Putinův dárek: 500 000 rodin na pohřbu

Každé výročí vytváří odstup a nutí nás dívat se na realitu bez růžových brýlí, bez komentářů, bez memů, bez rychlých soudů, které se dobře vyslovují, když neneseme žádnou odpovědnost. Jenže odpovědnost svým dílem teď neseme všichni.

Válka na Ukrajině není jen vojenský konflikt. Je to brutální lekce vyjednávání, moci a leadershipu. Lekce o tom, co se stane, když se jedna strana rozhodne, že pravidla jsou jen dekorace, a druhá strana je zvyklá na to, že pravidla jsou jako páteř, která nás drží pohromadě v časech, kdy se nemáme rádi. Pravidla totiž neděláme pro hezké časy. Máme je právě pro krizové situace. A válka je krize.

Až příliš mnoho lidí se pořád snaží tuhle válku „uchopit“ jako spor o argumenty, o ukrajinská drahá auta v pražských ulicích nebo o sociální dávky. V této zcela nesmyslné válce ale umírají lidé. Celé rodiny s dětmi musely uprchnout ze strachu o vlastní život. Války nestojí a ani se nevyhrávají na argumentech.

Jsou lidé, kteří namítají, že válku ukončíme tak, že jedna ze stran přestane střílet. Že náboje jedné strany můžeme schovat do skladů se zbraněmi. Že tento důkaz „mírochtění“ zastaví postupující vojáky, kteří plní rozkazy politiků a agentů v Kremlu. A že to je ten argument, který váleční štváči z Bruselu ještě nepochopili.

Je to jako když soused z vedlejší čtvrti pošle partu mladých kluků, aby vám zabrali kus pozemku. Když to půjde, klidně celý. Kluci nezazvoní ani nezaklepají na dveře. Přijedou velkými auty a místo standardního pozdravu zastřelí psa, rozstřílí okna, vyrabují kůlnu a vyrazí k vám. Opravdu složíte zbraně s vírou, že přestanou? Válku vyhrává ten, kdo drží rámec, kdo vydrží déle, kdo dokáže přežít vlastní ztráty, kdo umí pracovat s časem jako se zbraní.

Teď to nejtvrdší číslo, které nechceme slyšet a které žádný člověk nechce vyslovit. Přehlížíme ho pod záminkou, že když někdo uteče z válečné oblasti v Mercedesu, tak tam přece žádná válka být nemůže. Ruku na srdce, kdybyste prchali ze strachu o život, nechali byste nejlepší auto doma a jeli vlakem?

Podle odhadů CSIS citovaných v souhrnech Russia Matters se jen vojenské ztráty za období únor 2022 až prosinec 2025 pohybují takto: Rusko až 325 000 padlých a Ukrajina přibližně 100 000 až 140 000 padlých. K tomu Russia Matters uvádí civilní oběti, které sumarizuje jako přibližně 15 954 zabitých civilistů na Ukrajině a 7 254 v Rusku. Pokud tyto veřejně uváděné odhady dáte vedle sebe a sečtete, dostanete hrubý součet celkových mrtvých na obou stranách v řádu zhruba 450 000 až 490 000 lidí.

Svět není ani milý, ani férový, ani přesný. Tohle je v reálném čase to nejbližší, co se dnes dá ze spolehlivých veřejných zdrojů poskládat. A i ty zdroje zároveň opakují, že skutečná čísla mohou být vyšší a že ověřování je v aktivní válce vždy omezené.

Tohle číslo není „informace“, je to tíha. Je to o našem vlastním postoji k lidem, kteří museli opustit své domovy. Je to o našem vlastním chápání celé tragédie, ve které umírají stovky tisíc lidí na obou stranách. Je to o hrůzovládě strachu, vražd, bombardování nemocnic s dětmi, hladu, zimě, strachu a rakvích.

