To

Na Počátku byla dvojice a mezi touto dvojicí vzniklo To na počátku. To se na počátku rozhodovalo, jestli bude tou první částí dvojice nebo tou druhou. Ono se mohlo klidně rozhodnout jakkoliv, protože bylo na počátku a ještě nebylo součástí tady tohoto. Klidně mohlo být i dvojicí něčeho úplně jiného, ale rozhodlo se, že bude dvojicí tady tohoto. No a tímto rozhodnutím se součástí tady tohoto stalo.

To rostlo a prosperovalo z pravé i levé části dvojice současně, protože bylo mezi nimi a z každé části obou dvou získávalo To to, co právě potřebovalo; tedy někdy to a někdy Ono. Ono to tedy bylo většinou to, co potřebovalo k růstu, ale nebylo to jenom to, bylo to i Ono. To Ono můžeme klidně nazvat vztahem a bylo také důležité a někdy i důležitější než to, ale většinou stejně tak důležité jako to, které je důležité taky. To a Ono pak rostlo a vyvíjelo se současně jednoduše proto, že a jak uvidíme i dále, je dvojice tou vůbec nejlepší a nejdůležitější buňkou všeho tady tohoto světa vůbec.

No a protože je dvojice tou nejdůležitější buňkou vůbec, tak Svět má a to jen tak mezi námi také dvojici, jen o ní málokdo ví; asi tak jako když někdo právě teď bdí a nespí. No a když spí, tak si zase neuvědomuje to, že nebdí, protože právě spí a když se probudí, tak hned zapomene, že se mu vůbec kdy něco zdálo. Možná vás to pobaví, ale jsou mezi námi jedinci, kteří tvrdí, že se jim v životě vůbec nic nezdálo jednoduše proto, že si sny nepamatují a po probuzení je hned zapomenou. No a stejně tak je to s tou dvojicí Světa. Málokdo o ní ví a většina o ní neví a jsou mezi námi i jedinci, kteří tvrdí stejně tak jako o snech, že vůbec neexistuje.

A právě mezi těmito dvěma světy proklouzlo To na Svět.

Jestli je toho teď na vás trošku moc, tak si z toho nic nedělejte, nejdůležitější z toho všeho je a co byste si z toho všeho měl odnést, nebo měla; tedy jestli jste Ten nebo Ona, je to, že existuje To a Ono.

No a vo tom to je.

Jak už jsme si řekli, To většinou spalo. Ono není divu, když přišlo až z druhé části světa.

Jak To rostlo, uvědomovalo si postupně, že vpravo je vpravo a vlevo je vlevo, nahoře, že je nahoře a dole dole. Ono se vám to může zdát směšné, ale protože To přišlo až z druhé strany světa, které Svět zrcadlí nebo spíš doplňuje i když to také není přesné a kde je tedy všechno obráceně, myslelo si že vpravo je vlevo a vlevo vpravo a nahoře, že je dole, atd. a tak se kolébalo, dokud si neuvědomilo, že na tomto Světě je to obráceně. Postupně se tak učilo, že nahoře je nahoře, dole dole a vpředu vpředu a vzadu vzadu, tedy ne tak, jak to z druhé části světa znalo. No prostě se učilo, že tady je to tak trošku jinak většinou obráceně.

Nesmějte se, tak to prostě je.

Časem si To začalo uvědomovat plynutí času.

Možná vás to překvapí, ale To si začalo uvědomovat plynutí času až když se narodilo. Tedy ne hned ale časem. Dříve, tedy předtím než se To narodilo, si plynutí času neuvědomovalo; tedy abychom byli přesnější, tak si čas uvědomovalo, ale zhuštěně a tedy ne jeho plynutí a prožívání. To si To začalo uvědomovat až v průběhu života aby mohlo žít. Můžeme v tom vidět trošku zmatek, protože o čase mluvíme z našeho pohledu, ale z pohledu To to nevadí, protože na to všechno během života klidně zapomnělo. Nebo spíš se rozhodlo zapomenout jednoduše proto, aby mohlo v klidu život žít, prožít.

