Největší trapasy a skandály olympijských her, na které se nezapomíná

Sedím u olympiády pokaždé s tou naivní představou, že se dívám na nejčistší sportovní svátek. A pak přijde realita. Člověk, který vyhraje maraton díky směsi, která by dnes neprošla ani lékárnou, rozhodčí, kteří zvedají běžce ze země, protože jim ho je líto, nebo bazén, který se promění ve smaragdovou polévku. Olympijské hry jsou totiž zvláštní atlas lidstva. V jedné kapitole krása a výkon, v další kapitole nervy, politika, šlendrián, marketing.

A tak jsem si vybral dvacet příběhů, které olympiádu ukazují v celé její šíři. Ne jako drby pro pobavení (i když někdy to bez smíchu nejde), ale jako momenty, kdy se na největší scéně světa něco zlomilo. Pravidla, nervy, důvěra, bezpečnost, nebo jen chemická rovnováha v bazénu.

Kdyby se měl olympijský maraton někdy přiblížit k žánru grotesky, tak v roce 1904. Prach, vedro, improvizace a organizace, která by dnes neprošla ani školním přeborem. Vítěz Thomas Hicks prý během závodu dostával „posilnění“, do kterého patřil i strychnin. V době, kdy doping ještě nebyl pojmenovaný jako hřích, spíš jako „experiment“. A aby toho nebylo málo, jeden z běžců, Fred Lorz, se stal hrdinou jen na pár minut. Ukázalo se, že část trati absolvoval autem. Ano, autem. A pak se tvářil, že to byl vtip.

Dopad byl dvojí. Legendární ostuda, která se už nedala zamést pod koberec ani v éře skromných záznamů. St. Louis 1904 se stal odstrašujícím příkladem, proč musí mít sport standardy, kontrolu a zdravotní dohled. Tenhle maraton vlastně nepřinesl jen vítěze. Přinesl i poznání, že „necháme to na improvizaci“ je recept na průšvih.

Někdy je drama tak silné, že i rozhodčí zapomenou, že mají být jen stíny. Dorando Pietri vběhl do stadionu jako člověk na hraně. Dezorientovaný, kolabující, padající. V tu chvíli to nebyl sportovní přenos, ale lidská scéna. Tělo se vzdává a hlava odmítá. Rozhodčí ho opakovaně zvedali, podpírali, doslova ho dostali do cíle. Divákovi se sevře žaludek. Tady přece nejde o pravidla, tady jde o člověka.

Jenže právě v tom byl háček. Vnější pomoc znamenala diskvalifikaci. Pietri do cíle dorazil první, ale vítězem se stal Johnny Hayes. Vznikl tak jeden z největších olympijských paradoxů. Sportovně prohrál, kulturně vyhrál. Pietriho příběh ukázal, jak krutě se někdy potkává soucit s pravidly a jak olympiáda umí vyrobit legendu i z někoho, komu papírově sebrala zlato.

Olympijský bazén někdy připomíná diplomatický stůl, jen s tím rozdílem, že tady se emoce nedají skrýt za fráze. Zápas vodního póla Maďarsko vs. Sovětský svaz se odehrál krátce po potlačení maďarského povstání, takže se do vody nenesly jen taktické pokyny, ale i čerstvá bolest. Utkání bylo tvrdé, zlé, nabité napětím. A pak přišel moment, který udělal z celého příběhu symbol. Zraněný maďarský hráč Ervin Zádor, krev ve tváři, krev ve vodě. Obraz, který si divákova paměť přilepí jako plakát.

Zápas se musel předčasně ukončit, protože hrozila eskalace i na tribunách. „Blood in the Water“ se stal jedním z nejznámějších příkladů toho, že olympiáda není mimo svět, ale je jeho výřezem. Když se geopolitika vaří, občas to začne bublat i v bazénu. A pro publikum to byl šok. Sport, který měl spojovat, se na chvíli změnil v přímý přenos dějin.

Na stupních vítězů se obvykle stojí „jen“ jako sportovec. Tommie Smith a John Carlos ale v Mexiku 1968 ukázali, že se tam někdy stojí i jako občan. Při americké hymně zvedli pěst v černých rukavicích. Gesto, které bylo čitelné bez titulků. Nebyl to výkřik, spíš tiché, tvrdé razítko do obrazu olympiády. I tady, na největší slavnosti, existuje realita rasismu a nerovnosti.

