Článek
Ten den jsme s rodinou vydali na odpolední vycházku do přírody. Vyráželi jsme z okraje města, kde jsme také chtěli zaparkovat auto. Jde o klidnou rezidenční čtvrť, kde ale není příliš mnoho parkovacích míst. Proto jsem zaparkoval na zpevněném prostoru naproti zahradě jednoho z domů. Bylo to docela široké prostranství, kde by se docela jistě vešlo ještě jedno další auto. Místo nebylo nijak oddělené od ulice, jen mírně vyvýšené.
Nikde žádná značka ani zmínka o zákazu stání, zákazu vjezdu nebo soukromém pozemku. Zkrátka nic, co by naznačovalo, že zde nemůžu stát. Přesto se o chvíli později muž, který se představil jako majitel pozemku, tvářil, jako bych mu právě ukradl rodinné stříbro.
Začal na nás řvát, ať okamžitě vypadneme
Sotva jsme totiž stačili zabouchnout dveře auta, vyšel z protějšího domu starší obtloustlý muž a hned na nás spustil. „Co si to dovolujete? Tady nemáte co parkovat! To je soukromý pozemek! Okamžitě vypadněte,“ hulákal s takovou vervou, až mu zrudnul obličej. Vypadal opravdu silně vytočený a šel z něj strach.
„Hned s tím autem odjeďte! Nebo zavolám policii,“ pokračoval muž, který na mě od prvního slova stále ječel. Snažil jsem se přesto zachovat klid a na rozdíl od něj také elementární lidskou slušnost. Proto jsem odpověděl: „Omlouvám se, ale nikde tu není žádná značka. Nevěděl jsem, že je to soukromý pozemek,“ řekl jsem s drobnými výčitkami.
Nikde nebyl vyznačený zákaz stání
Nerudný muž ale pokračoval v křiku. „To vás ale nemusí zajímat! Teď vám říkám, že tohle je můj pozemek a vy tu nemáte co dělat! Tak do toho sedněte a jeďte,“ odsekl a ukázal prstem kamsi do neurčita. „Ale prosím vás, nechte toho,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Rád přeparkuji, jen mi prosím ukažte, kde je označené, že se tady nesmí stát.“
Muž se nadechl k dalšímu výbuchu zlosti, ale pak se zarazil. Viděl, že nemám v úmyslu se s ním hádat a být arogantní, ale že chci situaci doopravdy vyřešit. „No… ono to označené není,“ přiznal nakonec s nevolí. „Ale všichni tady vědí, že to patří k mému domu.“
Stačilo, aby bylo místo přehledně označené zákazem parkování. Mohli jsme si ušetřit zbytečné nepříjemnosti
Přemýšlel jsem, jestli muž není jen další podvodník
Okamžitě mě napadlo, že se může klidně jednat o další případ toho, kdy si někdo nárokuje veřejné prostranství jen proto, že se nachází u jeho domu. Zeptal jsem se proto, jestli je opravdu majitelem pozemku a zda to může nějak dokázat.
To ale odmítl se slovy, že mi nemá co dokazovat a zasypal mě nadávkami. To už jsem začínal být také rozzlobený. Nejen kvůli jeho neurvalému chování vůči mě samotnému, ale také proto, že se nestyděl používat ty nejhrubší nadávky před mojí ženou a vnukem. Navíc si myslím, že když nedokázal jasně prokázat, že pozemek vlastní, ve skutečnosti ani není jeho. Jinak by si jej klidně mohl například oplotit a rovnou předejít tomu, aby tam někdo parkoval.
Už jsem ale neměl náladu na další hádky a nechtěl jsem své rodině kazit pohodové odpoledne. Neznámému muži jsem tedy popřál krásný zbytek dne a jeli jsme hledat parkování jinam. Celá situace ve mě ale zanechala hořkou pachuť. Je smutné, že se lidé kvůli podobným malichernostem dokážou takhle rozčílit. A někteří, jako například dotyčný si myslí, že jim patří celý svět.
