Článek
Pokud policie, celníci či jiný dohledový orgán zastaví na dálnici kamion, jejich první cesta vede k tachografu. Moderní digitální tachografy jsou fascinující zařízení. Zaznamenají každou vteřinu. Přesně vědí, kdy řidič zahájil pracovní výkon, jak dlouho jel, kdy stál v koloně a jestli si dal pauzu o pět minut kratší, než mu přikazuje nařízení (ES) č. 561/2006. Pokud policista najde sebemenší nesrovnalost, okamžitě padají nekompromisní pokuty v řádech tisíců i desetitisíců korun.
Pro represi a státní kasu je zkrátka tachograf neomylný a dokonale přesný přístroj. Nabízí se tedy logická otázka: Proč se podle těch samých, naprosto přesných dat nepočítají také výplaty řidičů, včetně všech nočních směn, přesčasů, svátků a víkendových příplatků?
Vítejte v absurdním světě kamionové dopravy, kde digitální 21. století končí v momentě, kdy má řidič dostat zaplaceno.
Kouzlo jménem „fixní mzda“
Zeptejte se jakéhokoliv řidiče kamionu v mezinárodní dopravě, jak je placený. Skoro každý vám odpoví, že má na smlouvě nízký fixní základ (často se pohybující kolem minimální mzdy) a zbytek peněz tvoří diety (stravné) nebo v horším případě nelegální odměny od kilometru či zisku z přepravy.
Když řidič stráví noc na hlučném německém parkovišti, pracuje o víkendu, nebo hodiny poskakuje v koloně kolem rozkopané Prahy, jeho oficiální hodinovou mzdu to nijak neovlivní. Na pásce má pořád ten stejný, smutný základ. Kam se poděly příplatky za noční práci? Kde jsou proplacené přesčasy, které na dálnicích vznikají každý den kvůli kolonám a uzavírkám? Oficiálně neexistují.
Pro pokutu dost přesné, pro výplatu nepoužitelné
Je to neuvěřitelný paradox. Stát má k dispozici data, která do detailu mapují pracovní výkon člověka. Dopravní firmy tato data z tachografů musí povinně stahovat a archivovat. Všechno je černé na bílém.
Kdyby chtěl stát skutečně chránit zaměstnance, stačilo by porovnat výpis z tachografu s výplatní páskou. Okamžitě by se ukázalo, že tisíce řidičů odpracovaly desítky hodin přesčasů a nočních, které jim nikdo nezaplatil.
Jenže to se neděje. Proč? Protože systém v téhle podobě vyhovuje mnoha stranám. Dopravci šetří na odvodech na sociální a zdravotní pojištění a stát sice občas vybere pokutu, ale systémový problém neřeší.
Past, která se ukáže až v důchodu
Mnoho řidičů na tento systém přistoupí, protože „čistá ruka“ (tedy peníze, které reálně dostanou v hotovosti nebo jako diety) jim na konci měsíce dává slušnou částku, se kterou uživí rodinu. Jenže diety se nepočítají do důchodu ani do nemocenské.
Když pak profesionální řidič po třiceti letech za volantem, se zničenými zády a podlomeným zdravím odchází do penze, čeká ho ledová sprcha. Stát mu vyměří důchod z onoho nízkého základu, který měl na smlouvě. Najednou se z člověka, který bral „padesát čistého“, stává chudák s minimálním důchodem. To samé platí, když řidič vážně onemocní.
Kdo v tom autě bude sedět?
Pak se všichni diví, že v Evropě chybí statisíce řidičů a nikdo mladý to nechce dělat. Mladá generace už nechce žít z diet a slibů na ruku. Chce mít férové podmínky, kde každá hodina strávená v práci bude řádně zaplacená a vykázaná.
Dokud se přístup k datům z tachografů nezmění a nezačnou sloužit k obraně řidičů stejně aktivně, jako slouží k jejich trestání, situace na silnicích se nezlepší. Profesionální řidiči si zaslouží profesionální a transparentní ohodnocení. Moderní technologie na to máme už dávno. Chybí jen vůle je začít používat spravedlivě.