A právě proto má smysl psát o vyjednávání a leadershipu. Cílem není udělat z války učebnici. Důležité je rozumět mechanismům, které tu válku udržují v chodu. Stejně, jako ve firmě jde i ve válce o reputaci, rozpočet, a hlavně o lidi.

Když válka začala, spousta lidí chtěla slyšet rychlé a uklidňující věty. Něco, co vrátí svět do normálu a dá pocit kontroly. Pamatuji si oslavné proklamace, že Rusko do dvou měsíců zkrachuje. Jenže tahle válka nikdy není o uklidňujících větách. Je o tvrdých hodnotách, o vyčerpávání a o čase.

Říkal jsem to dříve a platí to pořád. Válka bude dlouhá a vyčerpávající, protože proti sobě stojí tvrdé hodnoty. Nedá se vyhrát, jen přežít. Jediné, co lze ovlivnit, jak bude ukončena. Není to žádná romantická kapitola z knihy o válečných hrdinech. Jsou to bohužel jen fakta. Když v konfliktu proti sobě stojí hodnoty, které se navzájem vylučují, argumenty přestanou fungovat jako měna. V takové situaci lidé neřeší, kdo má lepší argument.

Válka bude pokračovat i kdyby se dohodl mír, protože Putinovi se mír nevyplatí. Tohle je přesně ten moment, kdy i byznysový lídr musí zvednout obočí. Protože pokud platí, že se jedné straně mír nevyplatí, pak dohoda sama o sobě nic neřeší. Dohoda je jen papír. A těch podepsaných papírů jsme v tomto případě viděli už stohy.

Na začátku letošního roku jsem to v jednom z komentářů popsal jako vyjednávací hru o čas. Trump chce rychlé ukončení. Putin chce ale dlouhé vyjednávání, protože potřebuje čas. A zatím se zdá, že po podpisu dohody s prezidentem Zelenským ztratil americký prezident zájem na bleskovém míru.

Všimněte si, jak často je v těchto větách slovo „čas“. Čas je v těžkých vyjednáváních měna. A v téhle válce je čas zároveň štít i nůž. A válka je rámec budoucích vyjednávání. Protože válka je situace, ve které se vyjednává bez bezpečí, bez společného stolu a bez sdílených pravidel. Bez toho, že by obě strany měly stejný zájem na dohodě.

Přesně tady se ukazuje, co umí leadership. V byznysu se často tváříme, že tlak je něco výjimečného. Jenže ve válce je tlak prostředí. Proto je užitečné dívat se na základní mechanismy:

Lidé si to neradi přiznávají, ale válka není jen o zabírání území. Je o schopnosti obhájit rozhodnutí před vlastním publikem. Před vlastní elitou. Před vlastními spojenci. Před vlastní historií.

Stejný mechanismus znáte z představenstva. Když vám někdo v zasedací místnosti řekne, že „tohle musíme udělat“, často nejde o to, co je v návrhu. Jde o to, kdo to bude vysvětlovat, až se to pokazí. Jde o rozhodnutí, které se nedá vzít zpátky. Rozhodnutí, které má cenu. Rozhodnutí, které jednou budou číst naši potomci jako chybu v dějinách.

Pokud chcete pochopit vyjednávání v prostředí, kde neplatí loajalita jako hodnota, podívejte se na Prigožina. V červnu 2023 se odehrála událost, která vypadala jako chaos, ale ve skutečnosti byla extrémně čistým testem hranic. Wagnerovci obsadili Rostov na Donu a kolony se vydaly směrem k Moskvě.

Krize se nakonec zastavila po dohodě, do které vstoupil Lukašenko s příslibem bezpečí pro část účastníků a přesunem Prigožina do Běloruska. Tohle bylo vyjednávání v přímém přenosu. Dva dny a dvě noci. Celá země zadržovala dech.