Náš život je o rozhodování. Pamatujeme si prostě to, co si chceme pamatovat a zapomínáme na to, na co chceme zapomenout.

A tak se To radovalo z každého nového dne a Slunce mu ukazovalo den a Měsíc noc a každou noc To spalo a ve dne žilo.

Postupně To rostlo a rostlo.

Prvním rokem pilo To mléko. Mateřské mléko bylo sladké a výživné a To po něm vyrostlo do krásy. Zpevnily se mu končetiny a i bříško se mu zakulatilo stejně tak jako tvářičky. To mléko velmi chutnalo, ale řeklo si, že už stačilo.

Hned druhým rokem se To rozhodlo, že prozkoumá své nejbližší okolí, jestli se v něm nevyskytuje i něco lepšího než mléko.

Následujícího roku tak To ochutnávalo své okolí. Zjišťovalo, že písek není to pravé ořechové a ořechy, že jsou tvrdší než maliny a maliny že jsou tedy lepší než ořechy. A taky jahody že jsou moc dobré a nepíchají jako ostružiny, které vás tahají za tepláky, ráno mokré od rosy a že Slunce ráno vychází a večer zapadá a Měsíc chvilku svítí a taky někdy ne podle toho, jak se mu chce.

Přišlo Jaro a všechno se zazelenalo. Z trávy vykvetly rostliny a z výšky na To shlížely větve stromů. Podle zákona dvojic, na který se To ještě z dálky pamatovalo, pojmenovalo To co rostlo nahoru rostlinami a to co na ně shlíželo z vršku větví stromy. Plody stromů, které dávaly stromy byly sladší než mléko, a tak si To stromy zamilovalo; zvláště ovocné stromy.

V létě se chodilo To koupat do rybníků a řek. Jedlo jahody a třešně a fíky a broskve a vůbec se mělo velmi dobře.

Ke konci léta pak jedlo hrušky a jablka a hrozny.

S kamarády poznávalo své okolí, pak vzdálené okolí a když lezlo na stromy zjistilo, že i ořechy, které když se oloupají nejsou zas tak hořké.

Na podzim všechno zezlátlo a dozrálo, zvláště švestky mu moc chutnaly. Obzvláště, když je maminka zabalila do těsta a uvařila ve vodě. Říkala jim koláčky a sypala mákem.

Mňam.

Zima pak přikryla všechno sněhem.

To si myslelo, že když všechno zapadne sněhem a zmrzne, tak že nebude moct nic jíst, ale kamarádi ho vyvedli z omylu. Ukázali mu šípky, které změkly právě prvními mrazíky. Odloupli je od větvičky a utvořeným otvorem vymáčkli šťavnatou dřeň. Prý je bohatá na vitamíny, říkali. To ještě nevědělo, co to vitamín je, ale asi to bude něco moc dobrého, říkalo si.

Když zima ustupovala a začalo se oteplovat, začaly rašit na Smrcích konečky větviček. Kamarádi je žvýkali a dali také To. To ochutnalo a připadalo mu jako mentolové bonbóny. No prostě kamarádi mu ukazovali spoustu dobrého. Jídla a nejen To.

To se radovalo z každého nového dne a těšilo se na každý nový den, který nastal.

Jednoho dne si To řeklo, že už své okolí dostatečně zná a že se tedy vydá dál do světa na zkušenou. Šlo a šlo přes hory a přes doly zrovna v ten den, kdy sluníčko svými paprsky osvětlovalo vrcholky hor a přes mraky odráželo dole z údolí zelenou barvu políček a červenobílou barvu chaloupek a obydlí lidí. Šlo a šlo až přišlo do města na okraji dvou řek.

Město bylo veliké a To by se v něm snadno ztratilo. Všechno pro ně bylo nové. Zjistilo, že lidé ve městě žijí podle přesně daného řádu a každé To, Ten i Ta, tedy Ti nebo Ty v něm mají svoje místo a proto se tomu místu říká Město. První, co tak muselo udělat bylo to, že se mělo ve Městě zaregistrovat.

