Článek
Někdy se historie chová jako špatná genetická loterie. V sázce je všechno. Zdraví, moc, budoucnost. Jenže některé rody, především ty královské, si místo promíchání karet vsadily znovu a znovu na ty samé geny. Výsledky byly často tragické. Pro potomky i pro celou dynastii. A není to jen dědictví minulosti.
Proč je ale incest biologicky takový problém? A co s tím má společného město Bradford v Anglii?
Všichni neseme chyby. Ale genetika to většinou zvládne
Každý z nás má v těle drobné genetické vady - tzv. recesivní mutace. Pokud je máme jen po jednom rodiči, jsme většinou zdraví. Naše DNA si totiž poradí. Zdravá kopie genu nahradí tu vadnou.
Problém nastává, když máme vadné kopie obě. A to se stává výrazně častěji, když jsou rodiče příbuzní a sdílí velkou část své genetické výbavy. Pokud mají oba stejnou chybu, dítě má reálnou šanci zdědit dvě vadné kopie a nemoc se projeví naplno.
Odborníci tomu říkají inbreeding depression. Pokles životaschopnosti způsobený příbuzenským plozením. Může vést k deformacím, vývojovým poruchám, snížené inteligenci, slabé imunitě i neplodnosti.
Královské rodiny a cenovka za „čistou krev“
Egypťané: faraoni jako bohové a rodiče zároveň
Staří Egypťané věřili, že faraon je vtělený bůh, a bohové si přece berou své sestry. Výsledkem byla dlouhá řada incestních manželství. Například slavný Tutanchamon byl synem bratra a sestry a sám si vzal příbuznou sestru z otcovy linie. Dnes víme, že trpěl rozštěpem patra, deformací nohy a nejspíš i genetickou chorobou kostí. Dvě jeho dcery se narodily mrtvé.
Habsburkové: když modrá krev tmavne
Ještě dramatičtější příběh napsali Habsburkové, zejména španělská větev. Tolik bratranců, sestřenic a neteří v jednom rodokmenu by nestačilo ani na telenovelu. Karel II., poslední španělský Habsburk, byl téměř učebnicový případ genetické degenerace. Mentálně zaostalý, neschopný mluvit ani jíst kvůli přerostlé čelisti, neplodný. Po jeho smrti dynastie vymřela.
Britská královna Viktorie a hemofilie, která skolila Evropu
Královna Viktorie byla milovaná monarchyně a nechtěná genetická influencerka. Přenašečka hemofilie (choroby srážlivosti krve), kterou nevědomky rozšířila do královských rodin Španělska, Německa i Ruska. Její potomci se mezi sebou často brali v rámci aristokracie. Sňatky bratranců a sestřenic nebyly výjimkou. V důsledku toho umírali mladí princové na drobná poranění, protože se jim krev prostě nezastavila.
Charles Darwin: výčitky vědce
Charles Darwin, otec evoluční teorie, se oženil se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou. Měli deset dětí, ale některé z nich byly nemocné a tři zemřely v dětství. Darwin si byl vědom, že jeho příbuzenské manželství mohlo sehrát roli. Sžíraly ho výčitky a téma inbreedingu pak i vědecky zkoumal.
Havajští náčelníci: krása za vysokou cenu
V tradiční havajské společnosti bylo přípustné (a někdy vyžadované), aby si nejvýše postavení náčelníci (ali’i) brali své sestry. Mělo to posílit jejich „posvátnou krev“ a nárok na vládu. A opravdu. Evropští cestovatelé popisovali havajské šlechtice jako fyzicky impozantní. Jenže vyšlo najevo, že novorozené děti s vadami byly bez milosti usmrcovány a tak genetické slabosti mizely nikoliv výběrem, ale krutým sítem.
A teď zpátky do současnosti: případ Bradford
Možná si myslíme, že incest je dávno minulostí. Jenže genetika je pořád stejná a pokud dochází k příbuzenským sňatkům, důsledky se dostaví.
Britské město Bradford je domovem velké pákistánské komunity, kde je tradicí, že se lidé berou v rámci širší rodiny. Často jako první bratranci a sestřenice.