V té době, někdy na konci června, jsem v televizních debatách vysvětloval, že Lukašenko dostal prostor, aby se Prigožina zbavil, že jako nezávislý je pro Putina neřiditelný, a že by Prigožin mohl po 22 dnech zmizet, že bude pravděpodobně mrtvý. Dva a dvacet dní je totiž horizont, kdy se veřejnost přestane zajímat. A pak přišel srpen 2023.

Prigožin zemřel při pádu soukromého letadla v Tverské oblasti. Ruské úřady později oznámily, že genetické testy to potvrdily. Můžete si o příčinách myslet cokoliv. Svět spekuloval. Média psala. Západní představitelé naznačovali své.

Dohoda, která je postavená jen na dočasné výhodnosti a strachu, není dohoda. Je to odklad, pauza, čas, který si někdo kupuje, aby mohl udělat další krok. A přesně tenhle vzorec se opakuje v mnohem větším měřítku i ve válce samotné.

Prigožinův příběh není film. Je to mechanika moci, která si bere čas, když ho potřebuje, a zavírá dveře, když ho už nepotřebuje. A přesně proto je důležité dívat se na vyjednávání jako na strukturu, ne jako na emoce. Protože emoce se v historii mění rychle. Struktura motivací se mění pomalu.

Správné argumenty nezastaví hrůznou realitu. Kdo má čas, má výhodu. Kdo drží rámec, má výhodu. Kdo snese konflikt, má výhodu. Kdo přežije ztrátu reputace, má výhodu. To není cynismus. To je popis mechaniky.

Největší chyba, kterou v krizi dělají i chytří lidé není to, že se pletou, ale že reagují na obsah, když se hraje o strukturu. V konfliktu, kde jde o hodně, se lidé často nehádají o to, co je pravda. Hádají se o to, kdo bude mít právo tu pravdu vyprávět. Když vyprávíte pozdě, už vyprávíte v defenzivě. To je past.

Ve válce se to ukazue v propagandě a v „narrative warfare“. V byznysu se to ukáže ve chvíli, kdy někdo pošle shrnující e-mail a nastaví svou realitu dřív, než ji stihnete pojmenovat vy.

Klíč je v tom, jak to celé bude skončeno. Kdo bude mít možnost tvrdit, že vyhrál. Kdo bude mít možnost říct, že neprohrál. Kdo bude mít možnost předložit doma obhajitelný příběh. Bez obhajitelnosti se žádný lídr dlouho neudrží. Ani v Kremlu, ani v Kyjevě, ani ve firmě.

Leadership v krizi není o tom, kdo má lepší prezentaci. Musíte umět řídit rámec, řídit čas, řídit únikové cesty. Když je člověk pod tlakem, chce rychle získat kontrolu. Vysvětluje, opravuje, uklidňuje, snižuje napětí. Jenže v prostředí, kde druhá strana pracuje s tlakem jako s nástrojem, vám právě tohle vezme páku.

Putin potřebuje čas a Trump chce rychlé ukončení. Jeden hráč chce celou věc uzavřít. Druhý hráč ji chce natahovat, protože čas je jeho zdroj. A když je čas zdrojem druhé strany, vaším úkolem je nenechat se vtáhnout do hry, kde platíte vy.

Říká se, že největší tragédie války je smrt. Někdy je to pravda. A někdy je to ještě něco horšího, je to zvyk. Zvyk na to, že se dá vydržet všechno. Že se dá odložit odpovědnost. Že se dá přežít ve skrytu kouřové clony, a že „to nějak dopadne“. Válka na Ukrajině po čtyřech letech ukazuje, že nic „nějak“ nedopadá. Vždy dopadne podle rámce, který někdo udrží déle než Vy.

Největší chyby se nedějí ve velkých rozhodnutích. Dějí se v jedné vteřině, kdy začnete reagovat místo toho, abyste řídili.

Je mi moc líto všech mrtvých. V této nesmyslné válce umírají každou minutu. Je jich 500 000. 500 000 zbytečně ztracených životů.