Článek
V minulosti jsme měli v jedné firmě otevřenou důležitou pozici a vhodných kandidátů nebylo zrovna moc. Nakonec se nám ale podařilo najít dva opravdu dobré uchazeče – oba měli potřebné zkušenosti, oba prošli výběrovým řízením a rozhodování nebylo vůbec jednoduché. Finálně jsme si vybrali jednoho z nich a poslali mu nabídku.
Jenže jeho reakce nebyla tak nadšená, jak jsme očekávali. Potřeboval více času na rozmyšlenou. Když se blížil dohodnutý termín odpovědi, požádal ještě o jeho prodloužení.
A tím začala pro HR trochu jiná disciplína. Nervozita rostla, tlak na mě a můj tým sílil a vedení začínalo být čím dál netrpělivější.
A pak přišel požadavek, který mě docela zaskočil.
Ředitel už byl z celé situace opravdu nervózní a očekával, že najdeme rychlé řešení. Jeho požadavek byl jasný: „Uděláme to tak, že pošleme nabídku i druhému kandidátovi. A pokud ji nakonec přijmou oba, jednomu z nich později nějak vysvětlíme, že pozici obsadíme jinak, třeba interně.“
V tu chvíli jsem věděla, že tudy cesta nepovede.
Nešlo jen o nějakou administrativní kličku. Nešlo jen o možné právní důsledky spojené se závazností nabídky. Šlo o férovost vůči lidem, kteří nám věnovali svůj čas, důvěru a zájem. O naši důvěryhodnost jako zaměstnavatele. A také o to, s jakým pocitem bych sama za takovým rozhodnutím stála.
Na poradě vedení jsem proto řekla, že dokud mám ten výběr na starost já, takový postup nepřipustím. A pokud na tom někdo trvá, já u toho už nebudu. A rozhodně nedopustím, aby to za mě musel udělat někdo z mého týmu.
Přiznám se, že to nebyla úplně fajn chvíle. V hlavě mi běželo, jestli jsem právě nepřekročila hranici, kterou jsem překročit neměla. A jestli mě moje rozhodnost nebude něco stát. Třeba i vlastní místo.
Nakonec se ale stalo něco, co jsem v tu chvíli úplně nečekala. Nikdo na to na poradě už nereagoval (vlastně se ostatní dívali všude možně, jen ne na mě) a šlo se na další témata, a já měla pocit, že jsem si asi podřízla větev. Ale později ten den mi ředitel řekl, že moje stanovisko respektuje a že je vlastně rád, že jsem se proti takovému řešení postavila. Že byl naštvaný a asi si sám neuvědomil, jaké dopady by to mohlo mít.
A jak to celé dopadlo? Vybraný kandidát nabídku nakonec přijal. Své váhání později vysvětlil a ve firmě pak pracoval ještě pár let.
Co jsem si z toho odnesla?
HR má svou profesní odpovědnost, vlastní hodnoty a hranice, za které by nemělo ustupovat.
Samozřejmě, že HR musí hledat řešení, být partnerem managementu a chápat potřeby firmy. Ale partnerství neznamená automatický souhlas se vším.
A někdy je nesouhlas tím nejlepším, co můžeme pro firmu udělat.
Protože dobré HR není to, které vždycky řekne ANO. Ale to, které ví, kdy musí říct NE.

