Článek
Bezpochyby dobře míněný a v mnoha směrech funkční vojenský svazek NATO, který na desítky let ukončil pravidelně se opakující války mezi zeměmi „starého kontinentu“, má jedno velmi slabé místo. Tím je podle mého Evropská Unie. Kromě toho, že více než vojenské aspekty, rozhodují ty politické, což vede k naprosté impotenci ve vztahu k obraně území členských zemí, je tady mnohem závažnější fakt. Evropská Unie, přestože jsem jejím podporovatelem, vytváří z národního povědomí občanů jednotlivých zemí jen šedý stín, který se potácí od voliče k voliči. Jedná se hlavně o země bývalého východního bloku s menším počtem obyvatel. Když se zeptáte Čecha, jestli by šel bránit svou zemi se zbraní v ruce, nedokáže velká část z nás definovat, co je vlastně naše země. To vymítání národního povědomí a vytváření nového, superobčana Evropy, totiž současně potlačuje pocit, že je za co bojovat. A že to vlastně ani není nutné. Na rozdíl od občanů země s vícero desítkami milionů obyvatel, totiž Češi cítí, že vlastně nejsou nic. Svou ochotu bránit vlastní zemi spíše definují tím, kdo je momentálně u vlády. Při současné popularitě vlády, by byla naše země ztracena. V tomto světle si vážím vojenské cti našich vojáků, kteří bez ohledu na to, jak se k nim chovají vlastní občané, nebo vládnoucí politici, chápou svou funkci ve společnosti. Nevěřím v současnou českou společnost, jako garanta zachování vlastní svébytnosti, byť řádně osekané Evropanstvím.
Krize západu je mnohem větší, než jsme si připouštěli a Green deal je v porovnání s tím, jen směšnou epizodou. Zažíváme krizi identity. Nejsme schopni rozeznat rozdíl mezi skutečnou chudobou a tou, která nám nedovolí naplnit nákupní vozík po okraje, nebo si nekoupit vše, co chceme. Nechápeme, že výdaje na obranu toho kousku české půdy jsou mnohem důležitější, než jestli si odepřeme část výdobytků bohaté společnosti. Nechápeme, že můžeme ztratit mnohem více než dovolenou u moře. Je to snad stádium každé vyspělé společnosti, že přestane být ostražitou a je si jista vlastní existencí natolik, že nevěří v možný zánik? Opravdu se mi čím dál hůře čte a poslouchá to „skuhrání“ Čechů, generace, která z naprosté většiny, prožila svůj život v míru. Svou existenci na planetě si musí každý národ uhájit stejně jako před stovkami let. Vyhrají jen silní a na všechny teorie humanismu můžeme zapomenout. Hodí se jen do světa, ve kterém jsou humanisté všichni. A takový na této planetě nikdy nebyl a nebude. Najde-li někdo slabé místo v naší osobnosti, zneužije ho. A to platí i o nepřátelských zemích.
Mám husí kůži z lidí, ze kterých se vytratil pocit, že žijí na překrásném kousku planety, který stojí za to bránit jen proto, že jsou od rána do večera bombardováni spory politiků a špatnými zprávami. Jedni se snaží získat svou moc tím, že se snaží v seniorech vytvářet pocit, že byli okradeni, přestože se průměrné důchody blíží mzdám některých rodičů, živící děti a tím, falešným pocitem, že za to stojí obětovat vlastní bezpečnost. Druzí zase umožňují existenci šedé ekonomiky a peníze vybírají jen od těch, kteří nemají na vybranou. A těch kontrastů, sporů, hádek je tolik, že v člověku opravdu nadobro zmizí vlastenectví a pocit zodpovědnosti za to, co předáme dalším generacím.
Proč nejsme jako Poláci, kteří pokud jde o národní obranu, šlapou jako hodinky vláda s opozicí? Jsou velkým národem s vojenskou i pohnutou zkušeností. Češi? Vždy jsme se vlastně tak nějak „s každým domluvili“. Co nám taky zbývá. Národ, který si není jistý vlastní existencí a identitou. Českou vlaječku na Facebookový profil si dá každý, kdo ve skutečnosti schvaluje útok Rusů na Ukrajince a je tak vlastně proti všemu, co podporuje jeho vlastní právo na národní suverenitu. Vždyť hranice jsou jen čárou na mapě a záleží na tom, kdo se rozhodne tu čáru přestat respektovat.
Strašně bych si přál, abychom žili ve své zemi spokojeni (ano i země, kde továrny postavili firmy z jiných zemí je pořád naše, stojí na naší půdě). Naše jsou lesy, louky, hory, přehrady, náš je i jazyk a historie…bez zahraničních investic nedokážeme uspět ve světě, který vyžadujeme. Tedy vysokou životní úroveň. I ekonomika První republiky byla z velké části založena na firmách a technologiích z Rakousko-Uherské epochy a z náskoku a lidského potenciálu, vzdělání, která nám ta doba dala, těžily i komunistické vlády. Je potřeba smazat ten pocit, že tato země není naše. Je naše, zatím. Žít se sousedy v míru a na některých věcech spolupracovat, nesmí být totéž, jako se zříct vlastního národního cítění.
Apeluju na politiky, Evropská unie nesmí znamenat zánik národa, jeho povědomí vlastní výjimečnosti. Má to být jen svazek dobrých sousedů, kteří si přijdou v případě potřeby na pomoc. A apeluju na nás, občany České republiky, srovnejme si hodnoty, které nepřekročíme. Zvažte, jestli to, že svému dítěti momentálně neposkytnete veškerý luxus a životní standard je skutečně tak velká ztráta, proti tomu, že ve spolupráci s jinými, s těmi, kteří v to věří, uhájíme své právo na existenci a svobodu. Je chyba politiků říkat, že Ukrajinci bojují za nás. Není to tak. Bojují za svou existenci, bojují za sebe. Je však matematickou jistotou, že jejich případná porážka posune otázku JESTLI směrem k otázce KDY? Kdy budeme potřebovat pomoc my. Porážkou Ukrajiny se krize světa jen prohloubí. V Evropě bude opět zpochybňována stabilita hranic. Svět se vrátí o desítky let. A hlavně, snažme se svým potomkům připomínat, že i přesto, že jsme v nejrůznějších svazcích, které dělají Evropu bezpečnější, pořád jsme Češi a jsme tady doma. Děkuji.
