Článek
Ač Marka Ztraceného osobně neznám, rozhodl jsem se, že ve svých 56 letech napíšu svůj první článek, kterým bych chtěl lidi přimět k zamyšlení. Prostému zamyšlení, bez nějakých ideologií a předpojatosti. Nechci ani psát obhajobu Marka Ztraceného, ač se přiznám, že ho mám rád. Velkou roli hraje to, že oba dva jsme hrdí ŠUMAVÁCI. Impulzem k napsání tohoto článku byl text, který jsem si přečetl na Médium.cz: Marek Ztracený je hudební knedlík s univerzální hnědou omáčkou. Bez chuti, ale dostupný všem.
Po přečtení článku jsem se zamyslel, co autor svým textem přináší do veřejného prostoru. Co vlastně chce sdělit. Článek je napsaný jako satirický komentář, takže záměrně používá nadsázku a ostré metafory („hudební knedlík“, „UHO“, „kočka na ocas“). To je asi legitimní publicistický styl a své čtenáře si jistě najde. Bohužel autor nepolemizuje pouze s tvorbou Marka Ztraceného. Zároveň zobecňuje a negativně hodnotí vkus většinového českého publika, čímž se jeho kritika přesouvá od hudby k lidem samotným. To vnímám jako povýšené a dehonestující vůči velké skupině posluchačů, zejména těch, kteří mají Marka Ztraceného rádi. Ani výjimečné hudební znalosti neopravňují nikoho k tomu, aby z pozice autority označoval vkus statisíců lidí za pokleslý.
Společnost je rozdělená, o tom není sporu. Ve světě zuří nepokoje a války. Světoví lídři nevědí, co s tím. Je evidentní, že problémů k řešení je ve světě až dost. Proto je určitě fajn, když se objeví něco, co může lidi spojovat. A třeba obyčejná hudba toto může plnit. Jsem moc rád, že patřím ke generaci, která zažila Nagano. Byl jsem neskutečně pyšný na to, co tam kluci dokázali. A prožíval jsem to s nimi. Stejně jako miliony lidí doma u obrazovek. A ti kluci to věděli a cítili. Proto tak neskutečně bojovali a dokázali prakticky nemožné. To je to, co neskutečně obdivuji. Jeli jsme tam jako outsideři a vrátili se jako vítězové. A to tam byli nejlepší profesionálové z celého světa. Proto je ten turnaj nazýván turnajem století. Dokázali to, protože hráli pod vedením skvělého kouče Ivana Hlinky jako tým. Jeden za všechny a všichni za jednoho! Pro mou generaci tohle bylo nejvíce. To jsou fascinující příběhy.
Mohl bych se také rozepsat o Panenkově dloubáku z roku 1976. O Chile 1962. O Josefu Masopustovi. O Věře Čáslavské a dalších fantastických osobnostech našeho sportu. O spoustě paralympioniků. Mohl bych tu psát o českých vědcích, kteří přispěli ke světovým vynálezům. Máme v historii mnoho unikátních osobností, na které bychom měli a musíme být velmi hrdí.
Proč toto vše zmiňuji, když reaguji na článek o Marku Ztraceném? Protože někdo má vzor třeba právě v něm. V klukovi ze Šumavy, který svou pílí a tvrdou prací dokázal prorazit. Proto poslouchá jeho písničky, chodí na jeho koncerty a sdílí jeho životní příběh. A jednou třeba dokáže něco podobného - a je úplně jedno, v jakém oboru. A to je dobře. Každý někam potřebuje patřit, mít nějaký cíl, hledat a nacházet smysl života. Byť by to byl třeba jeden změněný život nebo příběh, tak je to fajn. A stojí to za to. Co víc může být, než když vidíte rozzářené oči dětí ve škole, kam Marek Ztracený zavítal a zazpíval si s nimi písničky u piana.
Napíšu ještě jeden příklad, aby autor pochopil, proč reaguji na jeho článek. Je to příklad Tomáše, dlouholetého fanouška Jiřího Procházky, který umíral na agresivní nádor mozku. Jeho rodina si přála splnit poslední sen – setkání s Jiřím Procházkou. Skvělý bojovník MMA Jirka Procházka za ním přijel a splnil mu toto přání. Tohle jsou silné příběhy, které stojí za publikování. Tady vidíme, co pro lidi znamená setkání se svými vzory.
Udělám druhé přiznání. Na koncertu v Edenu jsem byl a musím říci, že atmosféra byla naprosto elektrizující. Viděl jsem tam samé šťastné lidi. Věková kategorie od dětiček až po zralé muže mého věku. Tito lidé všichni během dvou hodin zapomněli na své běžné starosti a opravdu upřímně si to užívali. Smáli se, fotili a zpívali. Marek Ztracený připravil show, která byla fantastická. Jsem rád, že jsem tam byl a mám na co vzpomínat.
Ještě jednu věc bych chtěl napsat. Nechci, aby to někdo bral jako obdiv ke kvalitě hlasu Marka Ztraceného. To ať si každý posoudí sám. Ale píseň Naše cesty je pro mě osobně hodně silná. Má skvělou hudbu a hlavně příběh. Miluju příběhy ze Šumavy a osudy lidí, kteří utíkali přes hranice za svobodou. Byly to neuvěřitelně těžké a často tragické příběhy. Právě proto mám tu píseň tak rád. Tam je podle mě všechno.
A autorovi ještě vzkážu, že mám i lístky na Letenskou pláň a beru celou svoji rodinu. A na tu UHO, kterou autor zmiňuje, se fakt těším.
Každý máme jiný vkus. To je naprosto v pořádku. Ale shazovat radost statisíců lidí jen proto, že se nám nelíbí jejich oblíbená hudba, podle mě není cesta. Pojďme se pokusit spojovat pozitivním příkladem, ne pohrdáním.
