Článek
Byl teplý, tichý podvečer. Jeden z těch, kdy by člověk chtěl jen tak sedět na zápraží a poslouchat cvrkot lučních koníků.
Místo toho tu zněly rázné, dusavé kroky německých okovaných bot.
Dva muži v šedozelených uniformách vlekli prostředkem prostranství lidskou trosku. Člověka, ze kterého měsíce bestiálního mučení udělaly pouhý stín. Neměl téměř žádné zuby, vlasy mu vypadaly v celých trsech a jeho tělo pod potrhanou košilí bylo pokryté černými strupy, jizvami a hnisajícími ranami. Gestapáci v Petschkově paláci na něm vyzkoušeli všechno. Lámali mu kosti, pálili kůži, nenechali ho spát. Hledali jména. Hledali vysílačky.
Nedostali nic. Jen pohrdavé mlčení nebo ledový, šílený smích.
Nyní ho opřeli o dřevěný sloup. Jeho nohy, zničené údery železných tyčí, ho už sotva držely. Přesto se pokusil o nemožné. Zapřel se zády o drsné dřevo, napnul svaly a narovnal se. V té chvíli, uprostřed popraviště, obklopen nepřátelskými zbraněmi, už to nebyl bezmocný vězeň. Znovu to byl důstojník. Muž, který kdysi přísahal věrnost zemi, kterou nosil v srdci.
Když k němu přistoupil mladý voják s černým šátkem, aby mu podle předpisů zavázal oči, vězeň prudce trhl hlavou. Ten pohyb měl v sobě tolik nečekané síly, že voják o krok ustrašeně couvl.
„Ne,“ zachroptěl vězeň zničeným hlasem, ale jeho slova měla váhu rozkazu. „Nezavazovat.“
Chtěl se dívat. Chtěl, aby ti, kdo stisknou spoušť, viděli, do koho střílejí. Chtěl jim věnovat svůj poslední, nejčistší pohled plný absolutního opovržení.
V těch posledních vteřinách, kdy se před ním řadila popravčí četa a vzduchem cvakly závěry pušek Mauser, nemyslel na bolest. Nemyslel na smrt, která byla už jen vysvobozením z nekonečného kruhu mučení. Myslel na své tři děti. Na syny a dceru, kterým nechal v cele tajný vzkaz ukrytý ve spáře ve zdi.
Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy musíte tak v budoucnu konat…
Byl klidný. Svou povinnost splnil do posledního písmene. Nezlomili ho. Neprozradil jediného člověka. Zachránil životy stovek jiných, zatímco ten svůj položil na oltář svobody.
Důstojník popravčí čety zvedl ruku k povelu.
Vězeň neuhnul pohledem ani o milimetr. Díval se přímo do černých ústí pušek. Naposledy nasál vlahý letní vzduch.
„Ať žije svobodné Československo!“ vykřikl do ticha podvečera.
Ruka velitele bleskově klesla k zemi. Třesk výstřelů proťal vzduch a vyplašil ptáky z blízkých křovin. Tělo se sesunulo k patě sloupu. Ale ty oči, které se odmítly nechat oslepit černým šátkem, zůstaly symbolem vítězství, které žádná kulka nedokázala zničit.
30. června 1942, střelnice Praha-Kobylisy
Právě v tento den na tomto místě vyhasl život legendárního hrdiny protinacistického odboje, podplukovníka dělostřelectva Josefa Mašína. Spolu s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem tvořil slavnou zpravodajsko-diverzní skupinu známou jako „Tři králové“.
- Nezlomný voják: Mašín byl zatčen v květnu 1941 po divoké přestřelce v pražských Nuslích, kdy kryl únik svých spolubojovníků. Více než rok byl držen v izolaci a gestapo ho podrobilo nejkrutějšímu mučení. Přestože se ho pokoušeli zlomit všemi představitelnými způsoby, Mašín nikdy nikoho neprozradil.
- Poslední slova: Jeho poslední slova patřila milované vlasti.
- Odkaz otce: Jeho nekompromisní postoj k tyranii a slova z motáku, který tajně napsal na cele pro své děti, hluboce ovlivnila jeho dva syny, Ctirada a Josefa Mašínovy. Ti po únoru 1948 zahájili svůj vlastní, dodnes vysoce kontroverzní ozbrojený boj proti komunistickému režimu, věrni odkazu svého otce, že se svoboda musí hájit se zbraní v ruce.
