Článek
Hostitel, starší muž s unavenýma očima a neprostupnou tváří profesionálního vojáka, naposledy urovnal řady drobných chlebíčků.
Vypadaly lákavě. Čerstvá šunka, kyselá okurka, kousek vajíčka. Nikdo ze sedmi mužů, kteří měli za malou chvíli dorazit, by nepoznal, že pod vrstvou majonézy a rosolu se skrývá neviditelná smrt. Že v těch lákavých soustech dříme botulotoxin, tyfus a paratyfus. Smrtící koktejl, který pro hostitele namíchal jeho osobní lékař.
Z chodby se ozvaly hlasy a rázné kroky. Hostitel naposledy zkontroloval své ruce. Netřásly se. Věděl, co riskuje. Pokud se na cokoli přijde, nečeká ho jen popravčí četa, ale mučení a okamžitá likvidace tisíců dalších lidí. Jenže tito muži – novináři, kteří zaprodali své pero i svědomí okupační moci – zašli příliš daleko. Jejich štvanice proti domácímu odboji stála životy příliš mnoha vlastenců. Bylo na čase vystavit účet.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila delegace. V čele kráčel ambiciózní, sebevědomý muž s dravým pohledem, nejhlasitější mluvčí protektorátního tisku.
„Pane premiére,“ protáhl jízlivě vůdce delegace a s předstíranou úctou se uklonil. „Děkujeme, že jste si na nás udělal čas. Situace v zemi vyžaduje, abychom si vyjasnili postoje. Tisk musí táhnout s vládou za jeden provaz. Za provaz Nového pořádku.“
Hostitel potlačil hnus, který se mu dral do hrdla. Nasadil zdvořilou, mírně unavenou masku, kterou se za poslední dva roky naučil ovládat k dokonalosti. Byl loutkou v rukách okupantů, ale pod tou loutkovou divadelní maskou tlouklo srdce odbojáře.
„Vítám vás, pánové,“ odpověděl hostitel klidným, hlubokým hlasem. „Věřím, že najdeme společnou řeč. Než ale přistoupíme k oficialitám, nabídněte si. Cesta v tomto sychravém jarním dni musela být úmorná.“
S těmi slovy vzal stříbrný podnos a s ledovým klidem ho nabídl vůdci delegace.
Ten se ješitně usmál, potěšen hostitelovou podlézavostí. Jeho ruka se natáhla k podnosu. Prsty sevřely první chlebíček. Hostitel sledoval ten pohyb vteřinu po vteřině. V té chvíli se kolem nich mohl zastavit čas. Potěšeně sledoval, jak nepřítel polyká návnadu.
„Vynikající,“ zamlaskal novinář a otřel si koutek úst do kapesníku. „Skutečně vynikající, pane premiére. Vidím, že si nás ceníte.“
Ostatní se přidali. V místnosti se rozhostilo cinkání skleniček a hovor o politické loajalitě a nutnosti potlačit jakýkoli odpor. Hostitel stál u okna, díval se ven na střechy starého města a v duchu počítal inkubační dobu. Věděl, že kostky jsou vrženy. Že tito muži už podepsali svůj ortel – a on s nimi.
Chlebíčková aféra
18. září 1941, Praha
Tato povídka popisuje jeden z nejkontroverznějších, ale zároveň nejodvážnějších činů domácího protinacistického odboje, který nemá v dějinách druhé světové války obdoby.
• Hostitelem a mužem v pozadí byl předseda protektorátní vlády, armádní generál Alois Eliáš. Eliáš hrál nebezpečnou dvojí hru – oficiálně stál v čele loutkové vlády podřízené Třetí říši, tajně byl však napojen na Londýn a vedl odbojovou organizaci Obrana národa.
• Skupina sedmi aktivistických pronacistických novinářů, kteří tvrdě útočili na českou inteligenci a odboj. Jejich vůdcem byl Karel Lažnovský.
• Eliáš se prostřednictvím svého lékaře Miloše Klika spojil s mikrobiology a nechal chlebíčky infikovat bakteriemi tyfu, paratyfu a klobásovým jedem (botulotoxinem).
• Karel Lažnovský po požití chlebíčků skutečně po několika dnech v těžkých bolestech zemřel. Někteří další novináři vážně onemocněli. Nacistické vyšetřování tehdy přímou vinu Eliášovi nedokázalo, ale o týden později, po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy, byl generál Eliáš zatčen za velezradu a v červnu 1942 popraven. Stal se tak jediným popraveným premiérem okupované Evropy.
