Jak vrazi z Wall Streetu zničili Škodovku. Bludy na Plzeňsku žijí dál

Na události z jara roku 1945 se tu vesměs vzpomíná se slzami dojetí v oku, většina obyvatel je na tehdejší přítomnost US Army patřičně hrdá, však také hokejisté plzeňské Škody nosí na dresech logo indiána, s nímž přišli do západočeské metropole příslušníci druhé pěší divize. Paralelně s vyprávěním o euforii z příchodu osvoboditelů a pocitech nepopsatelného štěstí se ale na Plzeňsku celá desetiletí, byť nyní už spíše okrajově, traduje i zcela opačně zabarvený příběh.

Ač nemá prakticky žádnou oporu v doložitelných faktech a v průběhu času si vynucenými aktualizacemi sám protiřečil, má tenhle narativ stále tuhý kořínek. Dobře vím, o čem mluvím.

V Plzni jsem se narodil a výše popsaný blud zakořenil i v mé rodině. Jeho vyvracením jsem strávil celé hodiny a i u svých nejbližších jsem se během nikam nevedoucích diskusí setkal s tvrdošíjným hájením této „pravdy“, kterou však nedokázali podpořit čímkoliv konkrétním a ověřitelným. Vždy jsem si vyslechl jen pár údajných „svědectví“ od tet, dědů či strýců, kteří už jsou však dávno po smrti.

Tudíž asi nezbývá než se z této marnosti vypsat.

Jedním ze styčných bodů onoho paralelního vyprávění je poslední americké bombardování plzeňské Škodovky (tehdy součást Hermann Göring Werke) z 25. dubna 1945. Narozdíl od celé řady předchozích pokusů Spojenců o zničení závodu, který zásoboval Hitlerova vojska gigantickým objemem zbraní, se tentokrát zničení poslední velké zbrojovky v držení Němců z velké části podařilo. Ze 125 budov areálu škodovky jich bylo 28 zcela zničeno a 33 velmi těžce poškozeno.

Spolu s továrními halami byla zasažena mimo jiné i dělnická čtvrť Karlov a částečně i Škvrňany. V důsledku náletu zemřelo 76 lidí, přitom v samotném areálu škodovky bylo „pouze“ šest obětí. Američané totiž přistoupili k bezprecedentnímu kroku, když Plzeňany prostřednictvím ranního vysílání BBC před náletem dopředu varovali. Dělníci tak stihli továrnu včas opustit. O to větší inferno čekalo na piloty, na něž už byla nachystána aktivovaná protiletecká obrana, protože varování civilního obyvatelstva pochopitelně neuniklo ani německá armádě.

Poválečná komunistická propaganda, která nabrala na obrátkách po únoru 1948, vykreslila nálet Američanů jako „pirátský“ a „teroristický“ čin, který neměl nic společného se snahou o ukončení války a osvobození od nacistické okupace, nýbrž byl veden zákeřnou touhou „imperialistů z Wall Streetu“ po ničení, k níž měl podle této teorie dát impulz tzv. Košický vládní program schválený v exilu vytvořenou československou vládou, v němž se počítalo s poválečným znárodňováním průmyslu v Československu.

Jako ideologická a „faktická“ opora těmto tvrzením dodnes slouží především silně tendenční dílo tehdy velmi mladých akademiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka s názvem „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“. Poprvé vyšlo v Tvorbě v roce 1951, tedy v době nejtužšího stalinismu u nás.

Ve spisku se o posledním náletu píše: „Američtí imperialisté v bezmezném vzteku nad tím, že ztrácejí možnost vykořisťovat tisíce českých dělníků, dali rozkaz svým leteckým silám, aby začaly mstivě ničit a vraždit v Plzni.“

O pár řádků dál se pokračuje: „Zničení plzeňské Škodovky uzavřelo řetěz zločinného pustošení naší země americkými imperialisty v posledních hodinách války… Američtí imperialisté bombardovali Škodovku, protože chtěli zničit průmysl, který měl náš pracující lid převzít, protože chtěli vyřadit jakoukoli konkurenci. Pro tyto zištné cíle Wall Streetu neváhali američtí piráti ani okamžik vraždit stovky mužů, žen i dětí. Pro obohacení kapes newyorských bursiánů rozsévala americká letadla v Plzni smrt.“

Už jen představa, jak na Wall Street po letech kruté války na několika kontinentech přemýšlí o ztracené možnosti vykořisťovat českého dělníka je dost bizarní.

Mimochodem, autoři zmíněné agitky se později stali signatáři Charty 77 a disidenty a za svoji dehonestující publikaci o americké armádě v západních Čechách se po zbytek života oprávněně styděli. Nicméně to dodnes nebrání řadě jedinců z něj citovat jako z relevantní historické práce.

