Článek
Některé lidské příběhy nezačínají slávou ani touhou po uznání, ale tragédií, která se zapíše hluboko pod kůži. V případě Martina Maxy to byl výstřel, který podle některých svědectví rozdělil jeho život na dvě poloviny. Na to, co bylo předtím, a na to, co následovalo potom.
Jako mladý voják, obyčejný kluk z Ústí nad Labem, tehdy při manipulaci se zbraní nešťastnou náhodou zastřelil spolubojovníka. Nešlo o aroganci ani o bezohlednost, ale o zlomek vteřiny, který změnil všechno. Následoval soud, trest a dlouhé měsíce, které plynuly pomalu a těžce, jakoby každý den nesl vlastní váhu. Tam, mezi kasárnami a výčitkami, se zrodila jeho první skutečná pokora. Poznal, že vina se dá nést jen tehdy, když ji člověk nezapře, a že život už nikdy nebude samozřejmostí.
Cesta od tělocvičny k pódiu
Po návratu do civilu se Maxa pokusil vrátit k běžnému životu. Vystudoval pedagogickou fakultu a nějaký čas učil tělesnou výchovu a výtvarnou výchovu. Byl to muž kontrastů. Síla těla a citlivost duše. V jeho životě se vedle činek a gymnastických kruhů začaly objevovat i kytary, plátna a barvy.
Ještě před hudbou se totiž prosadil jako malíř. Jeho hyperrealistické obrazy se prodávaly v Německu už v 80. letech a on sám říká, že malování pro něj bylo vždy formou terapie. „Když nemůžu změnit svět, maluju ten, ve kterém bych chtěl žít,“ řekl později v rozhovoru.
Hudba přišla o něco později. Na přelomu devadesátých let začal psát vlastní texty a vystupovat v klubech. Když se v roce 2000 objevil s debutovým albem C’est la vie, působil jinak než ostatní. Nebyl to uhlazený popový zpěvák, ale muž, který zpívá o tom, co sám prožil. Jeho hlas byl pevný, a přesto zranitelný stejně jako jeho texty, které vyprávěly o lásce, ztrátě a naději.
V roce 2000 získal ocenění Skokan roku v anketě Zlatý slavík a stal se jedním z nejvýraznějších nových hlasů domácí hudební scény. Jeho koncerty měly energii i melancholii zároveň. V publiku seděly ženy, které v něm viděly ideál „správného chlapa“, ale i muži, kteří v něm poznávali někoho, kdo to v životě taky neměl snadné.
Z hrdiny obžalovaným
Když se mu začalo dařit a jeho jméno se objevovalo na plakátech po celé republice, zdálo se, že minulost nechal za sebou. Jenže osud se k němu znovu vrátil jinak, ale se stejnou neúprosností.
V roce 2004 se v ostravském hotelu Imperial odehrála scéna, která mu navždy změnila pověst. Seděl tehdy s přáteli, když u vedlejšího stolu muž udeřil svou partnerku. Maxa se zvedl. Udělal to, co by měl udělat každý, ale co téměř nikdo neudělá. Šel ženu bránit. Zasáhl rozhodně, impulzivně, s přesvědčením, že chrání slabší. Jenže situace se zvrhla, došlo k potyčce a muž skončil se zraněním.
A tak se obránce stal obžalovaným. „Neumím se dívat, když někdo bije ženu,“ řekl později. Ta věta, jednoduchá a upřímná, obsahovala všechno. Horkou krev, čest i smysl pro spravedlnost.
Soud mu udělil dvouletou podmínku za ublížení na zdraví. Přijal ji bez výmluv. „Bránil jsem ji, a přesto jsem byl ten špatný,“ řekl po rozsudku. Byla to druhá lekce, kterou mu život připravil. Tentokrát o tom, že dobré úmysly nejsou vždycky odměněny.
Muž, který se nevymlouvá
Média z něj udělala rváče. Člověka, který se prý neumí ovládat. Ale kdo ho zná, ví, že jeho hněv není bezmyšlenkovitý. Vychází z citlivosti, z neschopnosti přihlížet bezpráví. Maxa se nebil proto, aby zvítězil, ale protože věřil, že je to správné.
Jeho písně přitom zůstaly něžné, klidné, melancholické. Jsou plné obrazů, které by mohl malovat na plátno. Prázdné ulice, světla lamp, ticho po hádce. Pod silnou tělesnou schránkou je člověk, který umí být zranitelný a to je něco, co se v dnešní době nenosí.
„Umění je pro mě terapie,“ říká. „Když nemůžu změnit svět, snažím se aspoň namalovat ten, kde bych chtěl žít.“
Pokora a návrat k kořenům
Z velkých pódií se postupně stáhl. Dnes žije v Ústí nad Labem, kde maluje, trénuje a píše. Je ženatý, má dvě dcery Emu a Alici a o rodině mluví s respektem a vděčností. „Moje holky jsou můj domov,“ řekl v jednom z rozhovorů.
Raději než reflektory má dnes klidné publikum. Zpívá na menších akcích, často charitativních, pro dětské domovy, nemocné nebo oběti domácího násilí. Možná proto, že právě v tom vidí smysl, který mu showbyznys nikdy nedal.
Jeho obrazy jsou dodnes vyhledávané. Mísí realismus s nostalgií, sílu s tichým smířením. Někdo v nich vidí romantiku, jiný melancholii. Maxa sám říká, že v každém z nich je kus cesty, kterou musel projít, aby mohl žít v míru se sebou.
Správný chlap v nesprávné době
Je snadné říct, že měl smůlu. Ale skutečný význam jeho příběhu spočívá jinde. Martin Maxa měl odvahu dělat správné věci, i když ho to stálo víc, než by většina z nás unesla.
Dvakrát padl, dvakrát byl potrestán, a přesto se nikdy nestal cynikem. Naučil se, že spravedlnost není jistota, ale volba. Volba, kterou člověk musí dělat znovu a znovu, i když ho to bolí. A právě v tom je jeho síla.
Dnes žije tiše, po svém, bez potřeby se obhajovat. Jeho jméno se možná už neobjevuje v titulcích tak často, ale v jeho očích zůstala jiskra člověka, který pochopil, že čest není póza, ale způsob bytí.
V době, kdy se statečnost považuje za pošetilost a odvaha za zbytečné riziko, působí Martin Maxa skoro staromódně. A možná právě proto tak potřebně. Protože být správný chlap dnes neznamená dokonalost. Znamená to postavit se, když ostatní mlčí a zůstat stát, i když tě to bolí.
Zdroje:
https://epochaplus.cz/martin-maxa-zije-zivot-na-hrane-zpivajici-telocvikar-a-jeho-potize-se-zakonem/
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-policie-obvinila-maxu-za-rvacku-na-missis-2004-251332
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/hudebnik-martin-maxa-se-vraci-k-malovani-vedle-poezie-je-jeho-vasni-uz-od-skoly-45881
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/684824/zpevak-martin-maxa-za-obrazy-inkasuje-statisice.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Maxa
