Článek
Občas zažívám chvíle, kdy se ptám sama sebe, zda člověk, s nímž právě vedu hovor, na kterého myslím či kterého náhodně potkám, je tím, za kterého ho mám. Nebo je spíše tím, za kterého ho potřebuji mít?
Jak moc si naše zkušenosti, představy a touhy projektujeme do druhých? Přátelíme se a žijeme s lidmi, kteří z části vůbec neexistují. Některé jejich části vidět neumíme. Některé vidět nechceme. A jiné ani vidět nemůžeme.
Do druhých nepromítáme jen to, co známe. Socháme také lidi, které jsme nikdy neměli. Třeba tátu, který by nás objal, mámu, která by se nebála našich emocí, přítele, který by neodešel, partnera, před kterým bychom nemuseli být ve střehu.
Čím je tedy člověk pro člověka? Proč se ve vztahu vztahujeme k představě o druhém? Může být takový vztah naplněný? Všichni to děláme. Někdo víc, někdo míň. Jinak, když je nám fajn, jinak, když zrovna máme náročné dny. Je to součástí vztahů. Abychom se mohli přiblížit k člověku, o kterém nic nevíme, potřebujeme si ho „vytvořit“ tím, že mu přiřkneme roli, s níž můžeme být. Ten druhý dělá totéž s námi, a tak by se dalo říct, že při setkání dvou lidí jde vlastně o rande ve čtyřech. Navzájem si do sebe promítáme rodiče, sourozence, bývalou lásku, milence, rytíře, umělce, živočišnou divoženku, éterickou vílu, ….
Rande se rázem mění na karneval.
Chvíli spolu mluví víla s rytířem, sestra s tátou, umělec s divoškou. Kde je ale realita a koho máme skutečně před sebou? Kolik lidí nás potká, tolik podob dostaneme, tolik rolí v jejich fantazii odehráváme.
Tyto řádky se rodí za teplého nedělního odpoledne. Zavítala jsem do prostor kláštera Fortna. Sedím ve stínu altánu a rozjímám při pohledu na skromnou, leč krásnou zahradu. V dáli se mi nabízí neotřelý pohled na Prahu, který z tohoto úhlu neznám. Kolem mě občas projde někdo, kdo podobně jako já přišel kontemplovat. Kdo hledá místo, kde může spočinout a v tichu pobýt se svými myšlenkami a představami. Přemýšlím, jací jsou to lidé? Koho v nich chci právě vidět a proč?
Z restaurace pod klášterní zdí ke mně doléhá smích cizinců, cinkot příborů a sklenek a hudba z muzikálu Mamma Mia!
Je to zvláštní kontrast.
Dvě paralelní reality.
Mám kontrasty ráda.
Pomáhají mi lépe si uvědomovat rozdílnost. Není to podobné i s lidmi a tím, koho ve druhých hledáme? To věčné přeskakování mezi naší fantazií o druhém a realitou? Ovšem, kde začíná a kde končí realita? A víme vůbec my sami, co z nás je reálné a co je naše představa o sobě? K čemu se vztahujeme u sebe? Kým se stáváme, když jsme sami, když jsme s rodiči, s kamarády, s kolegy, s partnerem, s našimi dětmi? A kým jsme, když na sebe nahlížíme pohledem rodiče, kamaráda, partnera … Kým jsme, když na sebe nahlížíme pohledem upřeným do svého nitra? Co tam chceme vidět a před čím raději odvracíme zrak? Kolik představ o sobě je skutečně našich a kolik jsme jich přijali od svých rodičů, učitelů, partnerů, přátel? Kolik hlasů jsme si zvnitřnili natolik, že je pro nás těžké zaslechnout ten náš?
Někdy si říkám, že jsme jako sbormistři, kteří se snaží ve sborovém zpěvu rozlišit vlastní autentický hlas. Jsme jako detektivové, hledající hranici mezi vlastním příběhem a tím, který jsme o sobě převzali. To není práce na několik měsíců ani let. Je to práce na celý život.
Zvedám oči od těchto úvah a rozhlížím se po zahradě. Slunce se mezitím posunulo a stíny stromů jsou delší než před hodinou. Několik lidí, kteří tu seděli, odešlo. Jiní přišli. Muž s knihou se opírá o kamennou zídku. Dvojice na lavičce se k sobě tiskne a mlčí. Starší žena pomalu prochází mezi záhony.
A znovu mě napadá otázka.
Koho v nich vlastně vidím?
