Článek
Dovedete si představit, že vás někdo tak posedle miluje, až se rozhodne přivolat síly podsvětí, aby rozmetaly váš klid na kousky? Nebo že vás konkurent v soudní při „umlčí“ dřív, než vůbec otevřete ústa? Ve světě starověkého Středomoří to nebyla literární metafora, ale běžná magická praxe. Psala se do kovu, šeptala se mrtvým, kroutila se v rukou zoufalých lidí. Jmenovala se defixio (kletba).
V klasickém smyslu šlo o tenkou olověnou destičku, do níž se vyrývalo jméno osoby, kterou měl zasáhnout účinek. Někdy jen jedno, někdy celá formulace. Pisatel pak vzýval bohy podsvětí, duchy zemřelých, někdy nenaznačené síly, které měly svázat mysl, jazyk, tělo či srdce oběti. Samotné slovo defixio pochází z latinského defigere (připíchnout, připoutat). A byla-li kletba přibita hřebem či zakopána do hrobu, symbolika byla dokonalá. Člověk byl magicky spoután.
Tyto destičky končily v temných studních, hlubokých průrvách, u čerstvých hrobů nebo ve svatyních bohů podsvětí. Byly určeny nikoli živým očím, ale mocnostem skrytého světa. Výběr místa měl logiku. Pokud mrtví skutečně putují do Hádu, mohli cestou nést zprávy těch, kdo je povolali.
A co se na nich psalo? Lidé vkládali do olova své nejpalčivější touhy i nenávisti. Nejčastěji šlo o milostné kletby. Ne romantické, ale zoufale chtivé. Jeden anonymní text z Egypta (3. století n. l.) „Přiměj Theodoru, aby nemohla jíst, pít ani spát, dokud nepřijde do mého domu, srdcem planoucím jako oheň, ve chvíli, kdy já to chci.“ Láska zde není něžným citem, ale posedlostí, která musí být vyvolána násilím. Pokud ji příjemce kletby necítí sám, démon mu ji má vnutit.
Jiné kletby byly soudní. V Korintu se našla destička, která říká „Svazuji jazyk, ruce i myšlení taverníka Dionýsia, ať nevidí, neslyší a nemluví, dokud nezaplatí.“ V římském světě, kde vítězství v procesu záviselo na rétorice, bylo „svázání jazyka“ velmi doslovným útokem na soupeřovu šanci uspět.
Dokonce i sport nebyl bezpečný. Ze závodních arén máme příklady kleteb, které přejí soupeřům pád už před startem nebo kruté selhání. Obchodníci přivolávali neúspěch konkurentům, aby jejich stánky zůstaly prázdné. Magie se tak proplétala každodenním životem jako stín, který nešlo zákonem potlačit.
A přesto, když se podíváme za drsnost slov, vidíme především lidskou psychologii. Kletby nejsou jen magické násilí. Jsou psaným svědectvím bezmoci. Psaní kletby je akt zoufalé snahy převzít kontrolu tam, kde realita neposlouchá. Milenec, který je odmítnut, upíná svou naději k démonům, protože skutečný svět mu dává jen ticho. Obžalovaný, který se bojí nespravedlivého rozsudku, bojuje se svým strachem. Kletba je prastarou formou psychoterapie. Bolest se přetaví v čin, byť magický. Místo bezmocné trýzně přichází úleva „Udělal jsem něco.“
Je fascinující, že tento fenomén nebyl omezen na Řím a Řecko. V Egyptě vznikaly tzv. execration texts. Jména nepřátel byla zapsána na malé figurky, které se pak rozbíjely, aby s nimi praskla i moc dotyčných. V Mezopotámii se kletby psaly na hliněné tabulky a vyvolávaly démony Lamaštu či Pazuzu. V keltských a germánských oblastech existovaly runové hole určené ke „svázání“ nepřítele. V Indii známe z Atharvavédy hymny zaměřené na získání milované osoby i na zlomení vůle protivníka. A dokonce v Japonsku se až do novověku praktikoval rituál Ushi no toki mairi, při němž žena chodila o druhé hodině ranní do svatyně a přibíjela figurku své oběti ke stromu hřeby, přičemž volala duchy pomsty.
Znovu se ukazuje staré pravidlo. Kde je strach, vzniká magie. A tam, kde je zraněné ego nebo bolavé srdce, vzniká magie osobní, útočná. Kletby nejsou dokladem temné nadpřirozené víry, ale lidské potřeby vyslovit křivdu a dát jí směr.
Olověné destičky už neházíme do studní. Místo toho zanecháváme anonymní slova v digitálních diskusích. Přání, aby druzí padli nebo byli potrestáni, přetrvalo.
Když se díváme na defixiones v muzeích, vidíme víc než kov. Jsou to nejintimnější zpovědi dávno mrtvých lidí, jejichž city byly tak silné, že je museli vyrýt do hmoty a poslat do temnoty s nadějí, že je někdo vyslyší. Ať už věříme v moc těchto slov či ne, nelze popřít, že olověná destička se k nám vrací jako ozvěna jednoho hlasu. Trpím. Pomozte mi zlomit to, co nemohu změnit.
A možná právě proto nás antické kletby děsí. Ne proto, že jsou zlověstné, ale proto, že jsou nám až příliš podobné.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Curse_tablet
https://www.bl.uk/stories/blogs/posts/love-spells-in-the-greek-magical-papyri
https://www.unrv.com/culture/curse-tablets.php
https://www.anthropology-news.org/articles/magic-in-ancient-greece-and-rome/
