Článek
Když se v polovině devadesátých let začaly internet a digitální technologie tlačit na svá místa na slunci čili na viditelná místa všeobecné komunikace, říkal jsem si, jo, je to docela dobrý vynález.
Něco děláš, chceš to nabídnout, máš originální myšlenky a chceš duchovně hladovým davům poskytnout možnost, jak se dostat na tvou mentální a duchovní úroveň, tak to dáš na internet, založíš si webovky, necháš se zapsat do vyhledávačů a kdokoliv, kdo má zájem o informace o tobě nebo o informace jak se pomocí cvičení a meditací stát na určitou dobu nesmrtelným, každý, kdo po tobě touží, si tě najde a může s tebou navázat kontakt. Mohou to být třeba bývalí spolužáci nebo bývalí kámoši, kterým jsi zmizel ze zorného pole, když ses před mnoha a mnoha lety musel vypařit z určitých společenských vrstev a kruhů.
Stačí na určitém místě v digitálním prostoru umístit upozornění, například pro skladatele Zdeňka Johna, ahoj, Zdeňku, hledá tě režisér z Krátkého filmu, pro kterého jsi v roce 1980 složil hudbu k animovanému filmu Úsměvy pro Viléma Tella - a mohou se sejít přátelé, kteří se hromadu let neviděli.
Stejně tak, pokud chce někdo nabídnout na trhu práce své schopnosti, tak nemusí hned hledat konkrétní firmu, ale může pomocí systému „chcete mě?“ vstoupit do záře reflektorů, ano, zdálo se mi to téměř geniální.
Dříve, pokud jste něco zajímavého udělali, vytvořili, složili, napsali, namalovali, nakreslili, tak jste museli hledat někoho, kdo pracoval buď v redakci známého časopisu, v novinách nebo v televizi, popřípadě v rádiu a tam si na dotyčném vyškemrat rozhovor, interview nebo prostě napsání článku o vás a o vaší práci. Jinak se nikdo nedozvěděl, že existujete.
Já sám jsem například vydal u nakladatelství Eminent několik knih, Magie života, Magie sexu, Věčný příběh, Astrální magie a k tomu ještě hromadu dalších publikací u jiných nakladatelství, jako třeba Knihu času, Domácí orákulum a možná tak šedesát až sedmdesát dalších publikací (jednou jsem to počítal, zavalil jsem Českou republiku, skromným odhadem určitě tak více než půl milionem výtisků, pocházejících z mého pera a z mých foťáků a videokamer, ale v současné době o mně prakticky nikdo nic neví.
Stačí ustoupit stranou z výsluní obecné pozornosti a když se ocitnete mimo zájem sdělovacích prostředků, tak po vás pes neštěkne, přestanete existovat. Tuto funkci mohl a měl suplovat internet, takže ještě tak těsně před koncem minulého století, když někdo přemýšlel, jak se stát slavným nebo jak se dostat do povědomí prostého lidu, byl na to jednoduchý návod - foť, natáčej, piš, mluv, komentuj, založ si blog nebo kanál na youtube a když vydržíš, půjdeš po trnité cestě slávy nahoru. Nemusíš v podstatě ani mít talent, ani nemusíš nutně něco zvláštního umět, stačí vydržet. Takže se otázka, jak se stanu slavným a oslavovaným a známým smrskla na otázku, kdo mě bude během té cesty živit?
Myšlenku internetu jsem pokládal za geniální, současně jsem však díky vlastní genialitě již tenkrát, na samém prahu digitálního rozkvětu informací, tušil, že internet během několika let podlehne soustředěnému útoku psychopatů, kteří nasadí do hry své vlastní zbraně, pomluvy, matoucí sdělení, zneužití reklamy a tahání rozumů z každého, kdo se bude této původně krásné a užitečné hry s nekonečným množstvím užitečných zpráv a zajímavých informací zúčastnit.
Když se podíváte dnes, jak internet dopadl (a to „dopadnutí“ myslím doslova), tak první, co spatříte, bude snaha prakticky všech inteligentních lidí, vyhýbat se do blízké i vzdálené budoucnosti všem internetovým službám. Pokud to vyjádřím tak, že to dnes v digitálním prostoru psychopatií přímo zapáchá, nebudu dalek od pravdy.
