Článek
Narazil jsem zde na Médiu na článek, který o tomto chlapci ze Šumavy hovoří jako o „mistru velkých návratů“ a glorifikuje jeho cestu na vrchol. Při četbě mi nezbylo, než se hluboce zamyslet, složit hlavu do dlaní a položit si zásadní otázku: Jak se to proboha mohlo stát?
Marek Ztracený je nesporně sympatický klučina. Má ten správný pohled souseda, který vám ochotně pomůže odklidit sníh z chodníku nebo vám půjčí šroubovák. Tím ale, s veškerou úctou, seznam jeho mimořádných vlastností tak nějak končí.
Jeho repertoár je totiž tak dokonale bezbarvý, že by mohl sloužit v obchodech s barvami jako vzorník pro odstín „naprostá neutralita“. Písničky jsou to líbivé, uhlazené, neurazí, nenadchnou a spolehlivě splývají v jednu dlouhou, nekončící melodii vhodnou jako kulisa k žehlení.
Texty nabízejí rýmy, které člověk dokáže dopočítat ještě předtím, než zpěvák vůbec otevře pusu. Je pro mě naprosto nepochopitelné, čím přesně tento hudební chlebíček bez majonézy dokázal uchvátit tak obrovské masy lidí.
Mnozí komentátoři Ztraceného rádi srovnávají s Karlem Gottem. „Podívejte se, druhý Mistr!“ volají nadšeně. Inu, budiž. Nalijme si čistého vína: Božský Karel měl sice ve svém repertoáru zástup písní, které by svou neškodností a bezzubostí mýtům o hlubokém umění zrovna nepomohly.
Jenže Gott měl ve svých nejlepších letech něco, co dělá zpěváka zpěvákem – byl to vynikající romantický tenor. Hlas jako zvon, technicky dokonalý, suverénní a nezaměnitelný. Když Gott nasadil výšky, padaly posluchačkám z rukou pletací jehlice.
Když nasadí výšky Marek, vystrašeně se ohlédnete, zda někdo nešlápl kočce na ocas. A přesto nás čeká realita: Marek Ztracený po třech vyprodaných Edenech míří 7. srpna na pražskou Letnou. Zaplnit Letnou! Hned po Rolling Stones či Michaelu Jacksonovi? To je meta, o které se zdá jen málokomu.
Jenže nalijme si čistého vína podruhé – nemůže za to Marek Ztracený. On sám dělá jen to, co umí a co mu funguje. Napsal chytlavou odrhovačku, nasadil úsměv číslo čtyři a jel. Skutečným viníkem této monstrózní estrády je vkus většinového českého publika.
Ukazuje se totiž, že náš národní vkus je tak trochu jako nedělní oběd v průměrné jídelně: chceme UHO (univerzální hnědou omáčku), chceme knedlík, hlavně žádné divoké koření, hrozivá překvapení ani experimenty. Chceme jistotu, že to bude pořád stejně vlažné, jako kdysi ve školní jídelně.
Marek Ztracený je dokonalým zrcadlem této naší touhy po průměrnosti. S ničím neprovokuje, nikoho neznepokojuje, jeho hudba je jako neperlivá voda pokojové teploty. Kterou tu UHO se šesti a flaksovitým kouskem masa zapijeme.
Takže až bude Letná praskat ve švech a ze stotisícového davu se bude ozývat sborové zpívání o láskách a ztrátách, neobviňujme sympaťáka ze Šumavy. On jen přišel a dal lidem to, co chtějí. Že to, co chtějí, zavání hudební historií v provedení „bez chuti a bez zápachu“, to už není jeho chyba. To je náš společný, mírně pokleslý problém. Stejně jako ta UHO…