Dopad byl tvrdý a rychlý. Suspendace, vyhoštění z olympijské vesnice a stigma, které se s nimi táhlo dlouho po hrách. A zároveň se stalo něco zvláštního. Jejich gesto přežilo trest. Dnes patří mezi nejslavnější olympijské fotografie vůbec. Ukázalo to, že olympijská „neutralita“ je často jen slovo, které zní hezky v dokumentech, ale v praxi naráží na svět, jenž neutrální není.

Pro českého čtenáře je tohle jedna z těch scén, které se nečtou. Ty se prožívají. Věra Čáslavská byla v Mexiku fenomenální, a v okamžiku ceremoniálu se z ní stal i symbol. Když zazněla sovětská hymna, sklopila hlavu, odvrátila pohled. Žádné transparenty, žádné slogany. Jen tiché gesto a právě tím drtivě silné. V době, kdy bylo Československo čerstvě po okupaci, to nebyla „drobná provokace“, ale odvážné veřejné prohlášení před celým světem.

V zahraničí respekt a obdiv, doma následně dlouhá a bolestivá cena. Její příběh připomíná, že olympijská sláva není vždycky ochranný štít. Někdy naopak reflektor, který po návratu domů ještě zesílí. Čáslavská je důkaz, že olympiáda umí udělat z vteřiny na stupních vítězů moment, který člověku přepíše život.

Tady se humor a lehkost olympijských přešlapů úplně mění. Mnichov 1972 měl být moderní, otevřený, přívětivý a právě ta „pohodová“ atmosféra se později často zmiňuje jako součást problému. Útok na izraelskou výpravu, rukojmí, chaos, tragické vyústění. To všechno se stalo na místě, které mělo být nejbezpečnější zónou na světě. A svět to sledoval v přímých přenosech, skoro bez filtru, v éře, kdy televize teprve zjišťovala, co všechno dokáže zprostředkovat a co tím může zhoršit.

Dopad byl obrovský a dlouhodobý. Olympiáda už nikdy nebyla jen sport. Bezpečnostní režimy se po Mnichovu změnily k nepoznání, přibyly nové jednotky, nové protokoly, nová paranoia. A také etická otázka, která se vrací dodnes. Má se po takové události pokračovat? „Show must go on“ zní v zábavním průmyslu skoro automaticky, ale u her to tehdy zanechalo v paměti pachuť, kterou nejde přehrát záznamem medailových ceremoniálů.

Když se řekne „nejkontroverznější koncovka“, basketbalové finále USA vs. SSSR v roce 1972 je mezi prvními. Zápas se lámal v posledních vteřinách. Jenže ty vteřiny se z nějakého důvodu opakovaly. A znovu. A znovu. Chaos u stolku, sporné zásahy, pocit, že čas najednou není objektivní veličina, ale plastelína v rukou lidí, kteří rozhodují. Výsledek? Sovětský koš, americká frustrace, a příběh, který se vypráví tak, jako by šlo o krádež.

Pro část Američanů „ukradené zlato“, pro sportovní svět důkaz, že i největší scéna může mít v pravidlech díry a v organizaci slabiny. Tenhle moment se stal šablonou pro všechny budoucí debaty o transparentnosti, rozhodčích a o tom, co dělá výsledek legitimním. Protože někdy nejde o koš. Jde o důvěru.

Existuje doping jako individuální hřích a pak doping jako státní projekt. Příběh NDR je mrazivý právě tím, jak je systémový. Nejde o jednoho sportovce, který to „zkusil“. Jde o aparát, lékaře, vědce, plán, často i o mladé sportovce, kteří nemuseli úplně chápat, co se jim dává. V Montrealu 1976 se dominance NDR zapsala do tabulek a zároveň se s odstupem let začal psát druhý příběh. Zdravotní následky, svědectví, dokumenty, soudní dohry.

Výsledkem byly medaile, prestiž a propaganda. Dlouhodobě však poškozené životy a reputace, která se už nedá „vyhrát zpátky“. NDR se stala historickou laboratoří, na které se antidoping učil, že nestačí chytat jednotlivce. Někdy musíte umět číst celý systém.

