Lidé jako laboratorní krysy. Skutečné experimenty, které otřásly světem

Když slyšíme slovo experiment, většina z nás si představí vědce v bílém plášti, laboratorní přístroje a hledání nových objevů. Jenže dějiny ukazují, že tam, kde se ztratí etika, může být věda stejně nebezpečná jako zbraň.

Existují chvíle, kdy se lidská zvědavost změnila v chladnou krutost. Kdy se lidé stali jen „materiálem“ a poznání bylo důležitější než život. Tyto příběhy se dnes čtou těžko, ale právě ony přiměly svět zavést přísná pravidla a začít přemýšlet o tom, co znamená pokrok bez svědomí.

V roce 1932 se stovkám chudých Afroameričanů v Alabamě dostalo nečekané nabídky. Bezplatné lékařské péče. Věřili, že se účastní programu, který jim pomůže. Ve skutečnosti však byli součástí experimentu, který měl sledovat průběh neléčené syfilidy.

Lékaři jim neřekli pravdu. Nazývali jejich nemoc „špatnou krví“ a místo léčby jim dávali placebo. Když se později objevil penicilin, který mohl zachránit jejich životy, nikdo jim ho nedal. Po desetiletí umírali na následky nemoci, zatímco vědci sbírali data.

Když se vše v 70. letech provalilo, otřáslo to celou Amerikou. Afroamerická komunita ztratila důvěru v medicínu na dlouhá léta. A není se čemu divit. Věda se tu změnila ve formu zrady a příklad toho, že i ti, kteří by měli pomáhat, mohou zneužít moc, pokud se ztratí empatie.

Tuskegee není jen příběh o nemoci, ale o nerovnosti. Ukazuje, že když věda slouží jen těm silným, přestává být vědou a stává se nástrojem útlaku.

Padesátá léta, Staten Island, New York. V ústavu pro děti s mentálním postižením bylo přeplněno, podmínky byly zoufalé. A právě tam se rozhodli výzkumníci zkoumat hepatitidu. Věděli, že se v ústavu běžně šíří, tak proč by ji nezkusili „řízeně“ sledovat?

Desítky, možná stovky dětí byly úmyslně infikovány. Lékaři jim podávali virus, někdy dokonce smíchaný se stolicí nakažených pacientů. Rodiče často podepisovali souhlas jen proto, aby jejich dítě vůbec do zařízení přijali.

Děti trpěly horečkami, zvracením, některé měly celoživotní následky. A přesto se tehdy mluvilo o vědeckém úspěchu. Až později, když vyšlo najevo, co se skutečně dělo, se z Willowbrooku stal symbol zneužití zranitelných lidí.

Nejvíc o nás vypovídá, jak se chováme k těm, kteří se nemohou bránit. Děti v Willowbrooku se staly obětmi systému, který považoval poznání za důležitější než lidskost.

V roce 1939 se v Iowě rozhodl logoped Wendell Johnson dokázat, že koktání není vrozené, ale naučené. Do experimentu zapojil 22 dětí z dětského domova. Polovinu z nich povzbuzoval a chválil. Druhou polovinu kritizoval, ponižoval a přesvědčoval, že mluví špatně.

Děti, které předtím mluvily zcela normálně, začaly být úzkostné, zadrhávaly se a některé raději přestaly mluvit úplně. Výzkum jim zničil sebevědomí i dětství. Univerzita se o něm roky neodvažovala mluvit. Až po desetiletích se tato studie dostala na veřejnost.

Jazyk je nástroj komunikace, ale i sebevyjádření. Když ho dítěti vezmete, vezmete mu i kousek identity. A žádná teorie za to nestojí.

Na Stanfordově univerzitě v roce 1971 přestavěli sklep na improvizované vězení. Skupinu studentů rozdělili na „vězně“ a „dozorce“. Mělo jít o hru (test), jak se lidé přizpůsobí roli. Ale během několika dnů se situace vymkla kontrole.

Dozorci začali být krutí, vězni se hroutili, plakali, ztráceli pocit reality. Někteří se psychicky zhroutili už po pár dnech. Experiment, plánovaný na dva týdny, musel být ukončen po šesti dnech.

Psycholog Philip Zimbardo, který studii vedl, sám později přiznal, že ztratil odstup. Byl tak pohlcen rolí ředitele věznice, že přestal vnímat utrpení studentů.

Tento experiment je děsivou připomínkou toho, jak snadno člověk podlehne moci. Ukazuje, že hranice mezi dobrým a zlým není v povaze, ale v situaci. A že v každém z nás dřímá něco, co raději nezkoušet probudit.

