Článek
Zdravotní klauni jsou lidé, kteří nosí červený nos jako klíč i jako štít. Klíč k úsměvu, k důvěře, k maličkému okamžiku radosti, který může prosvítit nemocniční den. A štít proti smutku, bolesti a strachu, které se v nemocnici drží tak urputně, že je potřeba odvaha, aby se jim někdo postavil. Tito klauni přicházejí ne proto, aby nemoc popírali, ale aby s ní sdíleli prostor. Neodstraňují bolest, ale vkládají mezi ni a dítě chvíli lehkosti, která má často větší léčivou sílu, než se zdá.
V České republice působí přibližně devadesát tři profesionálních zdravotních klaunů. Vystupují v šestašedesáti nemocnicích, ale také v hospicích, domovech pro seniory a v zařízeních dlouhodobé péče. V roce 2024 uskutečnili více než pět tisíc sedmdesát návštěv. Číslo, které by v suché řeči statistiky mohlo vypadat prostě, kdyby za ním nebyly tisíce příběhů, tváří a tichých zázraků.
Klauni se pečlivě připravují. Než vstoupí do pokoje, zastaví se na sesterně, domlouvají se s personálem, kdo může být navštíven a co je vhodné. Teprve potom, s citem a respektem, vstoupí. Někdy s kytarou, někdy s bublinami, jindy jen se ztišeným pohledem. Zdravotní klaun není bavič, ale průvodce. Někdo, kdo odvážně překračuje hranici mezi vážností a hrou. Klauni sami říkají, že jsou „mistři neúspěchu“ a právě to je učí pokoře i opravdovosti. Ne vždy se totiž dá rozesmát. Ale vždy se dá být přítomen.
V jedné reportáži klaun popisoval, že někdy stačí jen stát a poslouchat. Malý pacient mu tehdy řekl „Víš, já se bojím, že se neprobudím.“ Klaun chvíli mlčel a pak zcela prostě odpověděl „Já se bojím taky, že mi dojde legrace.“ Dítě se usmálo. Ticho, které po tom následovalo, nebylo trapné, ale laskavé.
V publikaci Malé zázraky, kterou vydala organizace Zdravotní klaun, je řada svědectví o tom, co se děje, když smích dostane prostor. Jeden z příběhů vypráví o dívce, která po těžké léčbě už téměř nereagovala. Klaun dostal svolení vstoupit, přisedl k posteli, chvíli tiše hrál na kytaru. Po chvíli dívka otevřela oči a slabě se usmála. Lékaři později řekli, že to bylo poprvé po několika dnech. Jiný klaun popisuje návštěvu pacienta, který ležel bez hnutí, a jak se dotkl jeho ramene, muž se po dlouhé době narovnal. Jsou to okamžiky, které by se daly snadno přehlédnout, ale právě v nich spočívá smysl celé práce. V návratu života do tváře, ve světle, které se na chvíli rozsvítí tam, kde byla tma.
V jiné kapitole knihy se klaun zúčastní posledních chvil pacienta. Ne proto, aby rozesmál, ale aby byl. Někdy není třeba říkat nic, ani hrát. Stačí být tichou společností, potvrzením, že i v konci má člověk právo na přítomnost druhého. Právě v těchto chvílích se ukazuje, že jejich poslání přesahuje smích. Dotýká se samotné důstojnosti a lidskosti.
Zdravotní klauni nejsou imunní vůči emocím, které v nemocnicích zažívají. Proto mají pravidelné supervize s psychology, kde sdílejí těžké chvíle a učí se, jak neztratit vnitřní sílu. Říkají, že jim nejvíc pomáhá vědomí, že to, co dělají, má skutečný smysl. Ne proto, že by vyléčili nemoc, ale protože mění to, co je kolem ní. Strach, napětí, samotu.
Statistiky hovoří jasně. Děti, které během léčby potkaly zdravotního klauna, bývají klidnější, méně plačtivé, spolupracují při vyšetřeních a rychleji se zotavují. Studie z různých zemí dokonce ukazují, že pobyt v nemocnici může být kratší, když je součástí péče i smích. Ale ti, kdo klauny skutečně viděli, vědí, že žádné číslo to nevystihne. Viděli dítě, které se před odběrem třáslo strachy, a pak se smálo, když si klaun omylem vylil vodu za límec. Viděli rodiče, kteří na chvíli odložili úzkost. Viděli, jak se v nemocničním pokoji zrodila atmosféra, kterou tam nikdo nečekal.
I proto zdravotní klauni působí dlouhodobě i v programech, jako je Cirkus Paciento, kde se z dětí stávají účinkující. Po týdnu příprav vystoupí pro rodiče i personál. Mnozí lékaři říkají, že to má obrovský psychologický dopad. Děti, které se bály pohybu, začnou znovu spolupracovat, smějí se, cítí se důležité. Klaun jim pomáhá být znovu dítětem, ne pacientem.
Tato práce není lehká. Klaun se každý den setkává s bolestí, utrpením i smrtí. Ale právě díky tomu si nese hluboký respekt k životu. Možná proto zní jejich vyprávění tak prostě a opravdově. Když mluví o svém poslání, říkají, že jejich největší odměnou je pohled, v němž se na okamžik objeví úsměv.
Děkuji vám, zdravotní klauni.
Za to, že dokážete proměnit slzy ve smích.
Za to, že se nebojíte vstoupit do ticha a proměnit ho v porozumění.
Za to, že přinášíte do nemocnic nejen smích, ale i naději.
Děkuji za každou návštěvu, za každý úsměv, za každé dítě, které se díky vám na chvíli stalo zase jen dítětem a ne pacientem.
Děkuji za to, že nám všem připomínáte, že i smích může být léčivý.
Zdroje:
https://www.zdravotniklaun.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdravotn%C3%AD_klaun_%28spolek%29
https://junior.rozhlas.cz/kdo-se-smeje-leci-se-rychleji-potvrzuje-zdravotni-klaun-tomas-8691087
