ABBA: Jak Švédsko nevěřilo vlastním hvězdám

Existuje zvláštní paradox, který se opakuje napříč dějinami umění. Skutečné talenty doma často přehlížejí, někdy až zatracují, dokud si jich svět nevšimne. V případě skupiny ABBA to platí beze zbytku. Čtveřice švédských hudebníků, dnes považovaná za synonymum popové dokonalosti, si své místo pod domácím sluncem musela vybojovat oklikou. Přes Británii, Austrálii, Německo a celý svět.

A přestože si dnes Švédsko hýčká jejich odkaz ve vlastním muzeu, hraje je na státních oslavách a vyučuje jejich písně ve školách, zpočátku k nim mělo až překvapivě chladný vztah. Možná je to připomínka, že i za největším leskem se může skrývat kus samoty.

Na počátku 70. let vznikla ve Švédsku skupina, která měla všechno. Výrazné melodie, výborné vokály, charisma, producentský um. A přesto, když Björn Ulvaeus, Benny Andersson, Agnetha Fältskog a Anni-Frid Lyngstad začali vystupovat jako čtveřice, nevzbuzovali doma vlny nadšení, ale spíše vlny podezření.

Popová hudba tehdy ve Švédsku neměla dobré jméno. V zemi, která v kulturních kruzích prožívala silné levicové intelektuální období, se na populární hudbu pohlíželo jako na lacinou zábavu pro masy, bez umělecké hloubky, bez „poselství“. Média, veřejnoprávní instituce i část veřejnosti dávaly přednost písním se společenským nebo politickým obsahem, ideálně ve švédštině.

ABBA ale zpívala anglicky. A místo revoluce nabízela emoce. Místo protestů lásku. Místo sloganu chytlavý refrén. A to byl v tehdejší době problém.

Abychom pochopili, proč ABBA doma narážela, je třeba se na chvíli ponořit do atmosféry Švédska 60. a 70. let. Byla to doba, kdy kulturní scéně dominovalo progresivní hnutí „progg“. Nikoliv jako žánr, ale jako ideový směr. Šlo o hudbu, která měla být nástrojem změny - antikapitalistická, feministická, ekologická, protiválečná. Umění mělo vzdělávat, burcovat, klást otázky. Ne pobavit.

Představte si, že v tomto prostředí se najednou objeví skupina, která přijde v lesklých kostýmech a zpívá o lásce v rytmu diska. Bylo to jako přijít v plavkách na filozofickou konferenci.

Navíc zpívali anglicky, čímž podle mnohých „zrazovali“ švédskou kulturu. Z pohledu tehdejší kulturní elity se ABBA nehodila ani zvukem, ani jazykem, ani záměrem. A aby toho nebylo málo, přihlásili se do soutěže, kterou intelektuální kruhy považovaly za naprosté dno.

Dnes je vítězství ABBY na Eurovizi 1974 s písní Waterloo považováno za jeden z milníků popové historie. Ale tehdy? Ve Švédsku to nebyl důvod k oslavám, spíš k zamyšlení. Eurovision Song Contest byla tehdy (a dodnes u části společnosti je) vnímána jako nevkusná estráda, kde rozhodují flitry, nikoliv hudba. Švédská státní televize dokonce v roce 1976 vysílání Eurovize přerušila a v roce 1975 proti pořádání festivalu ve Stockholmu demonstrovalo na 200 000 lidí.

ABBA tak sice získala globální slávu, ale doma se na ni dívalo skrz prsty.

Přestože jejich vítězství v Eurovizi přineslo prvotní pozornost, v zahraničí musela ABBA o přízeň teprve bojovat. Britští novináři je vnímali jako další „jednosezónní import ze severu“. Američané nebrali Eurovizi vážně a chvíli trvalo, než si ABBA našla cestu do amerických rádií.

Úspěch přicházel postupně po malých krocích. Pomohlo, že skupina dokázala produkovat jeden hit za druhým: SOS, Mamma Mia, Fernando, Dancing Queen… V Austrálii spustili doslova „ABBAmánii“, když se jejich klipy začaly opakovaně vysílat v televizi. Tamní popularita byla tak obrovská, že museli uspořádat samostatné turné a města praskala ve švech.

V Británii si získali respekt, když se jim podařilo obsazovat první příčky hitparád s každým novým singlem. Východní Evropa (například Polsko) je vítala jako neokoukaný popový zázrak. A ve Spojených státech? Tam prorazili naplno až s písní Dancing Queen, která se dostala na první místo hitparády Billboard Hot 100.

Navzdory mezinárodnímu úspěchu to pro členy skupiny nebylo lehké. Často se cítili rozpolcení. Doma je kulturní elita nebrala vážně, zatímco v zahraničí čelili předsudkům vůči „komerčním kapelám z Eurovize“. V jednom rozhovoru Benny Andersson uvedl, že reakce švédských novinářů byla „bolestivá“ a že se „cítili jako nepřátelé vlastního národa“. Často se o nich psalo jako o výrobku, nikoliv jako o umělcích.

Kapela se tak ocitla v meziprostoru. Byli slavní, ale zároveň zpochybňovaní. Cestovali po světě, vyprodávali haly, ale doma naráželi na mlčení nebo kritiku. A i když se jim dařilo, pocity odcizení a vnitřního napětí je provázely.

Dnes je situace jiná. ABBA má ve Stockholmu vlastní muzeum. Její písně se hrají ve školách, v rozhlase i na svatbách. Muzikál Mamma Mia! je fenoménem. A když skupina v roce 2021 oznámila nové album po čtyřiceti letech, Švédsko stálo v první řadě.

Ale cesta k tomu vedla přes Londýn, Sydney a Los Angeles. A není to možná výtka. Spíš připomínka, že domácí půda bývá někdy tou nejtvrdší.

Příběh skupiny ABBA je fascinující právě v tom, že ukazuje sílu hudby překonat předsudky. Pop, který byl dlouho považován za „méněcenný“, si našel cestu k srdcím milionů, a nakonec i k těm, kteří jím zpočátku opovrhovali.

Možná bychom si z toho mohli něco odnést i dnes. Ne všechno, co je barevné a chytlavé, je nutně povrchní. A ne každý outsider zůstane outsiderem navždy.

Zdroje:

https://english.elpais.com/culture/2024-05-17/when-abba-was-declared-the-enemy-in-sweden.html

https://abbasite.com/

https://en.wikipedia.org/wiki/ABBA

https://abbathemuseum.com/en/

https://www.billboard.com/artist/abba/chart-history/

https://trove.nla.gov.au/search/category/newspapers?keyword=abba%20australia