Paní za přepážkou se při registraci zeptala To, jaké má rodné číslo. To to přesně nevědělo, ale řeklo, že se narodilo jedné dvojici a že má tedy asi číslo tři. Paní za přepážkou se na To přísně podívala, ale když viděla udivený výraz To, usmála se a vysvětlila To, že dvojic je na světě víc a číslo tři prostě k registraci nestačí a že rodná čísla obsahují i den, měsíc a rok jeho narození. To se tomu podivilo a řeklo si, že tomu přijde na kloub a že o tom zjistí víc. A tak se To zapsalo na univerzitu.

Na univerzitě bylo spousta To a taky hodně předmětů a pánů profesorů. To se nejvíce líbila matematika, zeměpis a jazyky. Taky historie, psychologie a astrologie. Ze všeho nejvíc ale To chtělo zjistit, jak je to s těmi čísly.

Nejdůležitější To, je číslo tři. To je základ, řekli. To už to znalo a tak přešlo k číslu šest. Šest je číslo prostoru, řekli. Je to nahoře, dole, vpravo, vlevo, vpředu a vzadu. To už to také vědělo a tak přešlo k číslu dvanáct. Dvanáctka je číslo času, řekli. Je to číslo prostoru, který se zdvojuje. Je dáno dvanácti měsíci v roce. To to zaujalo a tak se o tom snažilo zjistit víc. Zapsalo se proto na kurz k jednomu starému a moudrému profesorovi.

Pan profesor začal první přednášku o tom, že Ten nebo Ta tedy Ti přišli z druhého světa směrem sem k Zemi a ta právě proto na to odpověděla stvořením Těch. To To velice zaujalo jednoduše proto, že už to v podstatě tušilo od začátku.

Během několika semestrů se To dále vzdělávalo. Zjistilo, že To, alespoň podle starého pana profesora, bylo utkáno z měsíčních paprsků, které tkají další Ta nebo Ty v Té i Oné celkem 28 dní, kterým se říká měsíční fáze. Těchto fází je v jednom roce celkem 12+1, šest Toho a šest Té a jeden měsíc je jaksi navíc. Těch třináct měsíců po dvaceti osmi dnech pak dává číslo 364 a jeden den k tomu je počet dnů v jednom roce.

Toho už bylo na To trošku moc, a tak jednoduše složilo zkoušky a vrátilo se domů.

A tak se To vrátilo domů s vysokoškolským diplomem v kapse.

A nakonec se to stalo.

To se zamilovalo.

Nevědělo, jak se to stalo, ale tušilo, že dozrálo, což se časem stane zákonitě každému. To prostě vyrostlo. Už nebylo To, ale Ten nebo Ta, to přesně nevíme, ale je to vpodstatě jedno, protože Ten i Ta tvoří společně dvojici podle zákona dvojic z úplného začátku, aby spolu mohli vychovávat další To. Kruh se tak postupně uzavírá a pomale ukončuje náš příběh.

A tak spolu Ten nebo Ta, přesně nevíme, stvořili další To, nebo Ta, jestliže jich bylo víc, protože i Ti nebo Ty tvoří Ta v množném čísle. A tak spolu všichni žili šťastně a vesele a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. Jakože dodnes opravdu žijí.

A úplně na konec pak vyprávěli dětem příběhy o jejich společné cestě životem a události, které v něm prožili. Dětem se nejvíc líbil ten poslední příběh o číslech a vždycky se ptaly:

„A proč v nich pokaždé přebývá ta jednička?“

„Ta jednička je spojuje,“ odpovídali jim. Třináctka spojuje dvanáctku asi tak jako sedmička šestku uprostřed šesti směrů a stejně tak jako trojka spojuje dvojici. Ta přebývající jednička je prostě nejdůležitější.

„A proto jste vy, děti, Tím nejdůležitějším na Světě.“

„Aha,“ řekly děti a šly spát.

Dobrou noc.