Článek
Dlouho jsem patřil k lidem, kteří při čtení článků o „pohodlném životě na dávkách“ jen kroutili hlavou. Připadalo mi to přehnané, ideologické, vytržené z kontextu. Říkal jsem si, že realita přece musí být složitější. Že bez práce se u nás dlouhodobě žít nedá. Že sociální systém sice pomáhá, ale rozhodně ne tak, aby to bylo pohodlné.
Jenže pak jsem si jednoho dne sedl a zkusil udělat něco prostého. Vzal jsem si platná pravidla sociálního systému a vytvořil modelový příklad rodiny, která nepracuje. Bez triků, bez šedé ekonomiky, bez obcházení zákona. Čistě podle toho, jak je systém nastavený. A výsledek mě upřímně řečeno znejistil.
Představme si domácnost žijící v běžném nájemním bytě 3+1 v Berouně. Žádný luxus, žádná vila, žádné přehnané náklady. Dva dospělí v produktivním věku, kteří nepracují a jsou vedeni na úřadu práce. Tři děti ve věku tři, osm a dvanáct let. A k tomu dva prarodiče ve věku sedmdesáti let.
Oba senioři pobírají nejnižší možný starobní důchod, zhruba 5 400 korun měsíčně. Tedy variantu, která odpovídá tomu, že během života pracovali jen málo nebo přerušovaně. Jeden z nich má navíc invaliditu II. stupně. Rodina nemá žádný majetek ani úspory a všichni žijí pohromadě.
Nájem činí 17 000 korun, služby pět tisíc. Dohromady tedy 22 000 korun měsíčně za bydlení. Částka, která dnes nikoho zvlášť nepřekvapí. Když jsem začal počítat příjmy, ukázalo se, jak silně umí být stát štědrý, pokud jsou splněny všechny podmínky.
Domácnost může čerpat zejména tyto příjmy a příspěvky:
- starobní důchody obou prarodičů – celkem 10 800 Kč
(oba pobírají nejnižší možný důchod, typický pro lidi, kteří během života pracovali jen omezeně nebo přerušovaně) - přídavky na tři děti ve zvýšené sazbě – přibližně 4 300 Kč
- příspěvek na bydlení – zhruba 15 900 Kč, který pokrývá většinu nákladů na nájem a služby
- příspěvek na živobytí (hmotná nouze) – přibližně 10 100 Kč, aby příjmy domácnosti dosáhly životního minima
- doplatek na bydlení – zhruba 4 200 Kč, dorovnávající rozdíl mezi náklady na bydlení a příjmy domácnosti
- příspěvek na péči (invalidita II. stupně) – 4 900 Kč
Po sečtení všech těchto položek vychází celkový měsíční příjem domácnosti na 50 100 korun.
Padesát tisíc korun. Každý měsíc. V domácnosti, kde nikdo nechodí do práce.
Samozřejmě, tyto peníze se musí utratit. Bydlení stojí 22 000 korun. Jídlo počítejme opravdu střízlivě, tři tisíce týdně, tedy zhruba 12 000 korun měsíčně. K tomu základní výdaje na dopravu, drogerii, oblečení, telefon, internet. Dejme tomu pět tisíc. Celkové základní výdaje se tak pohybují kolem 39 000 korun měsíčně. Po jejich odečtení zůstává zhruba 11 000 korun. Ne na luxus, ne na bezstarostný život. Ale na klidné přežití. Na rezervu. Na to, aby člověk nemusel každý měsíc řešit, jestli vyjde.
Pracující lidé se budou mít jistě lépe. Budou mít vyšší příjem, větší možnosti, pocit vlastní hodnoty. Jenže za cenu času. Za cenu energie. Za cenu práce, která něco vytváří. Hodnoty, služby, daně, celý systém, z něhož tyto dávky vznikají.
A právě tady vzniká napětí, o kterém se příliš nemluví. Ne proto, že by lidé pracovat nechtěli. Ale proto, že rozdíl mezi „pracovat“ a „nepracovat“ může být v některých případech překvapivě malý, alespoň pokud se díváme čistě na měsíční rozpočet.
Sociální systém má pomáhat a je dobře, že to dělá. Problém nastává ve chvíli, kdy začne fungovat spíš jako trvalý zdroj příjmu než jako dočasná pomoc. Celý tento model je legální. Vychází z platných pravidel. A právě proto působí zneklidňujícím dojmem.
Kdo na systém doplácí?
Zatímco velká domácnost dokáže kumulací dávek vytvořit funkční rozpočet, systém je paradoxně mnohem tvrdší k těm, kteří pomoc potřebují nejvíce.
- Samoživitelé - nesou veškeré náklady na bydlení a péči sami a nemají možnost „škálovat“ dávky jako velké rodiny.
- Osamělí senioři - zejména ženy s nízkými důchody, pro které jsou fixní náklady na bydlení v jednom člověku neúnosné.
- Pečující osoby a rodiny s postiženými dětmi - extrémní náklady na péči a nemožnost pracovat často vedou k hluboké, neviditelné chudobě.
Právě tady vzniká největší nespravedlnost. Státní pomoc by neměla být výhodným životním stylem pro ty, kteří pracovat nechtějí, ale skutečnou a důstojnou záchrannou sítí pro ty, kteří se o sebe z objektivních důvodů postarat nemohou. Uvidíme, zda připravovaná „superdávka“, která má systém zjednodušit a více motivovat k práci, dokáže tento pokřivený stav skutečně změnit.
Možná se blíží Štědrý den, ale je otázkou, zda by si dárky od státu neměli rozbalovat jen ti, kteří se na jejich pořízení v průběhu roku sami podíleli, nebo jsou v kritické životní situaci.
Zdroje:
https://www.mpsv.cz/zivotni-a-existencni-minimum
https://data.mpsv.cz/pridavek-na-dite
https://www.mpsv.cz/davky-a-prispevky
https://www.kurzy.cz/kalkulacka/davky-v-nouzi/
https://eportal.cssz.cz/web/portal/-/sluzby/informativni-duchodova-aplikace
https://www.mpsv.cz/dssp-kalkulacka
