Článek
Nedávno jsem zažil situaci, která mě donutila přemýšlet. Stál jsem na zastávce, když jeden starší muž zakolísal a sesunul se k zemi. Okolo bylo několik lidí. Všichni se dívali, ale nikdo neudělal nic. Chvíli jsem i já sám stál, jako bych čekal, že to zařídí někdo jiný. Až po pár vteřinách jsem vytočil číslo na záchranku a k muži přiběhla další paní.
Právě tohle ticho a nečinnost mě přiměly zjistit, proč je někdy tak těžké zasáhnout, když je kolem nás víc lidí. Psychologové tomu říkají efekt přihlížejícího.
Proč se to děje?
Člověk si řekne: „Kdybych tam byl já, určitě bych přispěchal!“ Jenže realita bývá jiná. V davu se odpovědnost zvláštním způsobem „rozpustí“. Každý čeká, že přece někdo jiný už volá sanitku, nebo že zasáhne někdo zkušenější. A protože to čekají všichni, nestane se nic.
Další past je podívání se kolem sebe. Když vidíte, že ostatní stojí v klidu, řeknete si: „Asi to není tak vážné.“ A oni si myslí to samé. Vzniká tiché, ale nebezpečné kolektivní ujišťování, že „se vlastně nic neděje“.
A pak je tu obyčejný strach. Co když si to špatně vyložím? Co když zasáhnu zbytečně a budu za blázna? Co když jen spí? A tak lidé raději nedělají nic.
Klasické případy, které šokovaly
- Vražda Kitty Genovese (New York, 1964): Klasický případ, který tento fenomén proslavil. Mladá žena byla v noci přepadena a smrtelně zraněna útočníkem přímo před svým domem. Útok probíhal zhruba půl hodiny a přihlíželo mu 38 lidí, kteří slyšeli volání o pomoc. Nikdo však včas nezavolal policii ani nepřiběhl na pomoc. Událost šokovala veřejnost a stala se podnětem k vědeckému zkoumání efektu přihlížejících.
- Únos a vražda Jamese Bulgera (Liverpool, 1993): Dva desetiletí chlapci v Británii unesli z nákupního centra dvouletého chlapečka. Celý den s ním chodili po městě a krutě ho týrali, až batole nakonec zemřelo. Desítky dospělých svědků dvojici s plačícím dítětem během dne potkaly, ale nikdo nezasáhl. Až dodatečně vyšlo najevo, že kolemjdoucí mylně předpokládali, že jde o sourozence, kteří si jen hrají, a ne o únos. Tento tragický omyl je učebnicovým příkladem pluralitní ignorance v praxi.
- Brutální útok na studentku (Richmond, USA, 2009): Během školního večírku na střední škole byla na dvorku školy dva a půl hodiny hromadně znásilňována a týrána teprve šestnáctiletá dívka. Přestože příšerný čin na místě sledovalo kolem 20 svědků, nikdo nezavolal policii ani nezakročil. Někteří přítomní si naopak útok natáčeli na telefon a povzbuzovali pachatele. Případ vyvolal v USA velké pobouření a živou diskusi o lhostejnosti přihlížejících v moderní společnosti.
Experimenty v laboratoři
Psychologové John Darley a Bibb Latané po případu Kitty Genovese provedli sérii experimentů. Nechali například lidi vyplňovat dotazník v místnosti, do které začal proudit kouř. Když byl člověk sám, většinou okamžitě vyběhl ven. Když tam seděla skupina, lidé často seděli dál, jako by se nic nedělo.
V jiném pokusu slyšeli účastníci nahraný epileptický záchvat. Když si mysleli, že jsou jediným svědkem, pomohli asi v 65 % případů. Pokud se domnívali, že to slyší i další lidé, pomohla jen třetina.
Proč lidé nezasáhnou? Psychologické důvody
Psychologové popsali několik mechanismů, které vedou k pasivitě přihlížejících v kritických situacích. Mezi nejdůležitější patří:
Difúze zodpovědnosti: Pokud je člověk jediným svědkem, cítí plnou osobní odpovědnost za zásah. Ve větší skupině se ale tento pocit rozptýlí mezi všechny přítomné. Každý tiše spoléhá, že zakročí někdo jiný a pokud tak uvažují všichni, nakonec nepomůže nikdo.
Pluralitní ignorance: Lidé často váhají, zda je situace skutečně vážná. Sledují reakce ostatních a pokud nikdo nepanikaří ani nezasahuje, usoudí, že není důvod k akci. Celá skupina se tak může utvrzovat v nečinnosti, i když jde o reálné nebezpečí.
Nedostatek kompetence: Někdy se svědek necítí dostatečně schopný nebo kvalifikovaný pomoci. Má strach, že situaci svým neodborným zásahem zhorší. Proto raději vyčkává na příjezd „povolanějších“ (záchranářů nebo policie). To ale může způsobit nebezpečné zdržení.
Strach z omylu či zesměšnění: Významnou roli hraje i sociální nejistota. Lidé se obávají, že by mohli situaci špatně vyhodnotit a zbytečně se ztrapnit. Přítomnost dalších přihlížejících tuto obavu ještě zesiluje. Strach z posměchu nebo z toho, že „naletěli“, může ochotu pomoci výrazně oslabit.
Dá se s tím něco dělat?
Dobrá zpráva je, že tenhle efekt není neporazitelný. Často stačí, aby jeden člověk udělal první krok. Zavolal pomoc nebo oslovil ostatní. Najednou se přidají další.
Praktická rada zní: pokud se ocitnete v krizové situaci, nečekejte, co udělají ostatní. Přijměte, že odpovědnost je na vás. A pokud potřebujete pomoc od druhých, vyberte si konkrétní osobu: „Vy v červené bundě, zavolejte sanitku.“ Tak rozbijete pasivitu davu.
Malé zamyšlení na závěr
Možná je to lidská přirozenost. Bát se vystoupit z řady, doufat, že to vyřeší někdo jiný. Ale právě to jediné rozhodnutí „já něco udělám“ může být v danou chvíli zásadní.
A tak příště, když se před vámi něco stane, zkuste si vzpomenout na tohle paradoxní pravidlo. A buďte tím, kdo ho poruší.
Zdroje:
https://psychologie.cz/efekt-prihlizejiciho/
https://psychomind.cz/2022/08/21/efekt-prihlizejiciho-bystander-effect/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Efekt_p%C5%99ihl%C3%AD%C5%BEej%C3%ADc%C3%ADho
https://clanky.rvp.cz/clanek/17893/EFEKT-PRIHLIZEJICIHO.html
