Článek
Bylo nebylo jedno království. A v tom království byl jeden princ. Královští rodiče se o něj starali jak mohli a když mu bylo osmnáct let, vystrojili mu královskou hostinu.
Po oslavě řekl král otec synovi princovi: „Milý synu, už ti je osmnáct let, nezbývá, než aby ses vydal do světa na zkušenou.“
„Dobře,“ řekl princ, „půjdu.“
Maminka královna napekla synovi princovi koláče na cestu a zabalila je do hedvábného šátku.
Syn princ si přehodil raneček přes rameno, obul si střevíce na nohy a vydal se na cestu.
Šel a šel přes hory a přes doly, prošel hlubokým lesem, kde si nasbíral pár lesních jahod a přebrodil několik řek, kde si zase nachytal několik ryb. Koláče už dávno snědl a když už byl jednou unavený po celodenní cestě, uviděl v dálce starý zámek.
Přišel až k bráně s velkým bronzovým klepadlem a zatloukl jím na dveře.
Po chvilce se objevil starý správce zámku a zeptal se: „Copak chceš vandrovníče?“
„Dobrý den, pane,“ pozdravil princ slušně. „Jsem mladý princ ze sousedního království a vydal jsem se do světa na zkušenou. Muhu-li u vás přespati?“
„Můžeš,“ řekl správce. „Pojď dál.“
„Tví rodiče jsou velice moudří, když tě vypravili do světa na zkušenou,“ řekl starý správce princi, když ho nasytil a napojil. „Jestli chceš, ukážu ti zítra Nebe a Peklo.“
„To je super,“ řekl princ, „protože pak bych se mohl vrátit domů. Už se mi trošku stýská. Tož nemohl bys mi to Nebe a Peklo ukázat hned?“ Zeptal se princ.
„Dobře, jak chceš,“ odpověděl správce a zavedl prince ke starým dřevěným dveřím s nápisem Peklo.
Se skřípěním otevřeli dveře s nápisem Peklo a společně vstoupili do velkého sálu plného chudých a až na kost vychrtlých lidí. V místnosti jménem Peklo byly sice stoly plné jídla a pití a na talířích pečené křepelky, koláče a spousta dobrého vína, ale lidé byli chudí a hladoví, protože měli na rukou tak dlouhé lžíce, že i když si jimi mohli nabírat jídlo ze stolu, nebyli schopni se jimi trefit do úst. Lžíce byly prostě tak dlouhé, že se sami nenajedli a lidé tak byli vyhladovělí a vychrtlí.
„To je hrozné,“ řekl princ, „pojď, ať už jsme pryč.“
Starý správce poslechl a společně vstoupili do druhého sálu s nápisem Nebe. V místnosti jménem Nebe se na první pohled nic nezměnilo: v sále bylo také plno lidí s dlouhými lžícemi na rukou a se stoly prohýbajícími se pod tíhou dobrého jídla a pití, ale lidé byli spokojení, tlustí a baculatí. Oni totiž těmi dlouhými lžícemi na vlastních rukou nabírali ty pečené křepelky, koláče a dobré víno a krmili jimi vzájemně jeden druhého.
„Tady vidíš,“ řekl správce princi, „jak bohatství království, ve kterém budeš jednou vládnout, můžeš využít buď ke spokojenosti tvých poddaných nebo ne.“
Princ správci poděkoval a ráno se vrátil do svého království. Samozřejmě se i oženil a se svou ženou pak vládli moudře a lidé se s nimi měli dobře. A jestli neumřeli, tak tam vládnou dodnes. Jakože dodnes opravdu vládnou.