Výzkumný projekt Born in Bradford, který sledoval tisíce těhotenství a dětí, zjistil, že právě v těchto rodinách se vyskytuje výrazně víc vrozených vad než v ostatní populaci. Zatímco běžně se narodí dítě s vývojovou vadou v asi 3 % případů, v těchto případech to bylo skoro dvakrát tolik (kolem 6 %).
Jedna třetina všech vážných vrozených vad v Bradfordu připadla právě na děti příbuzenských párů. Nešlo o žádný odsudek komunity, ale o faktický záznam důsledků genetického přetížení.
Co víc. U těchto rodin bylo zaznamenáno i vyšší riziko úmrtí novorozenců kvůli srdečním a nervovým vadám.
Proč to příroda (ne)řeší sama?
Mnoho zvířat má v sobě zabudovaný instinkt, který zabraňuje páření s příbuznými. U některých druhů, jako jsou vlci, lvi nebo šimpanzi, dochází během dospívání k tomu, že jeden z potomků (obvykle samec) opustí rodinnou skupinu a hledá si partnera jinde. To snižuje riziko příbuzenského rozmnožování.
Primáti (včetně nás) k tomu navíc přidávají sociální mechanismy. Rozeznávání příbuzných přes pach, vzhled či chování a následné vyhýbání se „vlastním“. U lidí se tento instinkt přetavil do kulturních tabu. Téměř každá lidská společnost má zákaz incestu zakotvený v náboženství, právu nebo tradici.
Ale! Ne všem druhům incest vadí.
Například u některých druhů hmyzu nebo plazů, kteří žijí izolovaně, je příbuzenské páření běžné. Některé druhy pavouků, štírů nebo ještěrek se páří i mezi sourozenci, protože nemají jinou možnost. Žijí v prostředí s nízkou hustotou populace. Evoluce si tam poradila jinak. Buď zredukovala negativní dopady incestu, nebo tyto druhy zanikly, pokud nebyly schopny dlouhodobě přežít.
Výjimkou jsou i některá domácí zvířata šlechtěná člověkem. Například čistokrevní psi nebo koně, kde se příbuzenské křížení používá k upevnění žádoucích vlastností. Často to ale vede k dědičným problémům. Angličtí buldoci trpí dýchacími vadami, dalmatini hluchotou, němečtí ovčáci dysplazií kyčlí. Čím „čistější“ linie, tím vyšší genetické riziko.
A pak tu máme smutné příklady z přírody, kde příliš malá populace vede k nedobrovolnému incestu. Třeba u gepardů, jejichž genetická rozmanitost je tak nízká, že se množí téměř jako klony. Kvůli tomu mají slabou imunitu a malou odolnost vůči nemocem.
Příroda si s incestem poradí různě. Někdy ho instinktivně blokuje, jindy ho toleruje, pokud není jiná možnost. Ale v dlouhodobém horizontu platí jedno pravidlo. Čím méně genetické rozmanitosti, tím vyšší riziko zániku.
Incest není jen etické tabu. Je to biologické varování
Zatímco morální debata o incestu může být komplikovaná, biologie je poměrně jasná. Nejde o soud, ale o pravděpodobnost. Čím víc sdílíme DNA s partnerem, tím vyšší je šance, že v genetické loterii padne smutná výhra.
Historie od Tutanchamona po Karla II. nám ukazuje, co se stane, když rod zůstane příliš uzavřený. A příběh města Bradford připomíná, že to není jen minulost, ale i naše současnost.
Protože některé chyby příroda prostě neodpouští. A čím víc je opakujeme, tím dráž platíme.
Zdroje:
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/1765114/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9578784/
https://www.nature.com/articles/hdy201325
https://borninbradford.nhs.uk/our-impacts/publications/risk-factors-congenital-anomaly-multiethnic-birth-cohort-analysis-born-bradford-study/
https://blogs.ucl.ac.uk/researchers-in-museums/2018/08/16/consanguinity-and-incest-in-ancient-egypt-2/
https://en.wikipedia.org/wiki/Haemophilia_in_European_royalty
https://academic.oup.com/biolinnean/article-abstract/114/2/474/2416003
https://www.hawaii.edu/PCSS/biblio/articles/2000to2004/2004-sexual-behavior-in-pre-contact-hawaii.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6964724/
