Článek
Zní to jako pohádka pro 21. století, jenže čím déle se nad tím přemýšlí s chladnou hlavou, tím jasněji vyvstává mrazivá mezera v logice: „Až AI a jejím prostřednictvím řízení roboti vyrobí absolutně všechno, komu se to pak prodá?“
| Nový světový model masovou populaci nepotřebuje.
Lidé by měli přijít skrze AI o práci. Pak nebudou mít čím platit. Systém volného trhu ale nezmizí. Stane se z něj monopol. Ceny samovolně na nulu neklesnou. Zboží a zdroje také nebudou neomezené, protože fyzikální svět má své limity v energii, půdě i vzácných kovech.
Jenže, ehm (takové to Havlovské „ehm"), nový světový model masovou populaci nepotřebuje. Ani jako pracovníky, ani jako spotřebitele.
Do společnosti se už teď plíživě vrývá to, čemu sociologie říká anomie. Jde o děsivý stav bezmocnosti, kdy se rozpadne starý řád, ale nový ještě nevznikl.
| „Utečte do digitální izolace, nekonečného scrollování, nízkonákladové syntetické zábavy a umělé empatie algoritmů.“|
Lidé se dostávají do stavu ritualismu. Chození do práce a plnění úkolů. Sezení na poradách a odpovídání na e-maily. Uvnitř obří vyprázdněnost. Vzdávání víry v hlubší smysl toho, co se dělá. Ze setrvačnosti držení pravidel, ať je z čeho platit živobytí. Únava. Nedostatek času na přátele, kteří stejně vesměs vězí ve stejném kolotoči.
A nabídka systému? „Utečte do digitální izolace, nekonečného scrollování, nízkonákladové syntetické zábavy a umělé empatie algoritmů.“
Lidská duše ale nestrpí prázdno. Sebere-li se jí pocit potřebnosti bez nabídky nového smyslu, obrátí se sama proti sobě v úzkostech, depresích nebo bezduchém konzumu. V téhle děsivé diagnóze se skrývá jedno obrovské, téměř osvobozující tajemství.
| Už není nutné hrát hru, kterou vymyslel někdo jiný.
Pokud chladný výpočetní systém přestává člověka potřebovat pro svou produkci a efektivitu, dává mu tím paradoxně absolutní svobodu. Už není nutné hrát hru, kterou vymyslel někdo jiný.
Lidská hodnota nikdy nespočívala v tom, kolik se vyprodukuje pro trh nebo jaká je užitečnost pro korporátní výkazy. Etiku, lásku, soucit a oporu nevymyslely algoritmy. To jsou čistě lidské vynálezy.
| Etiku, lásku, soucit a oporu nevymyslely algoritmy.
Nástup technologií proto nestaví všímavého člověka před otázku, jak rychle se dokáže přizpůsobit strojům. Staví ho před otázku: „Jak hluboce se dokážu vrátit k sobě?“
Cesta z anomie nevede přes ještě větší výkon, ani přes slepou pasivitu. Vede přes odvahu zjednodušit svět. Vypnout na chvíli neustálé šumění globálních prognóz, zredukovat realitu na to, na co si lze sáhnout.
Znovu objevit kouzlo nekomerčního života není naivní únik před realitou. V dnešní přetechnizované době je to ten nejradikálnější a nejkrásnější akt lidského odporu.
Stavit se v knihovně. Jít do lesa bez cíle. Sáhnout si na hlínu. Držet za ruku druhého člověka a naslouchat mu bez spěchu. Poslouchat jak zpívají ptáci. Houpat se ve vlnách. Pozorovat hvězdy. Sedět na zelené louce s knihou v ruce…
