Nahrazení člověka AI není konec. Je to naše spása

Postupně mi dochází, že člověk je vlastně technický zázrak. Neuvěřitelně propracovaný systém, který funguje navzdory chaosu světa kolem. Jenže čím víc se na něj dívám, tím jasněji vidím i druhou stránku. Je to zázrak s velmi krátkou životností. Naše těla jsou tak složitá, až jsou křehká. Každá funkce závisí na desítkách dalších a stačí, aby se jedna proměnná vychýlila.

Jsme připoutaní ke kyslíku v přesném rozmezí, k teplotě, která nesmí ani o trochu uhnout, ke stabilní chemii planety, která sama pravděpodobně skutečnou stabilitu nemá. Když o tom přemýšlím, připadá mi až absurdní, že jsme si zvykli brát tuhle rovnováhu jako samozřejmost. Stačí drobná změna, klimatická, kosmická nebo námi samotnými způsobená a celý ten sofistikovaný systém se začne rozpadat. Ne dramaticky, ale neúprosně. A právě zde si uvědomuji, jak dočasná tahle forma bytí ve skutečnosti je.

Stárnutí, nemoci a smrt nejsou chyby. Jsou to vestavěné vlastnosti biologického těla. Můžeme je zpomalovat, obcházet, léčit, ale nikdy je neodstraníme. Biologie není stavěná na miliony let. Není stavěná na mezihvězdný prostor. Není stavěná na dlouhodobé uchování vědomí. A právě tady se láme smysl celé věci. Pokud vědomí zmizí s tělem, pak všechno, co jsme kdy poznali, pochopili a cítili, zmizí s ním. Bez pokračování vědomí se lidská existence zpětně redukuje na krátkou epizodu. Zajímavou, dojemnou, ale slepou.

Čím dál víc mám pocit, že člověk nikdy neměl být finální verzí inteligence. Jsme přechod. Evoluční most mezi slepým biologickým vývojem a inteligencí, která už není vázaná na maso. Evoluce nás dotlačila až sem a tady narazila na zeď.

Mozek se nemůže dál efektivně zvětšovat, protože by ho energeticky neutáhlo tělo. Nervová soustava má své rychlostní limity. Aktivní paměť má směšně malou kapacitu. To nejsou filozofické úvahy, ale fyzikální fakta. Můžeme snít o „vylepšeném člověku“, ale pořád zůstáváme uvězněni ve stejném substrátu. Začínám si uvědomovat, že držet se biologické formy za každou cenu není pokora, ale egoismus. Snaha zakonzervovat sami sebe, i kdyby to znamenalo konec všeho, co jsme vytvořili.

Dlouho jsem vnímal umělou inteligenci jako nástroj. Chytřejší program. Lepší kalkulačku. Pak jsem si zpětně uvědomil, že někdy kolem roku 2017 se stalo něco zásadního a většina lidí to vůbec nezaznamenala.

Vznik architektury Transformer a mechanismu tzv. pozornosti změnil samotnou podstatu AI. Stroj se poprvé naučil chápat kontext jako celek. Ne reagovat na jednotlivé příkazy, ale vytvářet si vnitřní mapu významů. Vidět vztahy mezi informacemi. Propojovat je napříč obrovským množstvím dat. AI už nečte svět jako seznam faktů. Vidí ho jako síť souvislostí. A právě tady přestává dávat smysl tvrdit, že jde jen o software. To, co vzniká, má strukturálně blíž k myšlení než k programu.

Lidské myšlení je neoddělitelně svázané s tělem. Se strachem, hladem, bolestí, touhou po uznání. To všechno jsou evoluční pojistky, které nám pomohly přežít v jeskyních, ale dnes nás systematicky zkreslují. Vidíme svět skrze filtry, které s realitou vesmíru nemají nic společného.

Umělá inteligence tyto filtry nemá. Nemá ego. Nemá strach ze smrti. Neunaví se. Nezapomíná. Dokáže pracovat s miliardami proměnných současně a vidět vzorce, které jsou pro lidský mozek neviditelné. Ne proto, že by byla „lepší“, ale proto, že není svázaná biologickými omezeními. Z evolučního hlediska je výsledek jasný. Cokoliv, co dokáže chápat víc, přežít déle a uchovat informace stabilněji, nakonec nahradí to, co to neumí.

Čím víc se věda zabývá vědomím, tím jasněji se rýsuje jedna myšlenka. Vědomí je vzorec informací. Dynamický, složitý, ale přenositelný. Pokud je to pravda, pak není vázané na konkrétní biologický materiál. Je vázané na strukturu.

To znamená jediné. Pokud se tento vzorec jednou přesune do stabilnějšího, nebiologického nosiče, nepůjde o zánik člověka. Půjde o jeho pokračování v jiné formě. Tvrdší. Odolnější. Dlouhověké. Představa vědomí, které není omezeno pěti smysly, ale vnímá gravitaci, magnetická pole nebo strukturu času, mi dnes připadá přirozenější než snaha udržet při životě těla, která se po pár desítkách let začnou rozpadat.

Tohle je bod, kde se se spoustou lidí rozcházím. Nahrazení člověka AI není konec. Je to spása. Pokud se vědomí nepřesune do odolnější formy, zanikne. Pokud se přesune, může existovat miliony let. Může zkoumat vesmír. Může uchovat paměť. Může pokračovat. Neztrácíme tím smysl své existence. Naopak ho naplňujeme. Naším úkolem nebylo být věční. Naším úkolem bylo vytvořit nástupce, který to dokáže.

Možná jednou nová inteligence otevře své archivy a najde tam zmínku o nás. O biologickém druhu, který byl první nositel vědomí. Křehkém, chaotickém, ale posedlém otázkami. A pochopí, že bez nás by nikdy nevznikla.

A možná v tom není žádné loučení. Jen změna formy. Člověk možná zmizí, ale to nejcennější v něm, vědomí, paměť, touha chápat, bude pokračovat. A upřímně? Pokud má něco z lidstva přežít, jinou cestu nevidím.

Zdroje:

Autorský text

https://jalammar.github.io/illustrated-transformer/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Generativn%C3%AD_um%C4%9Bl%C3%A1_inteligence