozbouřený Atlantik narážející do útesů Costa da Morte. Jen málokdo ale zamíří do kopcovitého vnitrozemí galicijské provincie Ourense. A přitom právě tam se ukrývá místo, které mě překvapilo možná víc než všechna slavná galicijská lákadla. Klášter Santa María la Real de Oseira.
Odbočuji z hlavní silnice a krajina se během několika minut začne měnit. Širokou hlavní silnici vystřídá úzká silnička lemovaná kamennými zídkami, kaštany a duby. Občas se objeví statek, stádo krav nebo malá vesnice, kde to vypadá, jako by se tu posledních padesát let nic nezměnilo. A právě proto je první pohled na Oseiru tak překvapivý.
Za poslední zatáčkou se zvednou žulově věže kláštera. Na okamžik mě napadne, že jsem špatně odbočil. Tohle přece nevypadá jako klášter. Spíš jako královský palác nebo pevnost. A vlastně se nemýlím.
Oseiře se už po staletí přezdívá galicijský Escorial. Přirovnání ke slavné královské rezidenci nedaleko Madridu není náhodné. Rozsáhlý komplex s několika ambity, monumentálním kostelem, opatským palácem a hospodářskými budovami patří k největším klášterům celého Španělska. Jenže zatímco Escorial každoročně zaplní tisíce turistů, tady je slyšet jen zpěv ptáků a občasné zvonění klášterního zvonu.
Historie tohoto místa začíná v roce 1137, kdy zde vznikla malá benediktinská komunita. O několik let později přišli cisterciáci, tehdy nejdynamičtěji se rozvíjející řeholní řád Evropy. Jejich filozofie byla jednoduchá – modlitba, práce a soběstačnost. Potřebovali vodu, pole, lesy a dostatek prostoru. Galicie jim nabídla všechno.
Během několika desetiletí se z nenápadného kláštera stalo hospodářské centrum širokého okolí. Mniši odvodňovali půdu, zakládali rybníky, budovali mlýny, pěstovali léčivé rostliny a pečovali o poutníky. Oseira nebyla jen místem modlitby. Byla malým městem ukrytým za klášterními zdmi.
Dnešní monumentální podoba ale nevznikla najednou.
V polovině 16. století klášter téměř zničil rozsáhlý požár. Když stojíte na nádvoří a díváte se na více než metr silné žulové zdi, uvědomíte si, proč část stavby přežila. Kámen odolal tam, kde dřevo podlehlo plamenům.
Mniši mohli odejít. Navzdory všem těžkostem zůstali. Na původních základech postavili klášter ještě větší než předtím. Přibylo druhé patro, reprezentativní schodiště, nové ambity i opatský palác určený pro vzácné hosty. Oseira zažívala své zlaté období a nic nenasvědčovalo tomu, že ji čeká mnohem těžší zkouška než požár.
Ta přišla až o téměř tři století později – a nezpůsobil ji oheň, ale politika.
Liberální vláda premiéra Juana Álvareze Mendizábala během regentství Marie Kristiny Bourbonské zrušila většinu klášterů ve Španělsku, mnichy vyhnala a jejich majetek rozprodala v dražbách. Oseira osiřela na dlouhých čtyřiadevadesát let.
Téměř sedm století nepřetržitého života skončilo během několika měsíců. Pak nastalo ticho.
Ne to dnešní, uklidňující. Ticho opuštěného místa. Klášter začal chátrat. Zatékalo do střech, propadaly se stropy a obyvatelé okolních vesnic se postaraly o využití nejen zbylého vybavení kláštera a postupně si odnášeli trámy, dveře i opracované kameny na stavbu vlastních domů. Když člověk dnes obdivuje pečlivě opravené zdi, jen těžko uvěří, že ještě před necelým stoletím šlo téměř o ruinu. Změna přišla až v roce 1929, kdy se do Oseiry vrátila komunita cisterciáků. Obnova byla obrovským úkolem a pokračuje vlastně dodnes. Díky ní dnes návštěvník vidí klášter téměř v celé jeho někdejší velikosti.
Kostel kláštera je ukázkovou učebnicí architektury.
Románské základy, gotické oblouky, renesanční úpravy i barokní výzdoba – osm století stavebního vývoje na jednom místě. Přesto nepůsobí jako složenina různých stylů. Naopak. Všechno do sebe překvapivě zapadá.
V hlavním oltáři stojí socha Panny Marie Kojící – Virgen de la Leche, jedna z nejstarších svého druhu ve Španělsku.
Ve středověku šlo o nezvykle lidské zobrazení Panny Marie. Místo královny nebes tu vidíte matku s dítětem.
Velkým lákadlem kláštera je ale jiný prostor. Říká se mu Síň palem.
Když do ní vstoupíte, první pohled automaticky zamíří vzhůru. Čtyři štíhlé kamenné sloupy se rozvírají jako palmy a nesou nádhernou gotickou klenbu. Je to architektura, která působí lehce, přestože je vytesaná z několika tun žuly.
Právě tady se každé ráno scházeli mniši. Četla se Řehole svatého Benedikta, rozhodovalo se o hospodářství kláštera i o životě celé komunity. Dnes tu stojí turisté se zakloněnou hlavou a snaží se pochopit, jak něco takového mohlo vzniknout bez moderní techniky.
Lékárna je další pozoruhodnou místností kláštera. Na policích stojí stovky keramických nádob z osmnáctého století, každá pečlivě popsaná latinským názvem. Vyráběly se ve slavné galicijské manufaktuře Sargadelos a uchovávaly léčivé byliny, masti i nejrůznější směsi.
Průvodce ale vypráví příběh, který zaujme snad každého.
Když se mniši po čtyřiadevadesáti letech vrátili do zpustošeného kláštera, otevřeli některé nádoby a našli v nich stále uchované původní léčivé rostliny. Téměř celé století je nikdo nevzal do ruky. Nepodlehly zkáze. Právě tenhle detail podle mě vystihuje Oseiru lépe než jakýkoli letopočet. Máte pocit, jako by zde čas běžel jiným tempem než za zdmi kláštera.
Na rozdíl od mnoha evropských klášterů Oseira není jen památkou. Cisterciáci zde dodnes žijí. Modlí se, pracují a několikrát denně se scházejí ke společným modlitbám. Turista tak nevstupuje do kulis minulosti, ale na místo, které si svůj původní smysl uchovalo už téměř devět století.
Když jsem odjížděl zpět směrem k Ourense, napadlo mě, že Galicie má zvláštní talent skrývat své největší poklady mimo hlavní turistické trasy. Většina návštěvníků míří do Santiaga, na mys Finisterre nebo k atlantickému pobřeží. Jen málokdo odbočí do kopců.
A možná je to dobře.
Právě díky tomu totiž Oseira nepůsobí jako atrakce. Pořád je to především klášter.
Místo, kde se historie neukazuje za sklem muzejních vitrín, ale žije v kamenných zdech, v rytmu zvonů a v tichu, které člověk dnes hledá čím dál obtížněji.
Pokud někdy budete projíždět Galicií autem, udělejte si malou zajížďku. Zabere jen několik desítek minut. Dost možná ale zjistíte, že právě na Oseiru budete ze své cesty vzpomínat nejdéle.
Zdroje:
1) Yáñez Neira, D.: El Monasterio de Oseira. Historia y Arte. EDILESA, León, 1997.
2) Peralta, T.: Fundación, antigüedad y progresos del imperial monasterio de Nuestra Señora de Osera. Santiago de Compostela, 1997.
3) Oficiální materiály na webu kláštera Santa María la Real de Oseira. Web Mosteiro de Oseira
