Článek
Když jdou dva lidé spolu po ulici, většinou předpokládáme, že prožívají stejnou situaci. Uchopíme to nějak automaticky. Oba mají pod nohama stejný chodník, nad hlavou stejné nebe, kolem sebe stejné domy a stejný proud aut. Jenže stačí jeden jediný rozhovor, maličkost, jeden nenápadný detail, aby člověk zjistil, jak obrovský rozdíl může být mezi tím, co se „opravdu“ děje, a tím, co každý z nich ve skutečnosti vidí a prožívá. A někdy ten rozdíl není vůbec malý.
Dvě osoby, dvě ulice, dva světy
Před časem jsem šel s kamarádem po centru města. Povídali jsme si o běžných věcech, pracovních starostech, plánech na víkend. V jednu chvíli mi řekl „Viděl jsi tu kočku, co se schovala za ten plot?“ Neviděl jsem nic. Zato jsem mu začal vyprávět o malé kavárně, která mě zaujala svou výlohou plnou knih, a o tom, že jsem ji nikdy předtím neviděl. On se na mě překvapeně podíval „Kdo tady mluví o kavárně? Jaká kavárna?“
A tak jsme šli dál, krok vedle kroku, a přesto každý z nás kráčel ulicí, která existovala jen v jeho vlastní verzi světa. Byly to dvě reality překryté přes sebe, ale ne totožné.
Realita nevzniká venku. Rodí se v hlavě
Tehdy jsem si znovu uvědomil obyčejnou, ale hlubokou pravdu psychologů. Realita není to, co je tam venku. Realita je to, co si mozek z toho chaosu vybere. A ten výběr není stejný u žádných dvou lidí, ani když stojí metr od sebe.
Psychologie tomu říká selektivní pozornost, filtr zkušeností, individuální interpretace. V praxi to znamená, že naše vnímání funguje jako pevně nastavený fotoaparát, který si sám, bez našeho vědomí, rozhoduje, co je důležité a co může ignorovat. Někdo vidí zvíře, někdo vidí kavárnu. Někdo slyší hudbu z okna, někdo slyší tlukot vlastního srdce. Někdo má oči otevřené do světa, a někdo do vlastní hlavy.
A to všechno dohromady vytváří svět, který považujeme za samozřejmý. Jenže samozřejmý není.
Když emoce určují svět kolem nás
Každý člověk si z jedné společné scény odnáší jiný obrázek, jinou emoční stopu, jinou „pravdu“. Pokud jsou dva lidé unavení, vystrašení, naštvaní nebo zamilovaní, jejich mozek ještě mnohem výrazněji ovlivní to, co se dostane do jejich vědomí. A tak jeden vidí příležitost, kde druhý vidí hrozbu. Jeden vnímá ticho, kde druhý slyší hluk. Jeden má pocit bezpečí, druhý pocit chaosu. A oba pevně věří, že svět je takový.
Paralely s vesmírem. Vidíme „teď“, i když vidíme minulost
Je zvláštní, jak moc se to podobá tomu, co říká fyzika o vesmíru. Když se díváme na hvězdy, díváme se do minulosti, a přesto máme pocit, že vidíme přítomnost. Mozek nedokáže vnímat zpoždění světla, prostě vezme informaci, ať je stará jakkoli, a s naprostou samozřejmostí ji zařadí do kategorie „teď“.
Podobně nedokážeme postihnout, jak dvě události mohou být současné pro jednoho pozorovatele a nesoučasné pro druhého. Intuice nám tvrdí, že přítomnost je jediná a společná, zatímco realita tvrdí pravý opak.
Psychologie má svou vlastní relativitu
V psychologii se nám děje totéž, jen ne v rychlostech relativistických, ale v rychlostech myšlenek a emocí. Každý z nás je trochu jiný pozorovatel, stojící v jiném úhlu, vybavený jiným příběhem. Někdy stačí jediná věta, aby se dvě lidské reality rozešly jako dvě paralelní ulice. Kolikrát jste řekli něco úplně nevinného a druhý člověk si to vyložil jako výčitku? Nebo jste něco mysleli jako žert a někdo jiný to slyšel vážně?
To není nepochopení. To je střet dvou světů.
Vzpomínky jako největší tvůrce paralelních vesmírů
A pak jsou tu vzpomínky. Ty nejoblíbenější lhářky lidské psychiky. Když se po letech baví sourozenci o dětství, někdy to zní, jako by vyrostli každý v jiné rodině. Jeden si pamatuje laskavost a bezpečí, druhý napětí a nejistotu. A přitom šlo o stejný dům, stejné rodiče, stejné situace. Jen dva různě nastavené mozky, které si vybíraly jiný obraz světa.
Každý člověk je pozorovatel ve vlastním vesmíru
To všechno mě vede k jednoduchému, ale důležitému závěru. Svět není jednotný prostor, který sdílíme všichni stejně. Je to průnik stovek milionů individuálních světů, které se jen občas překryjí natolik, aby nám připadaly společné. A právě proto se dokážeme pohádat o věci, které jsme oba prožili. Právě proto se jeden cítí zraněný tam, kde druhý viděl jen nevinný detail. Právě proto mohou vedle sebe kráčet dva lidé a ani jeden z nich neví, co se v tom druhém světě zrovna odehrává.
A možná právě proto je důležité občas zpomalit a zeptat se toho druhého „Co vlastně vidíš ty?“
Třeba zjistíme, že jdeme stejnou ulicí, ale každý z nás má svůj vlastní vesmír. A to je možná mnohem fascinující, než si myslíme.
Zdroje:
Autorský text
https://en.wikipedia.org/wiki/Reconstructive_memory
https://www.verywellmind.com/what-is-selective-attention-2795022
https://www.themantic-education.com/ibpsych/2018/11/19/key-studies-reconstructive-memory/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Selektivn%C3%AD_vn%C3%ADm%C3%A1n%C3%AD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vn%C3%ADm%C3%A1n%C3%AD
