Článek
Parkování ve městě je občas opravdu utrpení. Zvláště v pracovní dny kroužím i desítky minut blok za blokem a když už konečně najde volné místo, modlím se, abych se do něj vešel. Když spěchám, nepohrdnu ani parkovacím místem, kde příliš mnoho prostoru není, a tak jsem rád, že otevřu dveře. Až donedávna s tím ale nikdy nebyl problém. Otevíral jsem vždy opatrně a lidé kolem evidentně také.
Protože vozím i své děti, považuji v rámci výchovy za přirozené, že je kromě jiného učím dávat pozor i při nastupování a vystupování z auta. Jsou tedy zvyklé, že než otevřou dveře auta, musí se nejdřív podívat, jestli vedle nestojí jiné auto a otevírat s rozvahou.
Až donedávna jsem tuto poučku pro děti považoval za stejně samozřejmou, jako když je učím například to, že se nemají rozbíhat do silnice, že mají dávat pozor na ostatní lidi a že se k věcem kolem nich mají chovat s respektem. Bohužel, někteří rodiče to zřejmě vidí jinak.
„On je jen nešikovný!“
Když jsem se totiž posledně vracel ke svému autu, už z dálky vidím, že vystupují lidé z auta zaparkovaného vedle toho mého. Nevěnuji tomu velkou pozornost, ale koutkem oka zahlédnu, jak vystupuje ještě malé dítě a prudkým pohybem dveří narazí do zadních dveří mého vozu.
Proto zrychluji krok, abych zkontroloval, jestli mi hoch dveře poškrábal a také abych případně na tuto malou „nehodu“ upozornil rodiče dítěte. Ti se na mě ale dívají stylem, jako kdybych jejich dítěti ukradl svačinu. Dítě kolem nás mezitím poskakuje jakoby nic. Že by jej napomenuli nebo vyzvali k omluvě, to je ani nenapadlo.
Matka dítěte s úsměvem, který mi připadá spíš jako výsměch, říká, že je „jen nešikovný a že to přece nic není“. Opravdu? Mám na autě rýhu a promáčklinu, kterou budu muset nechat opravit, ale oni mi s úsměvem tvrdí, že to nic není.
Ano, chtěla jsem vidět vaše doklady a sepsat protokol
Nejsem člověk, který by vyhledával zbytečné konflikty, proto jsem se snažil celou situaci mamince dítěte vysvětlit. A domluvit se na rozumné kompenzaci. Ukazuji tedy, jak mi jejich dítě poškodilo auto a že po nich musím chtít kompenzaci. V tu chvíli se otec dítěte rozčilí a začne mi nadávat, co si to dovoluji. To si ale nemám důvod nechat líbit.
„Pokud máte pojištění, chci sepsat protokol o nehodě. Jinak se domluvíme na nějaké rozumné částce, kterou mi teď zaplatíte. Jinak volám policii,“ odpovím. A hned pokračuji, že bych místo nadávek čekal spíše uznání chyby a vlastní návrh na kompenzaci škody.
Dítko se přitom rozbrečí, což je mi líto, ale můj hněv je oprávněný. To dítě navíc za přístup svých rodičů nemůže, takže na něj se nezlobím. Jsem rozhněvaný na rodiče, kteří si očividně myslí, že jejich potomek si může dělat, co chce, a oni za něj nenesou žádnou zodpovědnost. Zřejmě zapomněli, že na světě nejsou sami.
Za své děti jsme každý odpovědný
Vyměníme si ještě pár peprných vět a nakonec, po dlouhém dohadování, mi strčí do ruky dva tisíce korun a odjíždí. Oddychl jsem si a doufám, že z celé situace vzali dostatečné ponaučení. A to, že dítě není jen roztomilý uzlíček radosti, který si může bez dozoru dělat, co chce, ale že je spojen i s určitou zodpovědností. A pokud neumí opatrně vystupovat z auta, měli by na něj dohlédnout.
Každý rodič by si měl uvědomit, že pokud jejich malé dítě způsobí cizímu člověku škodu, nesou za ni odpovědnost oni. Opravdu není možné mávnout rukou a říct „on je malý a neudělal to schválně“.
