Článek
Můj syn se svou rodinou bydlí na druhé straně republiky. Vídáme se tedy jen zřídka, a tak je pro mě každá chvíle s nimi a především mým vytouženým vnukem nesmírně cenná. O to víc mě ale mrzí, kam postupuje tato digitální doba. Můj vnuk totiž už v osmi letech dostal mobilní telefon, kterému přede mnou dává přednost. Místo radostných chvilek mi tak zbývají jen oči pro pláč. Návštěva minulý víkend nebyla výjimkou.
Byl u mě doma, ale ve svém digitálním světě
Když měl minulý víkend přijet můj syn s manželkou a vnukem, nemohl jsem se dočkat. Vnuk Péťa je totiž konečně ve věku, kdy s ním můžu podnikat více různorodých aktivit. Měl jsem proto plnou hlavu plánů, co společně podnikneme. Těšil jsem se, že si budeme povídat, hrát hry, půjdeme na procházku do lesa nebo budeme společně tvořit ze dřeva v dílně. Prostě pohodový program dědy s jeho vnukem. Jenže ouha. Zazvoní zvonek a na druhé straně stojí vnuk s chytrým mobilem ruce.
„Ahoj dědo,“ pozdraví vnuk mechanicky, aniž by odtrhl oči od mobilu, který drží v ruce a vstoupí do dveří. Jeho rodiče se usmějí a vstoupí dovnitř. Chápu, že pro ně není neobvyklé, že jejich syn tráví většinu času s telefonem. Vždyť jsou s ním den co den. Já jej však vídám sotva jednou za měsíc, takže mě mrzí, že jeho pozornost je už při příchodu upřena úplně jinam.
Raději hry na mobilu než zábava s dědou
Nechtěl jsem si ale hned stěžovat a napomínat jej. Vždyť celá rodina přijela s úsměvem a já jsem chtěl také zůstat optimistický. Odpoledne ale pokračovalo v nastoleném duchu. Vnuk Petr v tichosti seděl v na gauči a občas se pouze ozývaly zvuky ze smartphonu. Rozhodl jsem se jej vytrhnout z jeho zábavy. „Péťo, půjdeme společně zkusit vytvořit něco ze dřeva? Třeba budku pro ptáčky,“ navrhuji. „Já hraju,“ odpoví strojově. A tak se „hrálo“ dál a dál.
„Já se přitom tak těšil,“ šeptal jsem si v duchu a snažil jsem se nedávat najevo své zklamání. Když byl mladší a ještě nevlastnil telefon, našli jsme si společnou zábavu vždy. Stavěli jsme hrady z kostek, četli pohádky, povídali si o hvězdách. Až donedávna s tím nikdy nebyl problém. Vnuk se vždycky těšil a já s ním.
Společný a hlavně aktivně strávený čas s vnukem mi chybí. Když stále jen hledí do telefonu, velmi mě to mrzí.
Podporu jsem nenašel ani u rodičů
Za dvě hodiny jsem za vnukem Petrem přišel znovu. „Nemyslíš si, že bys mohl chvilku odložit ten telefon?“ zeptal jsem se s mírnou výčitkou v hlase. „A proč?“ odpověděl otráveně, aniž by se na mě podíval. To už jsem se rozzlobil a po pár minutách jsem rozhodl, že už opravdu jdeme a ať hned odloží telefon. On ale dál bez hnutí seděl, jako by byl v transu a nakonec opáčil, že mu nemám co zakazovat, protože mu hraní her dovolili rodiče.
Ti se na mě místo pochopení dívají stylem, jako kdybych chtěl svému vnukovi škodit. „Péťovi se nic zakazovat nebude. Všechny děti dnes tráví čas moderními technologiemi,“ poučuje mě můj syn za přikyvování jeho ženy. Snažil jsem se ho ještě přesvědčit, že to opravdu není dobře, ale nenechal se obměkčit a pouze dodal, že dnes je výchova jiná, tak jako doba a musím se s tím smířit.
Cítil jsem smutek a odcizení
Já ale považuji za přirozené, že chci se svým vnukem trávit čas bez mobilů, tabletů a dalších moderních technologií. Chci si s Péťou budovat vztah, což přes mobilní obrazovku prostě nejde. Chtěl bych s ním trávit čas a zaujmout ho. Tak, jako když jsem kdysi vychovával i své vlastní děti. Vedl jsem je k manuální zručnosti, úctě ke starším, lásce k přírodě, vyprávěl o historii. Jednoduše jsem dětem zprostředkovával poznávání okolního světa. Bohužel, někteří dnešní rodiče to zřejmě vidí jinak.
Večer syn zavelel a všichni se začali chystat k odjezdu „Moc děkujeme za návštěvu,“ řekl s úsměvem. „Bylo to fajn.“ Já jsem raději mlčel. A to abych neřekl něco, čeho bych později litoval. Když odešli, padl na mě obrovský smutek. Mám totiž pocit, že se mi vnuk odcizuje a že se mezi námi vytváří propast. Tuto propast vytváří digitální svět, který zcela rozdělil naše generace. A ještě víc mě mrzí, když jeho rodiče s úsměvem tvrdí, že to je normální.
