Článek
Co je za ním schované? Co znamená? Kde se vzal? Má ho každý? Narodíme se s ním? Můžeme ho získat nebo o něj přijít? Nevím, jestli znám odpověď, ale zkusím ji najít s pomocí jednoho, ne příliš známého, ajťáckého přísloví: „Pro toho, kdo zná jen kladivo, je každá věc hřebíkem“.
Co tím příslovím chtěl jeho autor říct? Nejspíše to, že každá situace má jen určitá řešení, které jsou pro ni vhodná. A že řešení, které v jedné situaci funguje, nemusí fungovat pro všechny možné jiné situace. Přeneseně také, že k tomu, abychom mohli selský rozum používat, musíme toho dost vědět a mít dost zkušeností. A že mávat kolem sebe selským rozumem může být nebezpečné podobně jako mávat kolem sebe kladivem :).
Protože člověk, který nikdy nepoznal jiný nástroj než kladivo, ten přece ví, že kladivem se dělá úplně všechno. Jeho „selský rozum“ mu řekne, že kladivem se krájí chleba (protože nic jiného, než kladivo nezná – neví, že existuje nůž), že kladivem otevře láhev s pivem (protože nic jiného – jako třeba otvírák – dle jeho znalostí neexistuje), kladivem bude „šroubovat“ šroubky (no ano, tohle jsem někdy dělal taky), ale on tím kladivem bude šroubky i povolovat a vyšroubovávat. Nejspíše bude kladivem i odstraňovat třísky z prkna, které pro něj vyrobil někdo, kdo ví, že existuje i pila, a kladivem bude to prkno dělit na menší kousky.
A takový „kladivák“ bude skálopevně přesvědčený, že tak, jak to dělá, to dělá správně. Nic jiného, než kladivo přece není, tak to všechno – logicky – musí dělat kladivem. Jeho „selský rozum“ omezený jeho (ne)znalostí mu říká, že to tak musí být. A pak najednou mu někdo ukáže šroubovák. A voalá – kladivák zjistí, že on ten šroubek se šroubovákem vyšroubuje přece jen o něco líp než kladivem. A pokud není hloupý (zde předpokládejme že hloupý není, že je třeba jen nevzdělaný), zařadí šroubovák a práci s ním do portfolia svých nástrojů a znalostí.
Později mu někdo jiný ukáže, že existuje i pila a hoblík. A kladivák zjistí, že prkno pilou rozpůlí mnohem lépe než kladivem a že hoblíkem ho vyhladí lépe než kladivem. A už má na výběr. Jeho selský rozum se musí (a může) rozhodovat. Může (a musí) volit z více cest. Nejprve ale musel poznat, že takové cesty vůbec existují. Musel zjistit, někdo mu musel ukázat, že existuje více cest, více způsobů, jak problém řešit, více nástrojů, které může použít. A když není hloupý (řekli jsme si už že ne), tak ho třeba napadne: „Co když existují ještě jiné nástroje a jiné způsoby, o kterých prozatím nevím?“. A v tomhle okamžiku je na dobré cestě.
Tohle je nejspíše podstata selského rozumu. Může fungovat dobře, když lidé, kteří jej používají, mají hodně, opravdu hodně znalostí, zkušeností, znají mnoho cest (i těch, po kterých nejít). A vědí, že to, co vědí je jen část celku. Že krom toho, co vědí oni, je spousta jiných, kteří vědí jiné věci – ty, které oni sami ne. V rukách a hlavách takových lidí je selský rozum dobrý a silný nástroj, který může pomoci najít správná řešené, eliminovat slepé uličky, posunout nás dopředu.
Nojo, ale ono to má i jiné důsledky. Věci najednou přestávají být jednoduché. Co bylo jasné a průhledné (mám kladivo, použiju kladivo – není co řešit) se komplikuje: mám použít kladivo, pilu nebo hoblík? A co kdyby bylo lepší vzít na to šroubovák? Zkrátka věci už nejsou tak jasné a jednoduché, jak byly. Musím přemýšlet, musím se rozhodovat. A to se každému nechce. Proto v rukách (a hlavách) těch, kdo mají jen malé nebo omezené znalosti, může být „selský rozum“ nebezpečná zbraň. Mezi lidmi to často funguje tak, že čím méně toho člověk zná a ví, tím více bývá o svých jednoduchých pravdách a malých zkušenostech přesvědčen, že jsou jediné správné. Když se takový člověk ohání selským rozumem, jsou jeho argumenty – i když třeba z jeho pohledu správné (protože tak to přece je, protože já nic jiného neznám) - omezené jeho znalostmi. Důsledky si každý může domyslet – na internetu jich najdeme spousty. V dnešní době, kdy téměř každý může do virtuálního světa vykřiknout cokoli ho napadne a jeho výkřiky se dostanou k velkému počtu lidí, je to mimořádně nebezpečné.
Co s tím? Vzdělávání, získávání zkušeností, cestování, poznávání nových míst, věcí, postupů, lidí všeho druhu, barev, tvarů a vůní. Čím více toho budeme vědět, znát a umět, tím více se budeme moci spolehnou na to, že nás náš selský rozum povede po správné cestě.
A taky otevřená mysl. Dívat se, jak věci dělají jiní a jinde. Ptát se, jestli tak, jak to dělám, vidím a vím, je to jedině možné. Jestli by to nešlo jinak. Vím, chce to sílu a odvahu a upřímnost – hlavně sám k sobě. A to je těžké, někdy je to i nepohodlné – občas musím i sám sobě vysvětlit, že jsem se pletl, že věci jsou jinak, než jsem si myslel. Ale čím víc toho uvidíme, tím pro nás bude svět barevnější, zajímavější, méně šedivý. Tím si také budeme jistější, že každý problém má řešení, i když třeba není na první pohled vidět. A tím větší šance bude, že výkřiky těch, kdo se ohání svým omezeným selským rozumem, nenajdou dost uší, ke kterým by doputovaly.
