Článek
Všímám si toho čím dál víc. Děti, které doma hrají online hry, navzájem komunikují způsobem, který bych u nich v běžné konverzaci nikdy nečekal. Vztek, výsměch, agresivita. Přitom v reálném světě jsou to klidné a slušné děti. Ale jakmile se přesunou do online prostoru, jako by jim někdo sejmul zábrany. Přestávají se ovládat. A já přitom cítím nepříjemně známý pocit. Zažívám ho totiž i na silnici. Řidiči v autech, kteří by v běžném rozhovoru zachovali klid, náhle křičí, troubí, gestikulují, jako by šlo o život. Znepokojuje mě, že i já někdy reaguji stejně, a proto mě začalo zajímat, čím to je.
Proč se tedy chováme jinak, když nejsme v přímém kontaktu s druhými? Proč se z klidných lidí stávají křiklouni, trollové nebo agresivní řidiči?
Psychologové na to mají celkem přesnou odpověď a není příliš lichotivá. V běžném životě se většina z nás naučila být slušná ne proto, že bychom vnitřně chápali morální hodnotu takového chování, ale protože jsme se to naučili jako pravidlo. Rodiče, škola, společnost, ti všichni nás vedli k tomu, že máme být slušní. Jenže často to byla slušnost jen jako „nátěr“. Vrstva chování, která slouží hlavně k tomu, abychom nevzbuzovali negativní reakce u ostatních. Chování, které funguje, dokud existují vnější brzdy. Jenže jakmile se ocitneme v prostředí, kde tyto brzdy zmizí - ve virtuálním prostoru, za volantem, nebo v davu - zmizí i slušnost.
Psycholog John Suler popsal tento jev jako efekt online disinhibice, tedy ztrátu zábran v online prostředí. Lidé se v něm často chovají jinak než v reálném životě, a to ne náhodou. Existuje několik jasně pojmenovaných důvodů, proč k tomu dochází.
Za prvé je to disociativní anonymita. Pocit, že naše online identita není „opravdová“, že jsme někdo jiný než v realitě. Pokud mám přezdívku, za kterou se mohu schovat, snáz udělám nebo řeknu něco, co bych si za svým jménem nedovolil.
Za druhé je to neviditelnost. Chybí nám vizuální kontakt, nevnímáme výrazy druhých lidí, jejich bolest nebo zklamání. A když nevidíme, co v druhém naše slova vyvolávají, neuvědomujeme si plně jejich dopad.
Třetím faktorem je asynchronnost. Když píšeme komentář nebo zprávu, nemusíme okamžitě čelit reakci druhého. To umožňuje vyjádřit i ty emoce, které by se v přímé konfrontaci nikdy nedostaly ven.
Čtvrtým je solipsistická introjekce. Tendence vnímat online komunikaci spíše jako rozhovor s vlastním vnitřním hlasem než s reálným člověkem. To vede k tomu, že ztrácíme empatii a vkládáme druhému do úst nebo do tváře emoce, které tam ve skutečnosti nejsou.
Pátý bod je neméně důležitý a je to minimalizace autority. V online prostoru často chybí autoritativní postavy, moderátoři, učitelé, rodiče. A když nikdo „nedohlíží“, mnoho lidí se začne chovat tak, jak by si to jinak nedovolili.
Ale nejde jen o internet. To samé platí pro silnice, komentáře na sociálních sítích, diskuse v uzavřených skupinách nebo anonymní hlasování. Všude tam, kde chybí zpětná vazba a sociální kontrola, se lidé často přestávají ovládat. A pokud nemají vnitřní kompas. Skutečné vnitřní přesvědčení o tom, co je správné a začnou dělat věci, za které by se jindy styděli.
To je nepříjemné, ale podstatné zjištění. Ukazuje se, že mnoho lidí se nechová slušně proto, že jsou slušní, ale proto, že se to od nich čeká. Jakmile se očekávání vytratí, zmizí i chování. V takové chvíli se ale ukazuje skutečný charakter. Ne v tom, co děláme pod dohledem, ale v tom, co děláme, když si myslíme, že nás nikdo nevidí.
Nabízí se otázka: můžeme s tím něco dělat?
Odpověď není jednoduchá. V první řadě je třeba přiznat si, že jsme tomu všichni do určité míry vystaveni. Nikdo není imunní vůči prostředí. Klíčem je vědomí. Zastavit se, než něco vypustíme do světa. Přemýšlet, zda bychom totéž řekli i z očí do očí. Pěstovat v sobě vědomí, že za každou přezdívkou je člověk. A pokud vychováváme děti, nestačí jim říkat, co nemají dělat. Musíme jim ukazovat proč a hlavně být vzorem.
V době, kdy mizí hranice mezi světem fyzickým a digitálním, se ukazuje, že budoucnost nebude tolik záviset na tom, jak technologie změní nás, ale na tom, jestli si dokážeme udržet vnitřní hodnoty navzdory tomu, co technologie umožňuje.
Protože když nás nikdo nevidí, jsme to už jen my a to, kým doopravdy jsme.
Použité zdroje:
Suler, J. (2004). The Online Disinhibition Effect. ResearchGate
Kwak, H., Blackburn, J., & Han, S. (2015). Exploring Cyberbullying and Other Toxic Behavior in Team Competition Online Games. arXiv
The Atlantic (2014). Why Are People So Mean on the Internet?