Sprint na sto metrů je olympijská koruna. V Soulu 1988 ji na moment získal Ben Johnson čas 9,79, šok, exploze titulků. A pak přišlo to, co se vryje ještě hlouběji než rekord. Pozitivní test na stanozolol, diskvalifikace, odebrání zlata. Ten pád byl rychlý a brutální. Z hrdiny se stal symbol podvodu během pár hodin.

Veřejnost si uvědomila, že doping není okrajová historka ze zákulisí, ale něco, co může změnit i největší závod planety. Sportovní instituce zpřísňovaly režimy a olympiáda dostala reputační ránu, která paradoxně posílila její potřebu být přísnější, kontrolovanější a čistší. Soul 1988 přepsal vnímání dopingu z „někde se to děje“ na „může se to stát kdykoliv, komukoliv“.

Olympiáda je obří festival ideálů a zároveň obří festival sponzorů. Barcelona 1992 nabídla moment, který je vlastně komicky jednoduchý. Americký Dream Team na stupních vítězů přehodil přes ramena vlajku, aby zakryl logo Reebok na outfitu. Vypadalo to vlastenecky, ale v zákulisí šlo o souboj značek. Michael Jordan byl ikonicky spojený s Nike a nechtěl dělat reklamu konkurenci v nejfotografovanější vteřině.

Dopad nebyl v podobě trestů, ale v podobě signálu. Ten obraz připomněl, že olympijská neutralita není jen o politice. Je i o komerci. A že sportovci jsou dnes (a už tehdy byli) nejen atleti, ale i brandy, které si hlídají, kdo na nich visí. Je to lehčí epizoda, ale skvěle odhaluje, jak olympiáda funguje jako reklamní vesmír.

Olympijské hry mají vytvářet pocit bezpečí a Atlanta 1996 ukázala, jak křehký ten pocit je. V Centennial Olympic Park vybuchla bomba. Byly oběti, desítky zraněných, šok. A když se dým rozplynul, začal druhý příběh. Mediální lynč člověka, který se zrovna nehodil do šablony. Ochranka Richard Jewell byl nejprve podezříván a veřejně vláčen, aby se později ukázalo, že pachatelem byl Eric Rudolph.

Z bezpečnostního hlediska další utažení šroubů na megaakcích. Ale společensky možná ještě děsivější lekce, jak rychle umí krizové zpravodajství zničit nevinnému život. Atlanta 1996 tak není jen příběh o teroru, ale i o tom, jak se v panice hledá viník a jak dlouho pak trvá očista, i když pravda už je venku.

Olympiáda má ráda příběhy outsiderů, protože jsou univerzální a nepotřebují tabulky ani rekordy. Eric Moussambani z Rovníkové Guineje se stal legendou ve chvíli, kdy v rozplavbě na 100 metrů volný způsob zůstal v bazénu úplně sám. Soupeři byli diskvalifikováni a na dráze zůstal plavec, který se k olympijskému bazénu dostal spíš díky odvaze než díky tréninkovým kilometrům. Nešlo o to, že by sto metrů byla extrémní vzdálenost. Šlo o to, že jeho tělo nebylo zvyklé na závodní tempo, techniku ani tlak největší sportovní scény světa.

Každý jeho záběr byl viditelným bojem s vodou i se sebou samým. Přesto nepřestal. Z kuriozity se stal symbol odvahy a motivace. Diváci si uvědomili, že olympiáda není jen o medailích a dokonalých výkonech, ale i o tom, že někdo dostane šanci reprezentovat a dokáže ji přijmout, i když ví, že nebude vítězem. Eric the Eel tak připomněl, že největší emoce někdy nepřinese rekord, ale prosté a poctivé „nevzdal to“.

Některé olympijské skandály nejsou o záměru, ale o centimetrech. V ženském gymnastickém víceboji byl přeskokový kůň nastaven špatně. Nižší, než měl být. A v gymnastice je to rozdíl mezi jistotou a pádem. Favoritky padaly, gymnastky se zvedaly zmatené, celé to působilo, jako by se najednou zhroutil fyzikální zákon. Ve skutečnosti se zhroutil protokol kontroly.

Narušená spravedlnost soutěže a obrovský zásah do psychiky závodnic na největší scéně. Následovala krizová náprava, možnost opakování pro některé, postihy pro odpovědné a hlavně dlouhodobá změna důrazu na kontrolní mechanismy. Vaultgate je dodnes výukový příklad, jak i malá technická chyba dokáže přepsat dějiny sportu.

