Hlavní obsah

Když řekneme NE řediteli firmy.

Foto: Radka Kyba Kadlecová

Ředitel měl jasný požadavek. Já měla jasno, že ho nesplním. Jen jsem v tu chvíli ještě nevěděla, co mě moje NE bude stát.

Článek

V minulosti jsme měli v jedné firmě otevřenou důležitou pozici a vhodných kandidátů nebylo zrovna moc. Nakonec se nám ale podařilo najít dva opravdu dobré uchazeče – oba měli potřebné zkušenosti, oba prošli výběrovým řízením a rozhodování nebylo vůbec jednoduché. Finálně jsme si vybrali jednoho z nich a poslali mu nabídku.

Jenže jeho reakce nebyla tak nadšená, jak jsme očekávali. Potřeboval více času na rozmyšlenou. Když se blížil dohodnutý termín odpovědi, požádal ještě o jeho prodloužení.

A tím začala pro HR trochu jiná disciplína. Nervozita rostla, tlak na mě a můj tým sílil a vedení začínalo být čím dál netrpělivější.

A pak přišel požadavek, který mě docela zaskočil.

Ředitel už byl z celé situace opravdu nervózní a očekával, že najdeme rychlé řešení. Jeho požadavek byl jasný: „Uděláme to tak, že pošleme nabídku i druhému kandidátovi. A pokud ji nakonec přijmou oba, jednomu z nich později nějak vysvětlíme, že pozici obsadíme jinak, třeba interně.“

V tu chvíli jsem věděla, že tudy cesta nepovede.

Nešlo jen o nějakou administrativní kličku. Nešlo jen o možné právní důsledky spojené se závazností nabídky. Šlo o férovost vůči lidem, kteří nám věnovali svůj čas, důvěru a zájem. O naši důvěryhodnost jako zaměstnavatele. A také o to, s jakým pocitem bych sama za takovým rozhodnutím stála.

Na poradě vedení jsem proto řekla, že dokud mám ten výběr na starost já, takový postup nepřipustím. A pokud na tom někdo trvá, já u toho už nebudu. A rozhodně nedopustím, aby to za mě musel udělat někdo z mého týmu.

Přiznám se, že to nebyla úplně fajn chvíle. V hlavě mi běželo, jestli jsem právě nepřekročila hranici, kterou jsem překročit neměla. A jestli mě moje rozhodnost nebude něco stát. Třeba i vlastní místo.

Nakonec se ale stalo něco, co jsem v tu chvíli úplně nečekala. Nikdo na to na poradě už nereagoval (vlastně se ostatní dívali všude možně, jen ne na mě) a šlo se na další témata, a já měla pocit, že jsem si asi podřízla větev. Ale později ten den mi ředitel řekl, že moje stanovisko respektuje a že je vlastně rád, že jsem se proti takovému řešení postavila. Že byl naštvaný a asi si sám neuvědomil, jaké dopady by to mohlo mít.

A jak to celé dopadlo? Vybraný kandidát nabídku nakonec přijal. Své váhání později vysvětlil a ve firmě pak pracoval ještě pár let.

Co jsem si z toho odnesla?

HR má svou profesní odpovědnost, vlastní hodnoty a hranice, za které by nemělo ustupovat.

Samozřejmě, že HR musí hledat řešení, být partnerem managementu a chápat potřeby firmy. Ale partnerství neznamená automatický souhlas se vším.

A někdy je nesouhlas tím nejlepším, co můžeme pro firmu udělat.

Protože dobré HR není to, které vždycky řekne ANO. Ale to, které ví, kdy musí říct NE.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám