Článek
V této sérii se pokoušíme rekonstruovat život Norberta Záhorského – záhadné postavy českého intelektuálního podhoubí, zapomenutého vynálezce, detektiva, myslitele a možná i potomka slavného českého génia 20. století.
Shrnutí dochovaných útržků z jeho života:
Norbert Záhorský (vynálezce, myslitel, detektiv a cestovatel). Celým jménem Norbert Emanuel Záhorský, zkráceně N. E. Z.
Norbert Záhorský se narodil v roce, který historici označují jako „nepříliš důležitý“. Přesné datum narození není známo, neboť Norbert jako první v dějinách vyhlásil osobní boj proti kalendáři jako nástroji útlaku – a to ještě dříve, než pochopil jeho význam.
Dle dochovaných útržků místní kroniky přišel Norbert Záhorský na svět v obci Chotyně, někdy v období masopustu – nebo těsně před ním.
Dětství strávil v Mařenicích v Lužických horách, které dodnes odmítají přiznat, že tam vůbec někdy byl.
V mládí několikrát opakoval základní školu a celý život tvrdil, že to bylo z přesvědčení, že opakování je matka moudrosti.
Ve třinácti letech sestrojil svůj první vynález – automat na morální povzbuzení, který však selhal poté, co s ním začal utěšovat sám sebe.
V patnácti vynalezl neviditelný deník, do kterého si zapisoval většinu svých nápadů. Ten se však nikdy nenašel.
Na prahu dospělosti se Norbert zapsal do tolika dálkových studií, že mu ministerstvo školství udělilo zvláštní status „studenta s neurčitým směrem“.
Vystudoval několik oborů, které dodnes nelze přesně definovat – mimo jiné retroaktivní design a intuitivní právní logiku.
Dálkové studium mu vyhovovalo, protože umožňovalo chodit do školy, aniž by se o tom škola dozvěděla. Jeho specializací bylo dálkové studium s důrazem na co největší vzdálenost od učiva.
Krátce působil jako recyklátor nápadů. Jeho cíl byl jednoduchý: z každé myšlenky vytvořit tři nové – a z těch pak minimálně dvě, které se dají použít zpětně na původní problém, i když už dávno neexistuje.
V této roli také stanovil tzv. „Norbertův zákon trojího odrazu“: každá myšlenka má potenciál stát se zárodkem tří dalších, pokud je dostatečně ignorována, nepochopena nebo špatně interpretována.
Za svůj život podnikl více než 40 expedic, z nichž 28 omylem skončilo v Brně.
Zásadní objev však učinil až na výpravě do Antarktidy, kde nalezl zmrzlou láhev kečupu, kterou prohlásil za „artefakt ztracené civilizace piknikářů“.
Dospělost a zmizení
O jeho dospělosti víme překvapivě málo, a to i přesto, že zanechal značné množství stop. Především v lidech, které během rozhovorů spontánně označoval za „dočasně přítomné“ nebo „živé zrcadlení okolností“ – a ti si dodnes nejsou jisti, co tím myslel.
Dochovalo se rovněž značné množství poznámek na ubrouscích, jízdenky, a několik audiozáznamů, na nichž je slyšet pouze tiché mumlání a varná konvice.
Jeho pobyt byl potvrzen ve více než deseti zemích, a v každé z nich zanechal nesmazatelnou stopu.
V Chorvatsku byl například krátce zvažován jako kandidát na obecního vizionáře.
V Norsku představil svou studii o vlivu ticha na kreativitu – prezentace trvala tři hodiny a neobsahovala žádná slova, pouze občasné kývnutí a pohled do dálky. Záznam z toho nevznikl, ale prostor prý „získal neobvyklou akustickou důstojnost“.
Byl spatřen také v Itálii, kde servírce pomocí cappuccina a cukřenky vysvětloval princip kvantové fyziky.
Ve svých posledních letech se začal stále častěji odmlčovat – nejprve od okolí, později i od sebe samého.
Jeho zmizení není dodnes objasněno. Podle jedné verze se ztratil při pokusu o mentální přesun vědomí do jiného časového pásma, podle jiné prostě odešel pro rohlíky a už se nevrátil.
Zůstaly po něm pouze poznámky, projekty bez výstupů a místnost, v níž byly stopy po pokusu s něčím, co zatím neumíme pojmenovat.
Jeho poslední známý výrok před zmizením zní:
„Pokud mě budete hledat, zkuste začít tam, kde mě naposledy nikdo neviděl.“
Co bude dál?
V příštích pokračováních se budeme věnovat jeho objevům, myšlenkám a vynálezům, které se – kupodivu – zachovaly, objevily, nebo se o nich alespoň mluví.
