Článek
Ten
Tatínek měl tedy rodinu a taky starosti, jak ji uživit. Šípky a větvičky z prvního dílu už prostě nestačily, tedy stačily by, kdyby byl sám, ale teď se musel postarat i o ostatní Ta, která na něm byla závislá. V létě to ještě šlo, bylo potravy dost, ale na zimu musel tatínek plánovat. A tak pracoval v létě na poli a v zimě začal lovit.
Lov
Tatínek samozřejmě nelovil sám, měl staré kamarády a ti mu vysvětlili, že tajemstvím úspěšného lovu je pochopení zvyků lovené zvěře. Každý prý máme nějaké zvyklosti a to je naše největší slabina, říkali.
„Alfou a omegou úspěšného lovu je,“ řekli Mu, „zjistit, kdy a kam zvěř chodí pít, kde spí, kudy chodí, prostě si zjisti všechny jeho zvyklosti. Pak už stačí jenom nalíčit mu do cesty past a je ulovené.“
„Aha, děkuji,“ řekl Ten.
„V zimě je pak sníh Tvůj pomocník,“ pokračovali Oni. „Ze stopy poznáš, jak je zvíře veliké, z hloubky stopy jak je těžké a z trusu zvěře jak je stopa stará.“
Taky Mu vysvětlili, že nejlepší stopou je rozdvojené kopyto.
„Po tom běž,“ řekli Mu. „Patří ovcím, kozám, jelenům nebo srnám, daňkům a bizonům. Prostě samým dobrým sudokopytníkům. Tlapky nech být a velkým se vyhýbej. Mohl by ses taky snadno místo z lovce stát loveným.“
Ten poděkoval a vydal se na lov.
První den nic nechytil, ale druhého dne narazil na jelení stopu a podařilo se mu ulovit malého jelínka. Přinesl ho domů a maminka z něj udělala výborný jelení guláš. Byl výživný a dětem moc chutnal. Zbylé maso zamrazili a co se nevešlo do mrazáku usušili na slunci. „Sušené je výborné,“ řekl tatínek, „bude se hodit na další výpravy.“
Rybolov
Druhého dne se vydali společně s dětmi k řece na ryby. Nahodili udici a čekali. Ranní sluníčko právě vyšlo a svými prvními denními paprsky je hřálo do dlaní. Na vlasce přivázali malé kamínky, aby udrželi v proudu vody návnadu pod hladinou, ale ulovili jen jednu malou rybku.
„To nevadí, děti,“ těšil je tatínek, „nechte ji na udici jako návnadu pro větší ryby.“
A opravdu, po chvilce sebou udice trhla a tak tak, že nestáhla jedno z malých To pod hladinu. Naštěstí tatínek rychle přiskočil, udici chytil a pomohl malému To vytáhnout z vody obrovskou štiku. To bylo radosti.
Na zimu měli s jídlem vystaráno.
Tatínek si vzpomněl na vysokoškolská studia, kde Ho učili, že maso se dělí na červené a bílé. Červené maso se loví a bílé, tedy ryby a ptáci se chytá. Bílé maso má číslo 5 a červené má číslo 6. Ale to jen tak mezi námi.
Kouzelný jelen
Tady bych se s Vámi chtěl podělit o jednu zvláštnost a poprosit Vás, abyste o tom nikomu neříkali.
Jednoho dne se totiž Ten toulal kdesi daleko od domova po hlubokém lese. Narazil přitom na stopu statného jelena, ale nedokázal ze stop vypozorovat žádné jeho zvyky. To mu přišlo divné. Pustil se proto po jeho stopách, ale jelen jako by chodil stále v kruhu někdy tak a někdy onak. Připadalo mu, jako by si z Něho dělal legraci.
A pak ho zahlédl. Byl to jelen šestnácterák. Stál na vyvýšenině pod stromy a sluneční paprsky ho přes větve stromů osvěcovaly kuželem světla. Stáli tam a dívali se jeden na druhého. Šestnácterák odfrkl a pomale přišel blíž, sklonil hlavu a očuchal Ho.
Ten věděl, že se na Světě vyskytují kouzelní tvorové a šestnácterák je jedním z nich. Přišlo mu líto, že dříve jeleny lovil a v duchu se kouzelnému jelenovi omlouval. Šestnácterák Ho oblízl, jako že omluvu přijímá, chvíli postál a pak se otočil a zmizel v houští.
Ten nebo Onen se pak vrátil domů a už nikdy jeleny nelovil. Taky o tom nikdy nikomu neřekl, víme to jenom my a teď i Vy.
Ovečky
A konečně ke konci našeho příběhu našel Ten v lese zraněnou ovečku. Přinesl ji domů a děti ji ošetřovali. Když se uzdravila, chodila pak stále za nimi jako malý psík.
Tatínek jí pořídil malý chlívek a od obchodníků pro ni koupil kamennou sůl. Pořídili si k ní i beránka a ovečka s beránkem se do sebe zamilovali a založili si po vzoru Těch malou rodinu. Z vlny od ovcí pletla maminka dětem šály a čepice a svetry a ponožky. Časem si pořídili ještě kozu a kravku na mléko pro děti a nějakou tu slípku na vajíčka a měli se zase všichni moc dobře.
Na lov už moc nechodili, protože měli všeho dostatek.
A tak spolu všichni žili šťastně a vesele a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. Jakože dodnes opravdu žijí.
