Článek
Pohled na ukazatele cen na čerpacích stanicích v březnu 2026 připomíná spíše náhodný generátor vysokých čísel než realitu, na kterou jsme byli zvyklí. Světová ekonomika se otřásá v základech, ropa atakuje hranici 150 dolarů za barel a Perský záliv (respektive Hormuzský průliv), tepna světového obchodu, je totálně paralyzován. Jak je možné, že supervelmoc s největším vojenským rozpočtem na světě a týmy špičkových plánovačů dopustila, aby se íránské tažení změnilo v takový debakl? Odpověď nehledejme v nedostatku střeliva nebo špatné logistice, ale v temných zákoutích lidské psychiky a v mechanismu moci, který zaslepuje ty, kteří jí mají příliš mnoho.
Když moc mění chemii mozku
V psychologii existuje termín, který by měl viset nad vchodem do každé oválné pracovny. Hubris syndrom. Lord David Owen, neurolog a bývalý britský ministr zahraničí, jej definoval jako získanou poruchu osobnosti, která postihuje lídry po delším držení moci. Není to vrozená vada, ale stav, do kterého člověk „vpluje“, když mu okolí přestane nastavovat zrcadlo. U Donalda Trumpa vidíme v roce 2026 učebnicové příklady tohoto syndromu. Narcistické ztotožnění se se státem, pocit neomylnosti a pohrdání expertními radami.
Lídr zasažený tímto syndromem nevidí válku jako komplexní problém, ale jako divadelní scénu pro svou vlastní velikost. V takovém světě pak není prostor pro varování analytiků, že Írán dokáže efektivně zablokovat Hormuzský průliv a ochromit pětinu světových dodávek ropy. Pro lídra v bublině pýchy jsou taková fakta jen otravným šumem, který brání v jeho mesiášském poslání. Tato psychopatologie moci vede k tomu, že se rozhodnutí dělají na základě emocí a okamžitých vjemů, nikoliv na základě tvrdých dat, což potvrzuje i kritika opozičních lídrů, kteří mluví o riskování světové ekonomiky na základě pouhých „vibrací“ a rozmarů.
Když zapomeneme, že nepřítel má také plán
Dalším vědeckým vysvětlením tohoto selhání je koncept, který generál H. R. McMaster nazývá strategický narcismus. Je to tendence definovat svět pouze ve vztahu k vlastním přáním a předpokládat, že se události budou vyvíjet přesně podle našeho scénáře. V březnu 2026 američtí plánovači uvěřili, že maximální tlak a chirurgické údery povedou k okamžitému lidovému povstání v Íránu. Zcela však ignorovali to, čemu říkáme strategická empatie. Schopnost pochopit historii a motivace protivníka.
Historie Íránu, včetně traumatu z převratu v roce 1953, vytvořila v tamním režimu hluboce zakořeněnou nedůvěru k Západu. Pro Teherán není současný konflikt jen geopolitickým třením, ale existenčním bojem. Strategický narcismus způsobil, že Washington vnímal Íránce jako pasivní figurky na šachovnici, které se pod tlakem zhroutí. Místo toho se však dočkal asymetrické reakce, raketových útoků na sousední státy a ochromení ropných polí v regionu, což jen potvrdilo, že nepřítel má vždy autorské právo na svou vlastní budoucnost.
Dvory plné kývačů a paralela s Ukrajinou
Zde narážíme na mrazivou podobnost mezi Washingtonem roku 2026 a Moskvou roku 2022. Vladimir Putin vtrhl na Ukrajinu s přesvědčením, že Kyjev padne do tří dnů. Proč se tak fatálně zmýlil? Protože kolem sebe vytvořil sklerotickou kulturu strachu. Tajné služby mu dodávaly informace, o kterých věděly, že je chce slyšet, nikoliv pravdu. V prostředí, kde loajalita je ceněna více než kompetence, se pravda stává nepřítelem.
