S Rudoarmějci přišly do Prahy i hrůzy a těžké rozčarování

Vůně mírových šeříků a tklivě romantické tóny linoucí se z harmonik (nejen) v Praze při bližším setkání s realitou sovětské přítomnosti na vlastním území poměrně rychle ztratily své kouzlo.

Bylo by nemístné jakkoliv zpochybňovat zásadní podíl Rudé armády na osvobození Československa od nacistické okupace, který byl zejména při operacích v Karpatech či v Ostravě vykoupen ohromným počtem obětí z jejích řad. Jenže jásot nad porážkou Němců často záhy střídala těžká deziluze z osvoboditelů.

Už když exilový československý prezident Edvard Beneš absolvoval v Moskvě na konci března 1945 jednání s českými komunisty o uspořádání poválečné vlády a návratu do vlasti, přiznal na závěrečné recepci v Kremlu sám generalissimus Josif Vissarionovič Stalin československé delegaci, že na jejím území se Rudá armáda vymkla kontrole a varoval, že se jednotlivci mohou dopouštět násilí na civilistech.

„Nejsou to žádní andělé. Odpusťte jim,“ žádal Stalin podle dochovaných pramenů (Igor Lukeš, Československo nad propastí) s tím, že jeho vojáci si prošli válečnými hrůzami a mohli ztratit zábrany. Když už i jeden z nejodpornějších masových vrahů v dějinách lidstva a notorický lhář připustil možnost násilí na civilistech, musel z toho běhat přítomným v sále mráz po zádech.

Část rudoarmějců v tomto směru rozhodně nezůstala za očekáváním. Byť osvobozovali území spojence, neodradilo je to od rabování, krádeží a sexuálního násilí na ženách všeho věku.

„Když Stalin v Kremlu varoval Beneše, že jeho vojáci nejsou andílkové, nikdo si nepředstavoval, že by byli schopni znásilnit děti nebo umírající stařenky. Ve městech, jako byla Praha a Brno, páchali sovětští vojáci zvěrstva ve velkém. Na venkově sovětské jednotky dokázaly obklíčit dům, vtrhnout tam a znásilnit všechny přítomné ženy, včetně prababiček,“ uvádí například profesor historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Igor Lukeš ve své knize Československo nad propastí.

Podobně vylíčil situaci po příjezdu Rudé armády do Prahy 9. května 1945 třeba i historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

„Po příjezd Rudé armády zavládlo všeobecné nelíčené nadšení a obrovská úleva. Záhy je však v mnoha případech vystřídalo rozčarování plynoucí z neblahé osobní zkušenosti při setkáních s nemalou částí sovětských vojáků. Zpráv o rabování a znásilňování máme skutečně bezpočet,“ přiznal historik v dřívějším rozhovoru pro Metro.

Davaj časy

Jednou z ikonických zlodějských trofejí Rudoarmějců se staly náramkové hodinky. Proslulá hláška „davaj časy“, tedy rozkaz k českým civilistům, aby navalili hodinky, je dobře známá dodnes. Sověti v tomto směru málokdy měli dost. Kradené hodinky dávali ostentativně na odiv, mívali jich na obou rukou hned několik.

Jelikož v Rudé armádě vázlo zásobování všeho druhu, obstarávali si vyhladovělí vojáci krádežemi i jídlo, a hlavně alkohol. A ten i v dost nechutných obdobách.

Jan Stránský, člen doprovodu prezidenta Beneše při příjezdu do Prahy, popsal, že se dostal do škol, kde „sovětští vojáci vypili do poslední kapky všechen denaturovaný líh z nádob obsahující žáby, hady, ještěrky a dokonce i lidská embrya.“ (Jan Stransky, East Wind over Prague).

Rudá armáda získala po vítězství Stalingradu a dalších slavných bitvách i mezi některými lidmi na území Československa téměř nadpozemské renomé, jenže i v tomto ohledu bylo setkání s realitou velkým zklamáním.

V Praze přinesl pohled na jednotky maršála Ivana Koněva a Rodiona Malinovského značné rozčarování. Kromě amerických aut, které dostali Sověti v rámci spojenecké pomoci, a tanků vlastní výroby, přitáhly do Prahy na primitivních povozech tažených zvířaty. K vidění byl dokonce i sovětský armádní velbloud.

Samostatnou kapitolou v osvobozování Československa Rudou armádou bylo řádění sovětských tajných služeb, které už měly dopředu připravené seznamy nepohodlných osob, vesměs ruských exulantů a odpůrců bolševiků, které buď rovnou fyzicky likvidovali, nebo je deportovali k dlouholetým žalářům.

Už samotná přítomnost Rudé armády v Praze a na většině osvobozeného Československa také připravila nepřímo půdu pro pozdější komunistický převrat a následné dekády diktatury v sovětském područí.

Komunistická propaganda hýčkala aureolu Rudé armády coby osvoboditelky Prahy. Faktem ale je, že přijela do již osvobozeného města dlouhé hodiny poté, co vešla v platnost bezpodmínečná kapitulace německých vojsk. Většina německých jednotek v české metropoli se v důsledku Pražského povstání vzdala vedení České národní rady už 8. května odpoledne výměnou za odchod z města.

Jak je dnes už dobře známo, řádění německých vojsk posledních dnech a hodinách války mohli v Praze dříve ukončit Američané. Třetí americká armáda pod vedením generála George Pattona se dostala už 6. května do Plzně a chtěla dál pokračovat na Prahu, od níž ji dělilo jen necelých 100 kilometrů. Sověti byli v tu chvíli od metropole vzdálení zhruba 300 kilometrů.

Energického generála Pattona však, po kategorickém zamítnutí této možnosti ze strany Sovětů, zastavil vrchní velitel spojenecký sil Dwight Eisenhower, který nechtěl Stalina před plánovaným útokem na Japonsko dráždit. Američané osobně v Praze ještě nabízeli pomoc představitelům České národní rady 8. května ráno, kdy ještě Němci proti povstalcům tvrdě bojovali. Na nátlak komunistických členů v radě, které vidina příjezdu americké armády vyděsila, však byla americká nabídka odmítnuta.

Sověti Čechoslovákům v rámci osvobození nekradli jen majetek, ale v podstatě jim uloupili také nemalý kus území předmnichovské republiky v podobě Podkarpatské Rusi, a to navzdory Stalinovým garancím na zachování předválečné územní celistvosti.

Beneš Stalinovi sice Podkarpatskou Rus v roce 1943 v podstatě nabídl jako odměnu za válečné úsilí, nicméně Stalin ji tehdy odmítl. Území se zmocnil až na základě zmanipulovaného referenda v režii NKVD.

„Ač prezident Beneš předpokládal po válce obnovení republiky v jejích předmnichovských hranicích a na jaře 1944 se vláda s Moskvou dohodla, že osvobozená území budou po skončení bojů předána do československé správy, Stalin oblast považoval za strategické území, kterého se nehodlal vzdát,“ vysvětlil v pořadu ČT Historie.cs historik Jan Němeček.

„Tamní Rusíni byli násilím nuceni podepisovat rezoluci žádající připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině,“ doplnil jej Vladimír Černý z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Rudá armáda nakonec spolu s tou americkou opustila území obnoveného Československa v listopadu roku 1945. Sovětské tanky se pak ve velkém vrátily v roce 1968, kdy už je ale vítala jen hrstka kolaborantů a pomatenců.