Krasobruslení je krásné právě tím, že je subjektivní a zároveň je to jeho prokletí. V roce 2002 vypukl skandál v párovém krasobruslení kolem hlasování rozhodčích a údajného tlaku na francouzskou rozhodčí. Výsledek byl tak toxický, že se stalo něco téměř nevídaného. Udělení dvou zlatých sad medailí. Jedna pro ruský pár, druhá pro kanadský.

Aféra urychlila reformu bodování, tlak na transparentnost a změnila způsob, jakým se krasobruslení hodnotí a prezentuje. Salt Lake 2002 tím vlastně ukázalo, že když veřejnost přestane věřit spravedlnosti, nestačí uklidňovat, ale musíte přestavět systém.

Athény jsou kolébka olympiády a přesto nabídly dvojí studenou sprchu. První linie byla dopingová. Řečtí sprinteři Kostas Kenteris a Ekaterini Thanou vynechali dopingovou kontrolu a situace skončila jejich stažením z her. V domácím prostředí to byla rána. Místo triumfu z titulní strany vyzařovala nedůvěra a pocit trapnosti „před vlastními lidmi“.

A pak přišla druhá linie, úplně jiná, ale stejně silná. Maratonec Vanderlei de Lima byl během závodu napaden a odstrčen z trati. Vedl, měl šanci na zlato a najednou mu do příběhu vstoupil člověk z davu. Následovala debata o bezpečnosti na otevřených tratích a hořký pocit, že olympijský sen může rozkopnout i jeden narušitel. Athény 2004 jsou tak dvě lekce v jednom. Pravidla a kontrola uvnitř sportu a ochrana sportovců mimo stadion.

Olympiáda umí být krutě doslovná. Je to oslava lidských možností, ale také festival rizika. Ve Vancouveru 2010 zemřel před startem her sáňkař Nodar Kumaritashvili po nehodě na trati. Ten moment najednou zastavil všechno „hezké“, protože žádná medaile nepřebije fakt, že někdo přijel závodit a už se nevrátil.

A jako zvláštní kontrast si lidé pamatují i úplně jinou scénu. Při zahajovacím ceremoniálu se jeden segment konstrukce pro zapálení ohně nezvedl. Dopad téhle dvojice je paradoxní. Tragédie vedla k úpravám bezpečnosti a změnám protokolů, zatímco technický trapas se stal virálním momentem, který odlehčil atmosféru, ale zároveň připomněl, jak obrovsky složitá je olympijská mašinérie. Vancouver ukázal obojí. Že hry jsou spektákl a že za spektáklem je tvrdá realita.

Jsou chvíle, kdy sportovci udělají racionální rozhodnutí a veřejnost to vnímá jako zradu. V Londýně 2012 se některé páry ve čtyřhrách snažily strategicky prohrát, aby si v pavouku zajistily výhodnějšího soupeře. Výsledek byl groteskní. Záměrně zkažené podání, bučení publika, trapné pohledy, jako když se na gala večeru někdo začne hádat o účtenku.

Dopad byl jasný a tvrdý. Diskvalifikace osmi hráček a nutnost vysvětlovat princip „nejlepšího úsilí“. A dlouhodobě to byla lekce pro organizátory. Když nastavíte turnajový formát špatně, vytvoříte motivaci k nesportovnímu chování. Ne proto, že by sportovci byli nutně špatní, ale protože systém je k tomu tlačí.

Tady už nejde o jednotlivce, ale o thriller s laboratoří. Soči 2014 se stalo symbolem státní manipulace dopingových kontrol, včetně výměny vzorků a propojení sportu se strukturami moci. Příběh je tak silný, protože se netýká jednoho závodníka, ale důvěry v samotný princip soutěže. Když se dá hacknout kontrola, co vlastně znamená „čistý výsledek“?

Následovali sankce, právní bitvy, arbitráže, dlouhé seznamy případů, které se přepisovaly roky po hrách. A hlavně posun v tom, jak svět mluví o dopingu. Už to není jen podvod sportovce, ale i selhání systému. A někdy selhání státu. Soči zanechalo po olympiádě pachuť, která se nedá odplavit ani nejhezčími medailovými ceremoniály.

