Článek
Před pár dny jsem navštívila svou oblíbenou kavárnu v okrajové části města. Bylo sobotní odpoledne, času jsem měla dost na to, abych si s sebou vzala knihu a nemusela počítat minuty, které tam strávím. Zasedla jsem do pohodlného křesla u okna, a čekajíc na doručení objednávky jsem se pokoušela začíst.
Oči mi jezdily po řádcích, ale pozornost poutala žena sedící u vedlejšího stolku. Její řeč byla tak výrazná, že jí nešlo ignorovat. Proti ní potichu seděla kamarádka, oběma nemohlo být více než 35 let. Výrazná mluvila a mluvila a mluvila. Tiché občas nechala prostor na to, aby pronesla maximálně pět vět a pak se zase na několik minut ujala slova. Moje pocity se proměňovaly od zaujetí a naštvání po fascinaci tím, jak toho může mít někdo tolik co říct na jeden zátah.
Pozorněji jsem se zaposlouchala do obsahu jejich hovoru. Vyrozuměla jsem, že Tichá potřebuje posdílet starosti ve vztahu. Tichým hlasem, z nějž je patrný smutek a tíha, kterou by zde patrně ráda odložila, pronese pár vět, nadechne se, čehož Výrazná využije a začne pálit osvědčené rady, poučky, zkušenosti. Pod palbou nekonečných souvětí se Tichá stává ještě tišší. Už jen pokyvuje a nervózně se vrtí na židli. Výraznou to však nezpomalí, patrně si ani nevšimla, že celý prostor ovládla ona.
Sakra, v tomhle se fakt nedokážu soustředit na četbu. Zavřu knihu a v tom ke mně - snad z mléčné pěny - přiletěla myšlenka, jak by asi vypadala lidská komunikace, kdybychom měli na každý den omezený počet slov? Jaký dopad na kvalitu našich vztahů by to mělo a jak by se to promítlo do společenského prostoru?
Vyjdeme-li z údaje, že průměrný dospělý člověk za den vysloví přibližně 12 tis. slov, jak by si vystačil s 6ti tisíci? Slova by přestala být nevyčerpatelnou komoditou. Každé z nich by něco stálo. Ne peníze, ale pozornost, čas a rozhodnutí. Patrně bychom pečlivěji zvažovali nejen to, co chceme říct, ale také komu svá slova věnujeme.
Jak by se proměnil samotný charakter lidského setkávání? Kontakt by se opíral o prožitek, přítomnost a schopnost být s druhým člověkem. Komunikace by se zpomalila. Ticho by přestalo být trapnou mezerou, kterou je potřeba co nejrychleji zaplnit. Stalo by se součástí rozhovoru – prostorem, ve kterém doznívají slova, vznikají pocity a vyjevuje se něco, co řečí zachytit nelze.
Patrně bychom si více všímali toho, co je dnes často upozaděno. Pohledu, který na nás spočine déle než obvykle. Gesta. Držení těla. Změny rytmu hlasu. Atmosféry, která se rodí mezi lidmi a kterou sice nedokážeme přesně pojmenovat, ale přesto ji velmi dobře vnímáme.
A komu bychom vlastně chtěli svá slova věnovat?
Zůstali by pro nás stejně důležití lidé, se kterými se scházíme jen proto, abychom si popovídali? Některé vztahy by se možná prohloubily. Právě ty, ve kterých už dnes není potřeba mnoho mluvit, aby nám spolu bylo dobře. Vztahy, ve kterých blízkost nevzniká pouze skrze sdílení informací, ale skrze spolubytí v přítomnosti.
Jiné vztahy by se naopak proměnily. Co by se stalo s drobnými rozhovory v kancelářské kuchyňce, na autobusové zastávce nebo při venčení psa? Na první pohled se mohou zdát nepodstatné. Přesto právě ony vytvářejí jemnou síť každodenní lidské sounáležitosti. Třeba bychom je vypustili jako první. A třeba bychom si teprve pak uvědomili, o co jsme přišli.
Proměnily by se i konflikty? Vedli bychom méně nekonečných sporů, které nikam nevedou? Přemýšleli bychom více o tom, co chceme skutečně sdělit? Nebo bychom naopak některé neshody raději spolykali, abychom neplýtvali drahocennými slovy?
Nedokážu se rozhodnout, která možnost je pravděpodobnější.
Stejně tak si neumím představit, jak by se změnil veřejný prostor. Jak by mluvili politici, kdyby si nemohli nárokovat neomezený prostor pro své projevy? Jak by vypadaly sociální sítě? Kolik příspěvků by stálo za zveřejnění, kdyby oni i každý komentář pod nimi odečítaly z omezeného počtu slov?
A otázka, která mě asi zajímá nejvíc.
Jak bychom se vyrovnávali s tím, že už nemůžeme mluvit?
Řeč totiž neslouží jen ke sdělování informací. Pomáhá nám potvrzovat vlastní existenci. Mluvíme, protože chceme být slyšeni. Protože chceme někam patřit. Protože skrze slova vstupujeme do společného světa.
Někdy ale řeč paradoxně slouží k tomu, aby něco zůstalo zamlčeno. Abychom zakryli to, co se odehrává pod ní. Mluvíme, když jsme nervózní. Vysvětlujeme, když si nejsme jistí. Opakujeme, když hledáme uklidnění. Část našich slov neslouží druhým. Slouží nám samotným.
Co by se stalo s našimi obavami, kdybychom je už nemohli rozpouštět v dalších větách?
Snad by ticho získalo nový význam. Přestalo by být jen výplní mezi větami a stalo by se zkušeností samo o sobě. Snad bychom více kreslili, skládali hudbu, tančili, psali nebo se jednoduše učili být spolu. Snad by větší hloubku získaly doteky, pohledy a gesta. To všechno, co dokáže nést zprávu, aniž by to bylo vysloveno.
Když přemýšlím o světě s omezeným počtem slov, nejsem si jistá, zda by pro nás bylo nejtěžší mluvit méně s druhými. Možná by bylo mnohem náročnější vydržet sami se sebou ve chvíli, kdy by nám slova došla. Když už bychom nemohli nic vysvětlovat ani komentovat.
Když by zůstalo jen ticho.
A otázka, co v nás přetrvává tehdy, když už nemůžeme nic říct.
