Článek
Cítil, jak mu po spánku stéká čůrek potu, horký a slaný, až na límec košile. V dlani křečovitě svíral kapesník, už dávno tím potem promáčený.
Byl to muž slova. Celý život věřil, že jeho ruka patří jen kráse, veršům, které oslavovaly život, slunce a svobodu. Jenže v tuhle vteřinu v něm nežil básník. Žil v něm jen nahý, živočišný strach. Strach ze smrti. V uších mu stále zněl suchý a strohý tón rozhlasového hlasatele z minulého týdne: Vladislav Vančura byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Spisovatel, kterého si hluboce vážil a jehož slova miloval. Člověk, který hlavu nesklonil. A teď ležel v masovém hrobě na střelnici v Kobylisích.
Z myšlenek ho vytrhl ostrý, mechanický povel.
Kolem něj to zašumělo. Stovky lidí v sále se naráz zvedly ze svých sedadel. On vstal také, těžce, neohrabaně, jako tělo bez duše. Z orchestřiště zahřměly tóny německé hymny. Muž po jeho levici, slavný divadelní herec, mechanicky pohnul ramenem.
A tehdy to přišlo. Ta nejdelší vteřina.
Básník pomalu začal zvedat svou pravou paži. Ta ruka mu připadala těžká jako z olova, jako by k ní bylo přivázané závaží celého světa. Svaly se mu třásly. S každým centimetrem, o který se jeho ruka posunula směrem vzhůru, se před ním v prudkém světle reflektorů odkrývala ta strašlivá realita.
Předloktí stoupalo. Dlaň se narovnala, prsty se napjaly.
Když se ruka definitivně zastavila ve strnulém, šikmém úhlu, teprve tehdy zvedl oči. Pohled mu padl na jeviště. Tam, kde jindy stávali hrdinové Shakespearových dramat, teď visela obří, zlověstná černá orlice s hákovým křížem v drápech. Pod ní seděli muži v šedozelených uniformách se strnulými tvářemi. A nad tím vším, jako stvrzení celé této absurdity a ponížení, se klenul zlatý nápis Národ sobě.
Stál uprostřed Národního divadla, obklopen elitou české kultury, a s rukou vztyčenou k nacistickému pozdravu sliboval věrnost vrahům svého přítele. Přežil. Ale věděl, že v téhle vteřině cosi v jeho básnické duši definitivně zemřelo.
24. června 1942, Národní divadlo, Praha.
Jeden z nejtragičtějších a nejkontroverznějších momentů v dějinách české kultury – tzv. Slib věrnosti Říši, který museli čeští divadelní umělci hromadně složit během nacistické perzekuce po atentátu na Reinharda Heydricha (v období heydrichiády).
· Mašinerie strachu: Shromáždění v zaplněném Národním divadle bylo nacistickou propagandou cynicky zrežírované divadlo. Účast byla pro herce, režiséry a divadelní personál povinná. Odmítnutí nebo absence se v té době rovnaly rozsudku smrti pro dotyčného i jeho rodinu.
· Poprava elit: Atmosféra v sále byla prostoupena čirým terorem. Jen o tři týdny dříve, 1. června 1942, nacisté na kobyliské střelnici popravili jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů a režisérů Vladislava Vančuru. Umělci v hledišti tak moc dobře věděli, že výhrůžky okupantů nejsou prázdné.
· Ponížení pod nápisem Národ sobě: Přímo na jevišti, pod historickým heslem Národ sobě, byla vztyčena obří říšská orlice s hákovým křížem. Čeští umělci byli donuceni povstat, vyslechnout německou hymnu a sborově se zvednutou pravicí odhlasovat rezoluci slibující věrnost Adolfu Hitlerovi a Třetí říši.
· Kolektivní trauma: V hledišti tehdy nuceně hajlovaly ty největší osobnosti naší kultury – herci Karel Höger, Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl st., Jindřich Plachta nebo Adina Mandlová. Tato vteřina ponížení znamenala pro mnohé z nich celoživotní trauma a morální jizvu, kterou si v sobě nesli i po roce 1945. Text je poctou všem, jejichž talent a lidská hrdost byly tehdy rozdrceny totalitním strachem o holý život.