Rio 2016 dodalo jeden z nejfotogeničtějších organizačních trapasů. Bazén, který se z modré proměnil v zelenou. Vypadalo to jako kulisa k fantasy filmu, jenže sportovci v tom měli závodit. Příčina byla banálně technická. Chyba v chemii, špatná manipulace s látkami, rozhozená dezinfekce a řasy, které si řekly „tak teď je naše chvíle“.

Vznikla tak reputační ostuda a zkratka pro „Rio má organizační problémy“. Bazén se musel řešit, voda se měnila, lidé se ptali na bezpečnost. A dlouhodobě z toho vznikla memová legenda. Někdy stačí jeden špatný krok dodavatele a olympiáda místo lesku vyrobí smaragdovou pohromu, která zastíní i některé sportovní výsledky.

Olympiáda je globální katalog kultur a někdy stačí jedna fotografie, aby to pochopil každý. V Riu obletěl svět snímek z beachvolejbalu. Egyptská hráčka v hidžábu a dlouhém oděvu proti německé soupeřce v bikinách. Na jedné straně okamžitá „virální“ zkratka, na druhé straně realita sportu. Obě hrály podle pravidel, obě byly na stejné scéně, jen každá přinesla jiný kulturní kontext.

Rozjela se debata o sexualizaci sportu, o inkluzi, o tom, jak pravidla oblečení mohou někoho vylučovat nebo naopak přibližovat. A dlouhodobě to byl jeden z těch obrazů, které dělají olympiádu olympiádou.

Když se tohle všechno sečte, vypadá olympiáda skoro jako chaos. A přesto, nebo právě proto ji milujeme. Protože hry nejsou jen o dokonalosti. Jsou o tom, že pod tlakem občas selže člověk i systém, že někdy se do sportu vetře politika, jindy reklama a občas i řasy. A pak se to zase zvedne, opraví, přepíše, vyčistí, přenastaví a příště se znovu snaží být lepší.

Možná je to nakonec největší olympijský paradox. Právě ty skandály a trapasy nám připomínají, že sledujeme skutečný svět, ne pohádku. A že i když občas kroutíme hlavou, pořád tam mezi tím vším probleskuje to, kvůli čemu sedíme u obrazovky. Chvíle, kdy někdo překoná nemožné.

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/history/how-the-1904-marathon-became-one-of-the-weirdest-olympic-events-of-all-time-14910747/

https://english.radio.cz/vera-caslavskas-silent-protest-1968-olympics-recalled-8147797

https://www.britannica.com/biography/Dorando-Pietri

https://en.wikipedia.org/wiki/Centennial_Olympic_Park_bombing

https://www.smithsonianmag.com/history/blood-in-the-water-at-the-1956-olympics-1616787/

https://time.com/5764614/political-protests-olympics-ioc-ban/

https://www.britannica.com/event/Munich-Massacre

https://en.wikipedia.org/wiki/1972_Olympic_men%27s_basketball_final

https://www.britannica.com/biography/Ben-Johnson-Canadian-athlete

https://www.beinsports.com/en-us/basketball/articles-video/michael-jordan-s-infamous-olympic-jacket-auctioned-for-a-staggering-amount-2024-11-09

https://www.fbi.gov/history/famous-cases/eric-rudolph

https://www.swimmingworldmagazine.com/news/dopings-darkest-hour-the-east-germans-and-the-1976-montreal-games/

https://www.olympics.com/en/brisbane-2032/news/the-incredible-story-of-eric-moussambani/

https://www.gymnastics-history.com/2022/05/2000-the-sydney-vault-debacle-and-the-apparatus-norms-hypothesis/

https://www.insidethegames.biz/articles/valieva-salt-lake-games-pairs-two-golds

https://www.theguardian.com/sport/2010/apr/20/luge-death-winter-olympics-report

https://www.theguardian.com/sport/2012/aug/01/badminton-body-apologises-players-disqualified

https://www.wada-ama.org/en/news/wada-statement-independent-investigation-confirms-russian-state-manipulation-doping-control

https://www.history.com/this-day-in-history/august-29/marathoner-assaulted-at-olympics

https://www.cbsnews.com/news/this-is-why-the-olympics-pools-turned-green/

https://globalnews.ca/news/2872393/rio-2016-how-one-photo-of-beach-volleyball-captured-the-beauty-of-diversity-at-the-olympics/