Článek
Zadržte dech, sundejte klobouky a padněte na kolena, zrodila se nová hudební spasitelka. Pokud bychom brali text kolegy Lakomého doslova, je Ewa Farna nejen „nejlepší a nejkomplexnější umělkyní v celé střední Evropě“, ale patrně i bytostí, která pouhým pohledem uzdravuje nemocné a její tóny v Edenu měly moc zastavit globální oteplování. Autor se však v záplavě nekritického obdivu dopustil omylu, který je starý jako zábavní průmysl sám: fatálně si popletl pojmy a zaměnil komerční úspěšnost s uměleckou kvalitou.
Označit popovou zpěvačku za „nejlepší umělkyni“ regionu zahrnujícího desítky milionů lidí a bezpočet žánrů je superlativ natolik nepřípadný a nevkusný, že by mohl sloužit jako učebnicový příklad kulturní slepoty. Skutečná kvalita v hudbě totiž zpravidla nebývá to nejkomerčnější. Historie i současnost nás opakovaně učí, že masová popularita je výsledkem precizního marketingu, chytlavých refrénů a schopnosti nikoho neurazit, nikoli hloubky uměleckého vyjádření.
Ewa Farna je bezpochyby velmi kvalitní zpěvačka středního proudu, řemeslně skvěle vybavená, s obrovským hlasovým fondem. Ale nic víc. Tvrdit, že třikrát vyprodaný fotbalový stadion z někoho automaticky dělá největšího umělce, je stejné, jako tvrdit, že nejlepším světovým šéfkuchařem je ten, kdo v síti rychlého občerstvení prodá nejvíc hamburgerů.
Pokud bychom měli autorovi přitakat, pak nepochybně v tom, že Farna je pravděpodobně „nejúspěšnější“ českou (případně česko-polskou) umělkyní současnosti. Má totiž obrovský komerční potenciál a nepopiratelný obchodní talent. Dokáže skvěle vycítit společenskou poptávku, což dokazuje i její angažovanost v tématech jako body positivity.
Jistě, je chvályhodné, když mladá žena inspiruje ostatní k sebelásce, ale dělat z přezpívaného hitu od Meghan Trainor hluboký společenský přesah srovnatelný s disentní tvorbou, to už vyžaduje značnou dávku interpretační akrobacie. Podobně úsměvné je i autorovo nadšení nad tím, že zpěvačka „vystřelila ke hvězdám“ díky devadesáti milionům zhlédnutí na sociálních sítích s Duou Lipou. Žijeme sice v digitální době, ale měřit uměleckou velikost algoritmem Instagramu a TikToku je poněkud laciné.
Stejně tak argumentace počtem sošek v anketě Český slavík coby důkazem absolutního prvenství kulhá na obě nohy. Slavík byl vždy a je dodnes anketou popularity, nikoli odbornou cenou reflektující hudební inovaci či umělecký přínos. Skutečnost, že kolega Lakomy lituje tříleté pauzy ankety, protože Farna kvůli ní přišla o další trofeje do vitríny, jen podtrhuje, jak moc je jeho optika zúžená na lesk pozlátka a sbírání bodů.
Ewě Farné nikdo neupírá její pracovitost, sympatickou civilnost ani to, že v české pop music představuje profesionální špičku. Je skvělou podnikatelkou se svým vlastním talentem. Nekritické vzývání a lepení etiket „nejlepší umělkyně střední Evropy“ jí však prokazuje medvědí službu. Skutečné umění se totiž nerodí na kalkulačkách manažerů prodávajících lístky do Edenu, a pokud si to autor článku neuvědomuje, měl by občas vytáhnout paty z hlavního proudu.