Ovšem jediná doložitelná fakta mluví o tom, že o bombardování Škodovky 25. dubna požádalo vedení první americké armády a žádost odůvodňovalo přetrvávajícím nacistickým držením Škodovky jako jejich poslední velké zbrojovky.

Američané totiž v té době uvěřili nacistické propagandě o tom, že Němci budou pokračovat v boji v tzv. Alpské pevnosti a panovaly obavy, že právě zbrojovka v Plzni bude zásobovat ustupující nacistická vojska.

Dostupná fakta také rozporují zkazky zdůrazňující, že v době posledních náletů se ve Škodovce už dávno nevyrábělo a čekalo se jen na konec války.

„V době náletu podnik se 45 tisíci zaměstnanci představoval 30 procent zbrojní výrobní kapacity skomírající Třetí říše,“ uvedl například dříve v pořadu ČT Historie.cs plzeňský historik Karel Foud.

Obšírněji popsal situaci v továrně v době posledního náletu pro plzeňská média před časem badatel Zdeněk Roučka, jenž o Plzni a Škodovce v době protektorátu napsal několik ceněných publikací.

„Od počátku roku1945 až do náletu vyrobila škodovácká zbrojovka 616 protiletadlových děl, 33 samohybných houfnic, 1006 náhradních hlavní. V lednu 1945 se vyrobilo 120 kusů stíhačů tanků Hetzer a v únoru 107. Rekord přinesl březen 1945, škodovka vyexpedovala neuvěřitelných 178 kusů Jagdpanzerů. Doudlevecký elektrotechnický závod stále produkoval součástky letadel a důležité části zaměřovačů pro děla. Dle plánu se mělo vyrobit od dubna do června 1945 celkem 200 protiletadlových děl. Zajímavé je že posledních šest Hetzerů opustilo závod ještě 3. května 1945, kdy už byla továrna zničena. A v dubnu do náletu to bylo 55 obrněnců,“ vysvětlil Roučka.

„Je možná dobré ještě vědět, že toho dne na kolejích k muničce Zieglerův důl u Nýřan stálo 27 vagonů plně naložených dělostřeleckou municí, připravených odjet na frontu. Pokud se někdo domníval, že tady 25. dubna výroba stála a očekával se jen konec války, tak to opravdu nebylo,“ doplnil.

Komunistické teorie o zákeřných náletech v posledních hodinách a dnech války mohly vzniknout až po válce, kdy už se vědělo, jak a kdy skončila. V době náletů ale jak Američané, tak Sověti předpokládali, že válka může trvat ještě měsíce.

25. dubna totiž teprve probíhaly tvrdé boje v Chebu, kde padly desítky Američanů. V českém lese a na Šumavě operovala 7. armáda generála Obstfeldera. Na území Čech také stále působila milionová německá skupina armád Střed, pod velením fanatika Ferdinada Schörnera odhodlaného bojovat až do úplného konce. Na východní frontě se bojovalo na předměstí Brna a probíhala také krvavá bitva o Ostravu.

Pokračovatelé v tezích vyplývajících z komunistické propagandy zpochybňují i samotný přínos Američanů při osvobození západních Čech. Vykreslují je jako šmelináře a kšeftmany, kteří vlastně přijeli jen honit holky a popíjet v hospodách.

V tomto směru je zajímavé, jak se komunistická propaganda v průběhu času radikálně měnila. V padesátých letech zobrazovala Američany jako poživačné kořistníky, kteří si v poslední dny války užívali v Plzni a úmyslně nechali krvácet Prahu, která volala o pomoc.

Později, když se i československá veřejnost dozvěděla o existenci demarkační linie vymezující operační prostor americké a sovětské armády, za níž Sověti odmítali Američany pustit, zareagovala komunistická propaganda zcela opačným tvrzením, že se Američané chtěli na poslední chvíli vetřít do bojů v Praze a zvrátit tak směřování znovuobnoveného Československa do sovětského „tábora míru“.

Jen pro doplnění - v dobách socialismu se zcela mlčelo o sovětských náletech na českém území, které se odehrály dokonce po skončení druhé světové války. 9. května, den po německé kapitulaci, Sověti bombardovali Mladou Boleslav a dalších zhruba 33 míst na našem území. O den dříve to byl třeba Děčín, Hrotovice, Chlumec u Ústí nad Labem, Velké Meziříčí, Mimoň či Frýdlant. Celkově sovětské bombardování 8. a 9. května na našem území zabilo zhruba 1300 lidí a způsobilo obrovské škody.