Stanley Milgram chtěl po válce pochopit, proč tolik lidí slepě poslouchalo nacistické rozkazy. V jeho experimentu dostali účastníci roli učitele. Za každou chybu žáka měli stisknout tlačítko a dát mu elektrický šok. Netušili, že žák je herec a šoky jsou falešné.

Herec křičel, prosil, a pak ztichl. Dvě třetiny účastníků přesto pokračovaly až do maxima 450 voltů jen proto, že jim to řekl muž v bílém plášti.

Mnozí odcházeli z experimentu otřesení. Zjistili, že nejsou o nic jiní než ti, které kdysi soudili. Že poslušnost autoritě je v nás silnější, než si chceme připustit.

Milgramův experiment nám nastavuje zrcadlo. Kdo z nás by dokázal říct ne, když autorita tvrdí, že je to pro vědu?

V roce 1920 psycholog John Watson chtěl dokázat, že i strach se dá naučit. Vzal devítiměsíčního chlapečka a ukázal mu bílou krysu. Dítě se smálo. Pak při každém kontaktu s krysou udeřil do kovové tyče. Po několika pokusech se chlapec rozplakal už jen při pohledu na zvíře.

Strach se přenesl i na jiné věci. Na králíka, psa, dokonce i na vousy Santa Clause. Watson nikdy nezkusil fobii odstranit. Dítě z laboratoře prostě odešlo.

Malý Albert je dodnes symbolem experimentů, kde se zapomnělo, že i dítě má právo nebýt nástrojem.

Studená válka přinesla i studenou logiku. CIA chtěla zjistit, jestli lze ovládnout mysl. V rámci projektu MK-ULTRA dostávali vojáci, vězni i obyčejní lidé LSD a jiné drogy, aniž by o tom věděli.

Někteří skončili s těžkými psychózami, jiní spáchali sebevraždu. Když se projekt odhalil, veřejnost zjistila, že vláda dokázala experimentovat na vlastních občanech ve jménu národní bezpečnosti.

Během druhé světové války provozovala japonská armáda v Mandžusku laboratoř, která testovala biologické zbraně. Na živých lidech (zajatcích i civilistech) vědci zkoušeli účinky moru, antraxu, omrzlin i vivisekcí bez anestezie.

Tisíce lidí zemřely v mučivých bolestech. Po válce někteří vědci dostali od USA amnestii výměnou za výsledky. Oběti se spravedlnosti nikdy nedočkaly.

Rok 2018. Čínský vědec Che Ťien-kchuej oznámil, že se narodila první geneticky upravená miminka. Dvojčata, jejichž DNA byla změněna, aby byla odolná vůči HIV. Znělo to jako přelom, dokud se neukázalo, že experiment proběhl tajně, bez etického dohledu a s nejasnými souhlasy rodičů.

Vědec skončil ve vězení, Čína zpřísnila pravidla, ale otázka zůstává. Kde je hranice mezi pokrokem a hazardem s lidským životem?

Touha přepisovat genetiku je stará jako sen o nesmrtelnosti. Ale jakmile člověk začne „vylepšovat“ druhé, riskuje, že ztratí schopnost vidět krásu v nedokonalosti.

Tyto experimenty se odehrály v různých dobách, různých zemích a z různých důvodů. Ale všechny mají společného jmenovatele. Zvědavost bez hranic.

Díky nim vznikly dnešní etické kodexy, informované souhlasy a komise, které chrání účastníky výzkumu. Jenže hranice vědy se neustále posouvají. Genetika, umělá inteligence, kybernetika. To všechno přináší nové otázky.

Možná bychom se měli ptát ne co ještě můžeme zkusit, ale co už bychom zkusit neměli. Protože jakmile zapomeneme, že experiment má vždy lidskou cenu, může se i ta nejlepší věda proměnit v noční můru.

Zdroje:

https://www.ethos.hku.hk/ethical-implications-of-the-monster-study

https://en.wikipedia.org/wiki/MKUltra

https://en.wikipedia.org/wiki/Tuskegee_Syphilis_Study

https://www.simplypsychology.org/milgram.html

https://www.qcc.cuny.edu/socialSciences/ppecorino/MEDICAL_ETHICS_TEXT/Chapter_7_Human_Experimentation/Case_Study_Willowbrook_Experiments.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Guatemala_syphilis_experiments

https://en.wikipedia.org/wiki/Stanford_prison_experiment

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jednotka_731