To samé se stalo v Trumpově Národní bezpečnostní radě. Analytici, kteří varovali před íránskou odolností, byli označováni za agenty „hlubokého státu“ a jejich briefingy byly upravovány tak, aby prezidenta nerozčílily. Výsledkem je v obou případech kognitivní bublina. Putin i Trump uvěřili své vlastní propagandě. Zatímco Putin narazil na jednotu Západu a odhodlání Ukrajinců, Trump narazil na fyzikální realitu globálních energetických trhů a asymetrickou houževnatost Íránu. V obou konfliktech lídři přecenili své schopnosti a podcenili schopnost systému (války) vyvíjet se nepředvídatelně.
Plánovací klam a fyzika chaosu
Proč to tedy téměř nikdy nevyjde podle plánu? Věda o komplexních systémech říká, že válka není švýcarský hodinový stroj, ale nelineární chaos. Plánovači však často trpí takzvaným plánovacím klamem. Mají tendenci vidět ideální cestu k vítězství a ignorovat statistické tření. Tedy vše, co se může pokazit. V roce 2026 bylo plánování útoku na Írán postaveno na mýtu o dokonalých technologiích a rychlém vítězství, což je slepá ulička, do které se vojenští teoretici opakovaně dostávají už od dob první světové války.
Když se pak nereálný harmonogram setká s tvrdou realitou, systém se začne hroutit. Pod tlakem na urychlení vítězství se pak dělají zkratky, které vedou k tragédiím, jako bylo bombardování školy v Minabu, ze kterého se Trump pokoušel vinit Íránce s pomocí absurdních tvrzení o ukradených raketách Tomahawk. Je to klasický psychologický únik. Když plán selže, vinu nese kdokoliv jiný, jen ne autor plánu.
Trpký vítěz v pozadí
Největší ironií celého íránského tažení roku 2026 je fakt, že nejvíce na něm profituje někdo, kdo do něj přímo nezasáhl. Vladimir Putin. V době, kdy se jeho vlastní invaze na Ukrajině hroutila pod tíhou sankcí a ztrát, tak Trumpovo tažení v Zálivu mu hodilo záchranné lano. Vysoké ceny ropy naplnily ruskou pokladnu a pozornost světa se odvrátila od ukrajinských polí k hořícím tankerům v Hormuzu. USA musely stáhnout své systémy protivzdušné obrany z Evropy do Zálivu, čímž nechaly své spojence napospas ruským raketám. Strategický narcismus jednoho lídra se tak stal největším darem pro druhého.
Válka v roce 2026 nám znovu ukázala, že historie není tvořena logickými procesy, ale často jen egem v hlavách mocných mužů, kteří uvěřili ve svou vlastní nesmrtelnost. Dokud budeme dovolovat, aby o osudu miliard lidí rozhodovali jedinci v zajetí Hubris syndromu, obklopení lidmi, kteří se bojí říci pravdu, budeme tyto tragické cykly selhání opakovat stále dokola. Protože jak říká staré moudro, pýcha předchází pád. Jen v moderním světě s sebou ten pád bere i globální ekonomiku a tisíce nevinných životů.
I přes veškeré technologické pokroky se zdá, že největší slabinou lidstva zůstává stále totéž. Neschopnost lídrů myslet o svém vlastním myšlení a uznat hranice své vlastní moci.
I přesto, že tento pohled vychází z aktuálních událostí, závěry o psychologii moci jsou platné napříč historií. Pokud se nepoučíme z mechanismů selhání v roce 2026, budeme jen diváky dalšího dějství stejné tragédie.
Zdroje:
https://mipb.ikn.army.mil/2025-jul-dec/reclaiming-strategic-imagination/
https://en.wikipedia.org/wiki/Economic_impact_of_the_2026_Iran_war
https://www.theguardian.com/world/2026/mar/10/trump-iran-war-over-pretty-quickly
https://www.lorddavidowen.co.uk/hubris-syndrome-an-acquired-personality-disorder-a-study-of-us-presidents-and-uk-prime-ministers-over-the-last-100-years/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6735163/
https://medium.com/@qhsestandard/the-planning-fallacy-why-rushing-is-the-ultimate-safety-hazard-60bcd0862757
https://www.russiamatters.org/news/russia-analytical-report/russia-analytical-report-march-2-9-2026
https://www.crisisgroup.org/cmt/middle-east-north-africa/iran/failure-us-maximum-pressure-against-iran
https://www.theguardian.com/business/2026/mar/08/oil-prices-supply-disruption-iran-war-goldman-sachs
